Jákob je archetypální postava. Je to reprezentant zápasícího Izraele. Zápasil o Boha a s Bohem. Také Jeremjáš a další proroci, stejně i Ježíš vedl niterný sebepřetvářející zápas. Celou biblí prochází tento obecně zvěstný archetyp. Hledá věčný život, VĚČNÉ TAJEMSTVÍ. Chce zakusit vesmír ve své duši, touží po předobrazu Božské PRAVDY.
Jákob je stále na cestách, stále hledá a bojuje. Zápasí jako mladík o prvorozenství, o otcovské požehnání. Je duchovně zralejší než starší bratr Ezau, který je ještě zaklesnutý a zabydlený v pohanských požitcích. Konkrétní, voňavá miska čočovice, jako symbol krve – života je mu víc než jakési imaginární prvorozenství. Nevidí si na špičku duše. Nemá na to. Nedospěl ani k prvnímu stupínku nadhledu. Chápe se zpožděním. Podléhá totiž pudům, vnímá se sympatiemi polní božstva, je ještě prosáknutý pohanstvím, bujný živočich, robustní dvojnožec, sebevědomý silák a lovec, opatřující otci chutnou zvěřinu. Jákob vidí dál. On Bohu předkládá otázku prvorozenství. Je si vědom jeho hodnoty.
Jákob velmi správně tuší i kosmický význam požehnání, moc Božího SLOVA. Selhal Ezau? Sliboval si od něj Bůh něco víc? Jeho akční rádius je menší než u Jákoba, dozrávání a prohlédání daleko pozvolnější. Nikdy nedosáhne výše Jákobovy. Lze ho proto vyšachovat z prvorozenství a výhod z toho plynoucích? Ano – nebo ne? Věc je složitější. Nelze to posuzovat jenom psychologicky nebo jako otázku charakteru. Charakterní člověk by určitou lest nedopustil – nebo ano? Jak si to máme vykládat? (Je tu více rovin, více aspektů ve hře.)
Napadne nás, že matka Rebeka je rozhodně prozíravější než senilní otec Izák, proto napomáhá mladšímu, schopnějšímu synovi ke lstivému získání prvorozenství a tím zázračného otcovského požehnání. Spíše Jákob se matce jeví více obdařený a požehnaný než primitivní a duchovně retardovaný Ezau.
Jákob to ví, ale přesto ho hryže svědomí. Uvědomuje si, že i s Ezauem má jistě Hospodin své záměry, ale zřejmě z něj nebude chtít udělat praotce. Přesto zápasí sám v sobě, zvažuje, zda má volit tento trik, zda se má dostat ke kýženému výsledku takovou cestou. Pod dojmem celé věci sám Ezau pak dosti brzy nahlédne hodnotu toho, o co přišel svou ledabylostí, únavou z lovu, nesoustředěností na pravé hodnoty. I Ezau projde celoživotním zápasem. Od okamžité touhy bratra zabít, se kterou v sobě bojuje po léta, zatímco je Jákob ve službě, čtrnáct let u Lábana, až k momentu ztišení nenávisti, jejího rozpuštění, a schopnosti bratrovi odpustit. Překoná svou krvežíznivou touhu po pomstě. I on uslyšel v sobě Boží hlas. Zřejmě v tu dobu, kdy Jákob zápasil s NEZNÁMÝM u brodu Jábok.
Také ti, kteří jsou s Jákobem a okolo něj, mají prožít těžký vnitřní boj. Jsou v poli zvichřené duchovní gravitace, procházejí velkým tlakem a nejhlubší existenciální proměnou. Podobně jako Ezau měl v oblibě plody čočovice, i po léta neplodná Ráchel, Jákobova milovaná žena, se snaží využívat různé praktiky pohanského rázu, tedy plody mandragory, aby byla schopna konečně dát Jákobovi potomka.
I jejich syn Josef je pak velkou biblickou osobností, která prochází svým šeólem. Bratři ho shodí na dno jámy, sloužící k popravám. Tam prožije svou duchovní smrt a znovuvzkříšení stejně jako potom, když je uvržen do faraonova vězení v Egyptě pro podezření z cizoložství s Potifarovou manželkou. Ostatně která velká biblická postava si neprožívá své peklo, šeol, svou smrt, a to mnohdy i opakovaně. Jakmile takovou krajní nouzí, většinou zdlouhavě bolestně a strastiplně projde, dozraje. Překoná-li člověk zlo, duchovně se zocelí. Kdo není zničen, kdo ve své víře nepodlehne, má šanci, že zvítězí i podruhé. V dalších fázích své cesty unese víc. Stává se spirituálně otužilejším. Že by měl člověk radost ze životních ran, to nikdo říci nemůže. A vyhledávat je by bylo masochisticky vykolejené. Ale když se zahledíme zpět na své kruté zkoušky, ztráty, prohry, tak náhle vidíme, že jenom v nich jsme získali, prohlédli ke dnu poznání. Úspěchy jen rozmazlují. Tak jsou vzápětí vyrovnány zase nějakou potíží, těžkostí, zkouškou, která je zas o něco tvrdší a krutější než předešlá. Z těžkomyslné existenciální nouze se vynořuje cosi drahocenného a vznešeného. Člověk v modlitbě opět prozápasí Boží shlédnutí ke své bolesti, Boží razantně dezinfikující náplast a kalichem hořkosti vždy poněkud nahořklý doušek naděje.
Jákob na cestách, Jákob zkouškami se stává zvěstným typem, zkouškami se jeho lidskost ustavuje. Člověk zápasí s Bohem a o Boha. Není tomu ovšem tak, že by to za nás pro naše pohodlí už vybojoval Kristus a my bychom se jen ukryli do jeho sebeobětovných ran? Nikoli. Člověk, který nezápasí o Boha, o jeho pravdu, který nehledá osvícení, je jenom živočich, který ač disponuje mozkovým computerem, zakrněl a amputoval duchovní rozměr. Maximálně se přikrmuje pověrami, pohanstvím a přízemně se topí ve věcech nedůležitých.
Jákobovský zápas je pro každého člověka výzvou. I my malí, kteří jsme možná obdrželi jen nepatrnou hřivnu nebo jen půlhřivničku, máme překračovat sami sebe, svůj takzvaně bezpečný horizont. Každý ať se toho odváží na své úrovni. Ale tuto úroveň ať přeskočí jako zeď, která mu stojí v cestě. I „docela nepatrný“ může překračovat sám sebe, bojovat a růst. Skočit přes sebe sama. I Ježíš zápasil, a to celý život. Matka mu nerozuměla, když ho hledala s Josefem jako dvanáctiletého a objevili ho v chrámě. Tam on už zápasil o Boha a s Bohem o své poslání. Zápasil i v Getsemane, kde byl zcela osamocen. Učedníci spali. Byl vystaven Božímu vichru, absolutním Božím nárokům. Měl unést plné, transcendentní synovství. To nebylo předem dáno. Musel to těžce prozápasit, ocitnout se na pokraji sil, vyprosit si pomoc, promodlit se ke zvládnutí situace, vždyť modlitba je sama o sobě zápas. Hledání. Z modlitebního boje vyrůstá pak liturgie, která je autentická a má smysl. Bez toho je liturgie mrtvá, formální, neposouvá člověka nikam dál.
Každý člověk je v zásadě ateista, drží se toho, co je spirituálně pohodlné. Tím se ocitá v tahu, gravitační síly pekla přitahují. Únava. Pohodlí. Neochota se přeskočit, vydat se až sebeničivě směrem k transcendentnu.
Oscilujeme mezi lidstvím a nelidskostí. „Vnitrodruhová agrese“, společná nám s ostatními živočichy, s námi mává. Přemůžeme tuto lenivou agresi? Dokážeme sublimovat své prohry v urvání požehnání?
Jsme dvounožci s vysoce strukturovaným mozkem, jsme však bytosti, jimž mohou závidět sami andělé. Nietzsche to naznačil v geniální vizi: jsme někde mezi zvířetem a nadčlověkem. Pohybujeme se, běžíme na cestě k tomu, abychom se něčím stali. Být na cestě.
To věděl Jákob.
Věděl to i Jeremjáš.
Věděl to i Ježíš, zvaný Kristus.
Ježíšův getsemanský zápas vyvrcholil všechny jeho boje. Jákobův zápas s „Někým“ pokračoval v Ježíšově zápasu se Satanem, zběhlým biblistou, rabínsky mazaným. K Ježíšovu zápasu s božským „Kýmsi“ patřilo i to, že žil mimo domov a mimo řemeslo. Proto mu jeho učedníci skoro vůbec nerozuměli. Snad někdy, snad v něčem. Někdy, nárazově. Někdy částečně. Petr třikrát zapřel Krista. Až kohoutí zakokrhání mu dalo impuls k nové cestě víry a ochotě k mučednictví.