V loňském roce jsem vyvolal poměrně výraznou vlnu emocí článkem, v němž jsem se stavěl proti homofobním postojům, jež různí lidé, kteří se zaštiťovali a zaštiťují křesťanstvím, ventilovali v souvislosti s průvodem Prague Pride. Letos jsem se rozhodl zajít ještě o krok dále. Mou motivací přitom není snaha někoho provokovat.
Lidé, kteří se se hlásí k homosexuální, bisexuální či transsexuální identitě, jsou v současné době stále diskriminováni. V České republice v současné době neexistují zákony, které by takovou diskriminaci umožňovaly, a poměrně nedávné uzákonění registrovaného partnerství osob stejného pohlaví by dokonce mohlo vést k představě, že společenské postavení těchto lidí je uspokojivé nebo, jak tvrdí někteří, snad až příliš dobré. Co se týče oblasti sociální a kulturní, jsme na tom rovněž lépe než v mnoha jiných zemích. Znamená to však, že jsme na tom dobře? Lidé, kteří žijí v lásce s člověkem stejného pohlaví, jsou stále vystaveni nepochopení, přezíravým pohledům, překážkám. Jejich lásku stále spousta lidí, bez ohledu na světonázor a vyznání, chápe jako něco nežádoucího, nesprávného, ošklivého. Dokud se člověk bojí přiznat ke své sexuální orientaci, aby jej neodsoudili jeho blízcí, dokud se člověk bojí v tramvaji vzít za ruku toho, koho miluje, máme ještě velký kus cesty před sebou. Samozřejmě se můžete ptát, vede-li tato cesta správným směrem. Přestože pro mne odpověď na tuto otázku nepředstavuje žádný problém či dilema, rád bych ji přeci jen podložil.
Vztah dvou osob stejného pohlaví může být stejně jako vztah dvou osob různého pohlaví autenticky založen na vzájemné lásce. Taková láska mezi dvěma lidmi je něčím, co křesťanství ctí a považuje za vrcholně důležitou součást života. Z toho vyplývá, že je zcela v intenci křesťanského přesvědčení a reflexe biblické zvěsti vést zápas o to, aby se tato láska nemusela skrývat a obávat, že bude vystavena jakémukoli násilí, ať už v podobě kamenování, posměšků nebo transparentů, jejichž autoři na základě několika biblických veršů fabulují nenávistná dogmata. Je rovněž v intenci křesťanského cítění stát na straně utlačovaných, na straně těch, kdo mají strach a cítí se ohroženi silami tohoto světa.
Je-li odpovědí utlačovaných vzdor, nenásilný odpor a snaha o zdůraznění skutečnosti, že i oni patří do veřejného prostoru, je to tak dobře a je dobře stát na jejich straně, bojovat společně s nimi. Upřímně věřím, že to je moje místo. Není za tím vágně benevolentní liberalismus, nýbrž naopak snaha o věrné následování evangelia.
Právě proto půjdu letos jakožto heterosexuální křesťan v průvodu Prague Pride, abych svou účastí aktivně podpořil snahu o emancipaci gayů, leseb, lidí bisexuálních a transsexuálních, tedy lidí, kteří podporu potřebují. A co víc: vyzývám všechny křesťany, aby 18. srpna tohoto roku učinili totéž. Snad dojde i na skutečně biblické transparenty, protože zůstává víra, naděje a láska. Ve společnosti, která bude projevovat toleranci a porozumění a v níž nebudou padat na úrodnou půdu nenávistné slogany ani vtipy, nebude takových manifestací zapotřebí. Netřeba přitom dodávat, že právě taková společnost je ideálem.