V 2.a 3. čísle letošního ročníku Protestanta uveřejnil Ondřej Macek „první průzkum“ toho, jak ČCE (laici) vnímá své faráře a farářky, i toho, jak se vnímají sami faráři a farářky.
Diskuze se vede už léta
Jsem rád, že O. Macek tento průzkum uskutečnil i uveřejnil a rád přijímám i jeho výzvu k další diskuzi.
Nerad bych ovšem, aby vznikl dojem, že jeho průzkumem se tato problematika teprve otevírá, protože na toto téma se vede v církvi diskuze už celá léta. Celocírkevní průzkum o farářském povolání se uskutečnil už kdysi dávno (tehdy laici naopak příliš toto povolání svým potomkům nedoporučovali), taktéž průzkum mezi faráři/řkami o tom, proč faráři odcházejí ze služby a příliš se jich do služby nehlásí, proběhl jen před několika roky a s výsledky byl tehdy seznámen i synod. Vím také o několika průzkumech, které se uskutečnily na seniorátní úrovni, a sám také takový průzkum podnikám vlastně již skoro pět let ve funkci celocírkevního faráře pro duchovenskou službu, kde se svými kolegy/němi a někdy i laiky a sbory mluvím nejen o nás farářích/řkách, ale právě i o budoucnosti sborů a církve a kdy tyto své poznatky vnáším i do diskuze a práce v Komisi pro reformu správy církve, kde mimochodem jsou také všechna témata zmíněná v Mackově článku podrobně probírána a konzultována (i skrze různé dílčí průzkumy).
Zvláště tedy co se týče nás farářů/řek se tato témata diskutují už hodně dlouho, a nejen diskutují, na základě těchto diskuzí se už realizovaly i mnohé kroky. Například se změnila či přibyla nová témata ve vikariátu, co se týče katecheze, pastorace i homiletické oblasti (např. alternativní formy zvěstování), ale stejně tak i budování sboru, fenoménu fary či partnera a rodiny anebo i nakládání s časem (time managment) atd.
Nová témata se také otevřela (jak jistě O. Macek ví) i v rámci Celoživotního vzdělávání. Zintenzivněly i rozhovory o vzdělání farářů s ETF, stejně jako větší pozornost SR věnuje i setkávání nejen s kandidáty služby, ale se všemi studenty bohosloví. Zvýšil se úvazek studentské farářky na ETF. Značně se zvýšilo i stipendium, o které je možné žádat. Nastavily se různé podpory a benefity (Fond pro přípravu ke kazatelské službě a vzdělávání kazatelů, každoroční 14denní studijní volno, jednou za pět let tříměsíční sabatikl, příspěvek na penzijní spoření atd.) Zvýšila se i finanční podpora supervize.
Také co se týče peněz – farářské mzdy, tuto otázku řešil už dříve synod, který usnesl, že do roku 2028 stoupne farářská mzda na 1,2 mediánu. Což postupně probíhá.
Za pomoci DaRPu pak byla vydána kniha „Jak se dělá farář/řka“, která se pestře a obšírně věnuje farářskému povolání a přináší do něj zcela autentické a nijak přibarvené vhledy.
Ale vraťme se k Mackově anketě. Je v ní totiž skutečně mnoho zajímavých poznatků a i v jeho komentáři je mnoho výstižných formulací, s nimiž nemohu než souhlasit, protože má zkušenost je podobná, byť některé bych tolik nezevšeobecňoval.
Co u Macka chybí
S tím ale souvisí i to, co mi zároveň u O. Macka chybělo, a sice zřetelné vyjádření toho, že ČCE rozhodně není, co se týče sborů, jednolitá. Naopak je velmi různorodá. A neřekl bych, že „balancuje mezi lidovou (rodovou a rodinou) a vyznavačskou církví, mezi tradiční a zároveň liberální a konzervativně evangelikální“, ale takto různorodé sbory v ní celkem stabilně prostě existují.
Navíc ta různorodost platí i v jiných ohledech. Sbory jsou různé i co se týče živosti, otevřenosti i charakteru. Existují sbory, které jsou již víceméně virtuální, sbory v paliativní péči, jsou sbory „útočištné“, kde se potkávají lidé, kteří prošli všelijakou zbožností, všelijakými církvemi i všelijakými osudy a jsou rádi, že mohou být spolu, ale už nemají sílu nějak více působit na venek. Ale jsou i sbory početné, dobře „fungující“, sbory velice otevřené a působící i „mimo kostel“. ČCE je zkrátka skutečně v mnoha ohledech různorodá.
Ale to je trochu i problém Mackova průzkumu, když sám píše, že převažovaly odpovědi z Prahy a Středočeského kraje. I když totiž ani tyto regiony nejsou zcela jednolité, přesto se hodně liší třeba od regionu západních Čech či některých oblastí Moravy.
K budoucnosti církve a sborů
Přejděme však k tomu, co mi v současnosti přijde ještě podstatnější (protože tato oblast ještě tolik v celé církvi prodiskutována není), totiž právě k budoucnosti církve a budoucnosti sborů. Ostatně zaznělo to i v samotné anketě, že ani faráři/řky na „změnu fungování sborů (slučování sborů, vznik větších regionálních center s více faráři) nachystáni nejsou.“
Taková je i má zkušenost. Dokonce, když jsem před skoro pěti lety začínal téma budoucnosti sborů i celé církve s kolegy/němi otevírat a ptát se, zda nějaký rozhovor ve sboru na toto téma probíhá, slyšel jsem tehdy i nemálo odpovědí, že to ani nemohou, že sbor o tom mluvit nechce a že si ani žádné změny nepřeje. Rozvojové plány byly tehdy mnohými považovány jen za další administrativní zátěž, přestože i ony vycházely především z rozhovoru o tom, proč tu jako církev a sbory vlastně jsme a jak chceme v tomto světě působit. Nešlo tedy zdaleka jen o finance, ale o naše poslání, a to právě ve zcela jedinečné situaci konkrétního sboru (stanovení priorit).
Ale samozřejmě i finanční záležitosti podstatné jsou a svou roli hrají, stejně jako i zcela praktické záležitosti, jako je starost o nemovitosti, o rozdělení kompetencí a o to, jak vůbec má sbor jako společenství fungovat.
Zde se ovšem leccos posunulo přinejmenším v tom, že toto téma už tabu být přestává a leccos nového se přinejmenším klube.
Sbor bez péče je utopie
Nicméně právě zde budu v pohledu na budoucnost s O. Mackem nejvíce polemizovat. V tom základním, tedy v důrazu na faráře jako profesní osobnost, v důrazu na větší zapojení laiků i důrazu na větší specializaci, se asi shodneme. Ale už ne v tom, když jde do jednotlivých konkrétních detailů.
A začnu od sborů a Mackova tvrzení, že „představa, že o sbor se musí někdo starat, pečovat, je nezdravá.“
To totiž není žádná nezdravá představa, ale zcela základní předpoklad. Premisa. Nemá to být zcela jistě jenom sám farář, ale nic ani sbor, ani jakýkoli vztah, společenství či instituce nemohou dobře fungovat, aniž by se o ně někdo staral, pečoval. Sbor bez péče – to je prostě iluze a utopie. A stejně tak není na místě proti sobě stavět péči a samostatnost či svéprávnost, protože ani samostatný a svéprávný člověk se bez druhých a jejich péče a starání neobejde. Už jen proto, aby si večer rozsvítil, potřebuje, aby někdo jiný vyrobil elektřinu, a když se chce najíst, potřebuje si koupit jídlo, které někdo vyrobil a dovezl atd, atd.
A navíc sbor není jednotlivec, ale už celkem početné společenství se složitým předivem vztahů a množstvím potřeb, které k tomu, aby dobře „fungovalo“ (a tím rozhodně nemyslím jen hladký chod, ale i samo poslání), potřebuje ledacos připravit, zajistit, organizovat, koordinovat atd.
Stejně tak další tvrzení, že „společenství je chaos…“ – nedává smysl už teologicky, z pneumatologického hlediska, ale nakonec ani z faktického a praktického. Společenství je pluralita, jednota v mnohotvárnosti, ale nikoli chaos.
A tady je zároveň třeba si uvědomit, že sbor i církev má v realitě našeho světa, v této časnosti hned několik rovin: teologickou či duchovní, společenstevní či vztahovou a administrativní či instituční. A všechny musejí nějak fungovat. Když se nikdo nebude starat o zvěstování evangelia, je to špatně. Když se nikdo nebude zabývat vztahy a péčí o ně, bude to špatně. Když se nikdo nebude starat o finance, organizaci, nemovitosti, také to bude špatně.
Neexistuje prostě jen jedna rovina, a to ani ve farářském povolání. I tady má farář několik rovin odpovědnosti. Jako Boží „mluvčí“ je odpovědný Bohu, což mu dává jistou autoritu i svobodu. Jako pastýř sboru je odpovědný za konkrétní společenství (samozřejmě i spolu s druhými). A jako zaměstnanec církve zase má i jisté právní a administrativní povinnosti a také dostává určitou mzdu, za níž je povinen odvádět určitou práci.
Stavět tedy tyto roviny do protikladu nebo některé opomíjet je nepatřičné, protože jsou všelijak propojené. Myslím, že nikdo se nepokouší jen „převážně provozovat církev, naplňovat program a udržovat církev v chodu“ a už vůbec nám nehrozí, že církev bude „fungovat jen jako kontrolovatelný a hladce běžící mechanismus“, ale jsou tu právě různé roviny a v některých by i určitá kontrolovatelnost měla být naprostou samozřejmostí, stejně jako v některých věcech platí, že je skvělé, pokud mechanismus běží lehce a snadno, třeba díky digitalizaci, díky zachovávání pravidel komunikace či termínů atd. Ušetří se tím spousta času, energie i nervů.
Některé věci sice skutečně nejde sešněrovávat pevnými předpisy, mocensky kontrolovat a stavět se tak proti vanutí Ducha, ale podobně nejde ani nemít žádná pravidla, žádnou organizaci či žádnou administrativu. V rámci této časnosti, kdy je církev právě i svéprávnou, samostatnou a samofinancující institucí, která je ovšem vázána i zákony společnosti, státu, to prostě nejde.
Kritéria a důsledky slučování sborů
Souhlasit ovšem nemohu ani s Mackovým tvrzením, že „máme v ČCE … falešné kritérium, podle kterého rozdělujeme sbory na obsazené a neobsazené, slučujeme je tak, aby si mohly dovolit platit faráře.“
Zaplatit svého faráře je jistě důležitá věc a měl by ji chápat i O. Macek, když sám klade důraz na faráře jako na „profesionální osobnost“ a sám razí „mnohem větší důraz na vykladačské schopnosti, osobní formaci“ a mnoho dalších farářských schopností a dovedností.
Ale to všechno nejde dělat někde na koleně, dělat to čistě dobrovolnicky či si při tom vydělávat jiným zaměstnáním. Je výborné, že máme celkem veliké množství výpomocných kazatelů, jsou nesmírnou pomocí, ale zároveň jsem rád, že ČCE stále ještě stojí o plně vzdělané kazatele a chápe, že mezi výpomocným kazatelem a plnočasovým farářem, který vykonává své povolání v celé šíři, je přeci jenom značný rozdíl.
Ale zpět k Mackovu tvrzení. Jistě i schopnost platit faráře je nějakým kritériem, ale rozhodně není kritériem jediným, ani tím prvotním a hlavním důvodem proč slučovat sbory. I projekt Regionálních sborů, který SR předložila synodu a ten ji přijal (sbory bohužel zatím ne), byl veden zcela jinými důvody než předně tím zaplatit faráře. Prvotně byl naopak veden snahou umožnit i malým společenstvím, která ne především finančně, ale i samotnou velikostí, personálně, silami nemají na to být samostatným sborem se vším všudy, aby přesto jako společenství mohla dál „fungovat“ a nemusela se zatěžovat právě celou šíří administrativy, bez níž se standardní sbor neobejde. Smysl tohoto projektu tedy bylo zachovat a následně i oživit i malá společenství novými impulsy z dalších společenství a povzbudit je i některými společnými setkáními, která mohou dělat, alespoň čas od času, dohromady. Tedy ušetřit je nadbytečné administrativy, ale zároveň nechat jim odpovědnost, která je pro ně přiměřená.
A když O. Macek slučování sborů automaticky spojuje se „zvýšením zátěže duchovních“, tak i v tom se – dle mého – mýlí. Zátěží pro faráře se naopak poslední dobou ukazují zvyšující se administrace neobsazených sborů či povolávání jen na částečné úvazky.
Jako alternativa mohou být částečné úvazky sice dobré, zvláště tam, kde je lze propojit s kaplanstvím, ale jinak i na farářském kurzu se naprostá většina farářů přihlásila k tomu, že chtějí dělat faráře na plný úvazek.
Slučování sborů přeci neznamená automaticky ani zvýšení kazatelských míst. Dá se dojíždět, svážet lidi. Dá se využít výpomocných kazatelů. Skupinky katechumenů mohou být větší, lidé nemusí být uzavřeni jen do toho svého malého sboru, mohou navázat nové vztahy.
V projektu Regionálních sborů, kde by bylo třeba i více kazatelů, pak vedle pomoci výpomocných kazatelů se mohou střídat na kazatelně na různých místech i faráři, dělit se o práci a nakonec využít i Mackem podpořenou specializaci, kdy všichni faráři nemusejí dělat všechno, ale dle obdarování si různé oblasti rozdělit, popřípadě se v nich po čase vystřídat.
Laici plně odpovědní za sbory?
A to už se dostávám k poslednímu důrazu O. Macka, k „důslednému kněžství všech pokřtěných“. Tady by to asi chtělo nejprve upřesnit, co důsledné kněžství všech pokřtěných znamená. Že všichni mohou stát za kazatelnou? Že všichni mohou vyučovat? Vést sbor? Že žádné „profesionální osobnosti“ a „specializaci“ nepotřebujeme?
Vzdělání samo o sobě jistě není všechno, ale před tím, aby všichni křesťané vyučovali druhé, před tím varuje v Bibli už apoštol Jakub (Jk 3,1). Faráři jistě nemohou být ve všem obdarovaní a ani nemohou a ani nemají dělat všechno. Farář sám sbor zcela jistě netvoří. Proto naprosto souhlasím s tím, že „církev bez aktivních laiků je odsouzená k zániku.“ Nejen výpomocní kazatelé, ale i laici všemožných profesí a obdarování jsou pro sbor naprosto nezbytní.
Ale s tím, že „faráři už nebudou statutáři, administrátoři – jedním slovem úředníci… že za sbory vezmou plnou odpovědnost laici“, je pro mne zase čistě iluze a utopie, která nechce vidět skutečnou realitu.
Za prvé farář vždycky trochu úředník bude muset být, namátkou už jen třeba proto, že v ČR je i oddávajícím, z čehož mu plynou jisté administrativní povinnosti. Za druhé, jestliže faráři/řky, jak vyznělo z průzkumu, se už nyní cítí přetíženi a nestíhají, jak by měl „plnou odpovědnost“ stíhat laik, který je na rozdíl od faráře čistě dobrovolník a má také svou práci, rodinu, povinnosti? Jistě, ta odpovědnost za sbor se dá dělit, ale přesto musí být někdo, kdo všechny ty nitky a dění ve sboru propojuje, třeba i jen tím, že o nich ví nebo je nějak i koordinuje. Jistě, u všeho být nemusí, ale přehled by mít měl.
Ale hlavně zase musíme vzít v potaz realitu a nepřehlížet ani to, že už v současné době je nejednou těžké sestavit kandidátku na volbu staršovstva, stejně jako najít toho, kdo by se ujal funkce kurátora/rky, že stále více přicházejí na senioráty žádosti o snížení počtu starších a že i sami laici, byť se ochotně ujímají různých funkcí ve staršovstvu či seniorátním výboru, sami říkají, že nejednou pak rozhodují o věcech, kterým vlastně pořádně nerozumí a nemají čas se s nimi ani podrobně seznámit.
A přitom všechny tyto funkce či úkoly potřebují nejen čas, ale právě i známost a vhled do mnoha věcí a oblastí. A tak, ať už se nám to libí nebo nelíbí, jsme jako církev v této časnosti právě i institucí a organizací, a proto se musíme starat a řešit i věci, které nás třeba nebaví, nejsou nám příjemné, ale jsou prostě nutné, neboť právě proto, že jsme nyní již zcela samostatní a svéprávní, je za nás nikdo neudělá.
Čím se trápit a proč mít naději
Jistě bych teď mohl pokračovat ještě v dalších tématech. V tom dotazníku jich byla skutečně přehršel – ale už by toho bylo příliš. Na dvě věci však ještě zareaguji.
První je jedna ze závěrečných vět Mackových úvah, kdy říká, že „evangelium není sdělováno přesvědčivě, pokud tato činnost znamená vyčerpání.“ Vím, že to řekl v souvislosti s farářskou pracovní dobou, která nemůže být neomezená, a tady bych s ním, co se týče pracovně právních vztahů, zcela souhlasil. Ale jinak ne. Vždyť symbolem evangelia je právě i kříž. A když vikáři ve vikariátu říkali, že se trápí s kázáním, vždy jsem jim říkal: jen se trapte, já se taky trápím, ale stojí to za to, protože my si nemůžeme dovolit říkat laciná slova.
Ale abych to trochu vyvážil, tak pro nás faráře připomenu ještě něco, když už v tom průzkumu dost jednoznačně vyšlo, že „nebereme moc veliký ohled na svou rodinu“. To totiž není moc dobrá vizitka, a tak je jistě užitečné si alespoň občas připomínat i to, co se píše v 1Tm 5,8. „Kdo se nestará o své blízké, zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.“ Prostě i pocit nepostradatelnosti může být i hodně zrádný a nebezpečný.
A na úplný závěr přece jen nemohu nezdůraznit ještě jedno, totiž to, že vedle všech těch nesnází, těžkostí a problémů, které máme, nesmíme přehlížet ani to, že v ČCE je i mnoho sborů, které „fungují“ dobře a jsou živé. A máme i plno výborných, tvořivých farářů a farářek, stejně jako i plno ochotných laiků, a i navenek podnikáme lecjaké bohulibé i oceňované aktivity (práce Diakonie, rozmanité kaplanství, evangelická akademie, tábory atd.) Takže i když si iluze nedělám, naději pro ČCE stále mám. Beze změn to však zcela jistě nepůjde. Však – nehonosíme se nejednou heslem „semper reformanda“?
mezititulky redakce