Text Petra P. Payna Teologie ve výbavě současného zločince (Pt 9/17), který převzala Přítomnost, vyvolal debatu s některými vězeňskými kaplany. Protože na žádost redakce o odezvu zatím nereagovali, přetiskujeme text, který vyšel jako reakce v Přítomnosti 8. 12. 17.
Nedá mi to a musím reagovat na článek autora Petra Pazdery Payna, protože text vykazuje příliš mnoho zavádějících tvrzení. Na začátku si autor klade otázky týkající se smyslu trestu vůbec, zejména smyslu trestu odnětí svobody, a v čem tento trest vlastně spočívá. Text vyznívá jako emotivně zabarvený nesouhlas s něčím, o čem je autor přesvědčen, že se děje a co podle něj odpovídá realitě, ale co podle mne vůbec neodráží skutečnost. Vyčítá neurčitě, že se nikdo nezabývá „trestním systémem v naší republice“. Nevím, zda autor ví, že existuje například Institut pro kriminologii a sociální prevenci nebo přímo Akademie vězeňské služby a že tedy v naší republice jsou lidé, kteří se otázkami, které si autor klade, zabývají.
Autor se mýlí i v dalším svém předpokladu, že „v našem vězeňství je zřejmě zakořeněn mylný předpoklad, že kolektiv pomáhá nápravě.“ Kde se toto autorovo přesvědčení vzalo? Z faktu, že osoby ve výkonu trestu nejsou v samostatných celách? Nejde ve skutečnosti o kapacitní důvody? O nedostatek místa a dědictví minulosti, kdy se kolektiv nadřazoval jednotlivci a kdy se věznice stavěly podle tohoto vnímání práce s vězni?
Autor však pouze nekritizuje, ale snaží se i poradit. Navrhuje řešení, která však vyvolávají spíše pobavený úsměv. Dá se vůbec brát vážně věta, která začíná slovy „Mělo by se…“? Není to známka osobní bezradnosti a jalového přemítání, které se ale týká povinnosti někoho jiného? 4. odstavec začíná slovy: „Mělo by se jasně definovat, v čem trest odnětí svobody spočívá.“ První věta 5. odstavce zní podobně: „Mělo by se definovat přesně a taxativně, v čem trest odnětí svobody spočívá.“ Dva odstavce začínají podobně? Tak na tom asi skutečně autorovi záleží a opravdu „By se mělo něco dělat!“
V další a velké části článku se autor již zabývá přímo jádrem svého tématu. Jak to, že zrovna tenhle člověk studuje teologii? Své přesvědčení o totožnosti pana VM, „s nímž byl nedávno na Aktuálně.cz publikován rozhovor,“ potvrzuje citováním diskusních příspěvků pod zmíněným článkem. Souhlasím s autorem, že je možné diskutovat o některých otázkách, které tady otevírá. Např. zda je studium teologie jako každé jiné. Záleží na úhlu pohledu. Z hlediska univerzity, jejích akademických svobod a její otevřenosti komukoli ano. Z hlediska „církevnického“ je to otázka. Nebylo by však lepší se nejprve informovat u děkana KTF UK a ředitele VV Praha Ruzyně, jak vnímají realizaci projektu především oni? Učinil tak autor? Pokud ano, proč to v článku neuvedl? Byl by to poctivější přístup k tématu.
Autor však na základě svého přesvědčení, že ví, kdo se skrývá za písmeny, která považuje za iniciály jména, jde ještě dále. Dohledává bakalářskou práci na stránkách fakulty, čte ji a pokouší se o oponentský posudek. Nechci tady polemizovat s jeho kritikou. Jen bych rád připomněl, že existuje nějaký cíl práce a metoda, kterou jej má být dosaženo, a následné zhodnocení, zda byl cíl práce splněn. Bakalářská práce nemusí nic nového objevit, ale student má prokázat, že umí formulovat téma, zabývat se jím, vyhodnotit svou práci a pracovat přitom s literaturou, kterou řádně ocituje. Pokud svou práci v tomto směru obhájí, pak není důvod po něm žádat ještě něco dalšího. To ale právě autor dělá. Chybí mu tam přiznání viny, řeč o osobním selhání a pokání. Zklamaně tedy konstatuje, „Nic naplat, očekávané vyznání jsem v práci nenašel. Anebo snad hlubinný ponor do zločincovy obracející se duše.“ Je to ale cílem bakalářské práce? Patří to do kvalifikační písemné práce? Neměl by školitel naopak dokonce zasáhnout, kdyby se to v práci objevilo?
Zcela neuvěřitelně pak autor svůj článek končí. V podkapitole nazvané „Víno a měchy“ se pouští do pedagogů zapojených do výuky. „Dovedu si představit, že farářům a učitelům teologie dělá dobře, když se hříšníci v jejich blízkosti ‚obracejí‘ a opakují po nich věty či myšlenky. Obávám se, že někteří lidé si ve vězení osvojili veršíky z Písma, tak jako se přiučili otevírání zámků a jiným technikám zločinu. Znám to i ze své praxe, po převratu jsem dva roky chodil jako farář – dle svých nadřízených až přespříliš intenzívně – do vězeňských zařízení; a také jsem byl některými učenlivými vězni úspěšně ‚čerpán‘ a balamucen.“ Jedna z nejnebezpečnějších chyb, které se často dopouštíme, je předpokládání. Předpokládám, že druhý přemýšlí, mluví a koná stejně, jak bych na jeho místě myslel, mluvil a konal já. Proč autor podsouvá druhým své chyby a nedostatečnosti? Proč si myslí, že i ostatním „…farářům a učitelům teologie dělá dobře, když se hříšníci v jejich blízkosti ‚obracejí‘ a opakují po nich věty či myšlenky“? Proč by se navíc měli studenti teologie obracet? Je-li teologie vyučována na akademické půdě, jde o jeden z oborů, a ten by měl být přístupný všem studentům napříč všem fakultám. Pokud jde o pastorační působení v církvi, to si musí církev zajistit jinými cestami a dalšími podmínkami, které musí uchazeč splnit.
Na samém konci zaznívá ještě jednou rada, co by někdo měl. V tomto případě se autor vyjadřuje otázkou: „…zda by neměli faráři a teologové systematicky a na vyšší úrovni vzdělávat jen ty odsouzené, u nichž lze odůvodněně předpokládat skutečné obrácení, nefalšovanou vnitřní proměnu.“ Jak by si to asi autor představoval? Kdo bude kádrovat víru? Kdo bude prověřovat čistotu úmyslů a nahlížet do srdce člověka? Autor to umí? To je vzácná schopnost. Zatím je znám jen Jediný – Všemohoucí a Vševědoucí, který je toho schopen. Abych nekřivdil, vzápětí přiznává, že to není jednoduché, ale povinnost zase určuje někomu jinému, který by měl něco dělat: „…Toto bych ponechával právě na kaplanech, na teolozích pracujících ve vězeních, aby se sami za sebe odpovědně rozhodovali, koho budou chtít vzdělávat a koho ne, komu budou nalévat a komu nikoli;“ Takže končíme tím známým „Mělo by se…“ a „Někdo by měl…“.
Děkuji autorovi, že nám tuto možnost ponechal a že tedy můžeme dále pracovat s lidmi v průšvihu. Působím ve vazební věznici Praha Ruzyně jako vězeňský kaplan. Setkávám se pravidelně s lidmi ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody ve skupinách, v diskuzích, na bohoslužbách i v individuálních rozhovorech a jako člen Salesiánské provincie Praha poskytuji duchovní péči „katolické ražby“, abych se vyjádřil autorovým jazykem. Setkávám se i se studenty z řad osob ve výkonu trestu. Každý týden a pravidelně již několik let. S autorovými úvahami zásadně nesouhlasím a vnímám je jako urážlivé zpochybňování práce mnoha zúčastněných. Na závěr bych tedy chtěl autora uklidnit, že společně s dalšími kolegy kaplany a dobrovolníky, přes všechny autorovy zpochybňující výhrady, budeme ve své činnosti pokračovat.