Námitky typu, které se v posledních měsících (a vlastně už několik let) ozývají vůči Michalu Pullmannovi a dalším historikům obdobného ražení, nejsou nové ani originální. Když se v 80. letech 20. století začali ptát historici a jiní v demokratickém západním Německu, jak byla německá společnost v celé své šíři zapojená do vzniku a fungování nacistického režimu, namítali jejich odpůrci, že používají zavádějící a špatné metody k posuzování minulosti. Interpretace, že by se Hitlerův režim jen stěží mohl etablovat a stabilizovat bez participace větší části společnosti v různých podobách, ohrozila zabydlenou představu, že období Třetí říše a její hrůzy v podobě holocaustu byly srovnatelné s opresivními politickými systémy v Sovětském svazu nebo jinde. Bylo třeba hájit, že nacismus není nijak vnitřně spojený s německými tradicemi, s německou kulturou a s německými dějinami.
Dnes můžeme být rádi za to, že spor vyhrála „provokující“ strana (mj. Habermas). Díky tomu máme dnes klidné a pozitivní vztahy mezi již sjednoceným Německem a jeho sousedy na východě (Česká republika, Polsko). Nenechá se zviklat, když se v českém a polském politickém diskurzu pravidelně ozývají protiněmecké nálady kvůli krátkodobému volebnímu zisku. Konsenzus v německé mezinárodní orientaci vychází z poznání, že kořeny nacistického režimu je třeba hledat především ve vlastní společnosti. Hitler a jeho ideologie by se nemohli prosadit bez jistých forem podpory německé společnosti. Dnešní evropská orientace Německa je odpověď na toto poznání.
Specifické pro současnou českou debatu o nedávných dějinách je, že na první pohled je to spor mezi pamětníky a interpretátory, mezi těmi, kteří „u toho byli“, a těmi, kteří se narodili později na to, aby to vědomě zažili. Jeví se jako generační spor mladých historiků a jiných intelektuálů a odcházející generace těch, co pod komunistickou diktaturou prožili podstatný kus svého života. Taková analýza ale není dostačující už proto, že na obou stranách se nachází osoby mladšího nebo staršího věku. Podstatné je, že debata je intelektuálním odrazem změn ve společnosti, kdy už nestačí opakovat výklad o totalitním komunistickém útlaku k tomu, abychom legitimizovali politická rozhodnutí nebo společenské směřování. Nástup Babišova hnutí a jeho politický diskurs je důsledkem a zároveň katalyzátorem těchto změn. Nemohoucnost pravicových stran postavit se této politice ukazuje, že éra přehledných schémat o utrpení české společnosti pod komunistickou diktaturou spěje ke konci.
Význam interpretace období takzvané normalizace, kterou nabízí Michal Pullmann, spočívá mimo jiné v tom, že v této celospolečenské proměně znovu vysvětluje, kde se skutečný problém normalizačního období nachází. Poukazuje na to, že pronásledování, uvěznění z politických důvodů, vynucené emigrace atd. se týkaly malého počtu lidí. Valná většina společnosti nešla cestou Charty nebo nezávislé kultury, ale zabydlovala se v mantinelech politického systému. Pullmann říká něco obdobného, co bylo v německém kontextu 80. let 20. století nesmírně provokující a plodné pro vyrovnávání se s nacistickým obdobím: represivní režim nemůže přežít, pokud nemá jakousi podporu ve společnosti.
Když se v r. 1975 měl konat synod ČCE, začaly i přípravy na poselství synodu pro sbory. Poselství patří k tradicím synodů od začátku ČCE, a většinou také obsahovalo reflexi současného společenského vývoje. V r. 1975 se chystalo Československo oslavit 30. výročí konce 2. světové války. Zároveň se v církvi objevovala velká napětí, jak veřejně podporovat faráře, kterým komunistická státní správa odnímala státní souhlas pro vykonávání duchovenské činnosti. Do příprav synodu a jeho poselství se vložil také Sekretariát pro věci církevní jako centrální orgán dozoru nad církvemi. V průběhu příprav vzniklo tak celkem 8 verzí poselství. Stát požadoval, aby církev vyjádřila vděčnost Sovětskému svazu za osvobození a zároveň aby se distancovala od farářů bez souhlasu, kteří kritizovali církevní vedení. Finální verze skutečně obsahuje pasáž o osvobození sovětskou armádou, byť méně ideologickým jazykem, než navrhovali státní úředníci. Paragraf o církevním disentu a jeho odsouzení nakonec vypadl úplně.
Tento příběh můžeme číst jako příklad hrdinského odporu vůči komunistické diktatuře: podařilo se zabránit nejhoršímu, tj. odsoudit vnitrocírkevní disent. Můžeme ho naopak také číst jako selhání církevního vedení, které vyjednávalo se státem o své autonomii a nebylo schopno ji ubránit. Můžeme ho číst jako svědectví o odvaze a prozíravosti tajemníka Synodní rady Bohumila Valeše, který všechny verze pečlivě uchoval do tajné části církevního archivu.
Nejplodnější podle mého soudu je taková interpretace těchto dokumentů, která je považuje za doklad toho, jak se ČCE zabydlela v politických mantinelech normalizačního režimu. Tím, jak postupovala, propůjčovala komunistickému režimu jistou legitimitu. Participovala na událostech, které měly za cíl omezovat svobodné slovo. ČCE nebo nějaká její podstatná část tímto internalizovala některé mechanismy útlaku a vyjednávala se státem o svém prostoru svobody.
Plodnější je tato interpretace proto, že odhaluje, jak se nedemokratickému režimu podařilo přesvědčit církev o spolupráci na textu, který měl být svobodným projevem do vlastních sborů. Plodnější je, a zároveň mnohem nelítostnější, protože ukazuje, jak těžko odolatelné vábení normalizačního režimu bylo. Také Pullmannova interpretace je mnohem drsnější k podstatě komunistické nadvlády, jejímu zneužívání moci a veřejné nálady než to, co potkáváme u jeho odpůrců. Komunistický režim nejen užíval nátlak, útlak a pronásledování, ale ovládal i nástroj populistické politiky, aby si generoval nějakou podporu a vytvářel jakousi legitimitu pro své násilné kroky. Takový přístup k dějinám je mnohem lépe vybaven k tomu, aby dnes, tři dekády po pádu komunismu, vysvětlil, jak obdobný režim funguje a v čem tkví jeho nebezpečí: dokáže ve společnosti (tedy v nás) vyvolat jistou podporu, často nevyřčenou, ale nutnou k vlastnímu přežití.