Klíčový moment hermeneutiky
Jestli se tedy zříkáme možnosti odhalovat za textem psychologii autora a jestliže nechceme jenom pitvat strukturu textu, nemáme-li za interpretaci převod textu do původnějšího kontextu, co tedy ještě zbývá? Odpověď: Interpretovat znamená odhalit a vyjádřit bytí rozvržené před textem. To, co se v textu interpretuje, je – řečeno s fenomenology – rozvrh světa, který bych mohl obývat a v něm rozvinout své nejvlastnější možnosti. Svět textu není svět našeho běžného jazyka. Dochází tu opět k oddálení, odcizení od žité skutečnosti. Fikce nás vskutku odcizuje od reality, oddaluje a vnáší odstup. Vize Ezechielovy nebo Jana Theologa jsou fikce a ne naše skutečnost. A proto nám právě umožňují odstup. Fikce a poezie – jež kromě jiného jsou i v bibli – také mají ve svém hledáčku bytí a míří na ně. Míří však na jiné bytí než uvězněné v danosti, míří na bytí jakožto možnost. A tak pro toho, kdo něco čte a rozumí, co čte, i každodenní skutečnost doznává proměny, neboť rozumí, že může být jinak. Skrze text nejen přijímáme nabídku jinak rozvrženého světa, skrze text také poznáváme sami sebe a sami sobě porozumíváme. Text prodlužuje dialogickou povahu promluvy, avšak protějšek textu je přizván nebo vyvolán textem samým. Psané dílo si samo razí své čtenáře, a tedy svůj protějšek.
Ano. Jsme u klíčového momentu veškeré hermeneutiky, kde jde o přisvojení, o aplikaci textu na přítomnou situaci čtenáře. Převládající evropská tradice, která předpokládá spolu s Descartem, že subjekt je sám sobě průhledný a neproblematický, že sám sebe zná skrze bezprostřední intuici, a odtud může dál vycházet k dalšímu zjasňování a zprůhledňování světa, není ta jediná a jediná myslitelná. Jsou tu i jiné tradice, podle kterých sami sebe poznáváme a sami sobě rozumíme, teprve když podnikneme velikou výpravu, veliký obchvat našeho já a hledáme porozumění sobě ve znacích, které tu lidé uložili do kulturních děl. Vždyť co bychom věděli o své lásce a své nenávisti, o svých etických citech a obecně o tom, co konstituuje naši subjektivitu, kdyby to tady už nebylo někdy vyjádřeno slovy a artikulováno literaturou. Co bychom věděli o své víře, o svém vztahu k Bohu, kdyby tu nebyly texty, v nichž poznáváme svou nedověru, svůj sklon slévat zlaté tele, svou tupost před Vzkříšeným, který jde s námi po cestě, ale i svoje veselí z toho, že Goliáš byl oloupen. A tak se biblický text stává mediem, v němž můžeme porozumět sami svým hlasům, stává se vývojkou, která nám dovoluje, aby vyvstala naše vlastní podoba, podoba naší víry, naší lásky a naší naděje.
Babylonské zajetí bible
Bible se však velmi snadno může stát zajatcem babylonským. Jak víme, Babylon je více než jenom lokalita, je to symbol podrobenosti cizí moci a je to symbol exilu. Izrael byl zajetím babylonským zbaven rodné země, byl vyhnán z prostoru, kde měl žít ve společenství s Bohem.
Prvním typem babylonského zajetí, které hrozí bibli, je její zbožštění. Nebudeš míti jiných bohů přede mnou – to je první přikázání Desatera, jak víme, zachyceného právě biblickým textem. Je-li bible postavena na místo boží, přestává o Bohu svědčit, stává se modlou, ač božsky uctívána a přijímána jako hlas z nebe bez ohledu na čas. Ti, kteří takto chápou bibli, pak na všechny otázky a na všechny výzvy doby nacházejí odpověď v biblickém textu. Ba přímo vám přednesou ten který verš s tím, že on je tou odpovědí. Ovšem tento přístup, ač vypadá zbožně, může být satanským pokušením. Vzpomeňme na pokušení Ježíšovo na poušti. Pokušitel ho nabádá například, aby se vrhl se střechy chrámu, protože… a teď právě ocituje žalm: Andělům svým přikáži, aby tě zachytili rukama, a tys neurazil své nohy o kámen. Ano, satan cituje bibli! Zná ji, ví, kde co stojí. A dokonce trvá na její platnosti a na jejím doslovném znění. Ježíš ovšemže zná také bibli a umí ji citovat, ale odbude satana ne tím, že ji zná lépe než on, ale že nenechá odpovídat bibli tam, kde má odpovídat on, Ježíš. Že je v bibli psáno to a ono, je sice hezké, ale jde o to, jak já se zachovám a jak já se rozhodnu. A Ježíš se zachová tak, že nepodlehne ani jednomu pokušení, k němuž ho ďábel svádí právě biblickými citáty. A každé své nepodlehnutí Ježíš také shrne do biblického citátu, ale shrne je jako své rozhodnutí pro tu kterou možnost. Jinak řečeno: Ježíš některé citáty bere za své, do nich vysloví svůj postoj a jiné odmítne. Nadřazuje některé jiným a potvrzuje, že v bibli jsou výpovědi centrální a výpovědi periferní, tedy že to není žádný nepřetržitý a stejně intenzivní nebeský hlas. A to všechno je tady, abychom my sami zaujali postoj, rozhodli se a odpověděli. My odpovídáme, my jsme odpovědni před Bohem a ne bible za nás.
Ošklivý zasmolený košík
Protestanté někdy bývají podezíráni z toho, že pro ně je bible náhražkou Boha. Není tomu tak: fundamentalismus byl reformaci šestnáctého století zcela vzdálen. Připomenu Lutherův velice kritický vztah k Písmu. Když mu kritici připomínali, že je jednostranně akcentovaný, protože v bibli není jenom apoštol Pavel, ale také Jakub, a tedy není v bibli jenom princip víry, která ospravedlňuje bez skutků, ale jsou tam docela jasně skutky, o kterých přece Jakub píše, že bez nich je víra mrtvá, Luther odpoví, že tohle samozřejmě ví – vždyť Nový zákon překládal. Ale pro něj Písmo svaté není zjevení. Písmo je ošklivý zasmolený košík, který nám přináší toho krásného malého Mojžíše. Mojžíš a jeho schrána, Kristus a Písmo nejsou totéž. A svému protivníku Martin Luther odpovídá ještě dál: Kristus je Pánem Písma a všech skutků, proto nic nedbám textů Písma, kdybys jich ve prospěch ospravedlnění ze skutků našel šest set. Já totiž nechci mít Písmo, ale jeho autora a Pána. Ty vynášíš otroka – otroka ti rád přenechám. Já vynáším Pána, který je králem písem – toho se držím, k němu lnu a rád ti přenechám ony dobré skutky, které ostatně žádné nemáš. Co nevyučuje Krista, není apoštolské, kdyby to sám Pavel či Petr učili, a co Krista vyučuje, je apoštolské, i kdyby těmi učiteli byli Jidáš, Ananiáš nebo Herodes. Tak mluví Luther.
Výzva odjinud
Druhým takovým zotročením babylonským je něco, co by se dalo nazvat psychologismem. Známe historku toho nebohého Narcise z řecké mytologie, který se tak zamiloval do své podoby, že se neustále musel dívat na svůj obraz v zrcadle vodní hladiny, neustále se obdivovat, až ho to sebeshlížení utrápilo k smrti. Bible by nám neměla být zrcadlem, kde se sami v sobě shlížíme, kde čteme své vlastní krize a svůj vnitřní život. To málo, co jsem četl z dnes tak proslulého teologa Drewermanna, mě před tímto autorem spíše varuje. V jeho pojetí nacházíme totiž v biblickém textu sebe samy, své uzkosti, svá fantasmata. Vstup do nich a jejich dešifrování je potom v lepším případě osvobozením nás samých – podobně jako je tomu v psychoanalýze. Není u tohoto autora rozvrh světa, který přichází jako výzva odjinud, od jinakosti, aby nás právě z uhranutí sebou samými vyvedla.
Ať sama snáší vejce
Dalším typem babylonského zajetí je dogmatismus. Jeden můj přítel, švýcarský teolog Zumstein, rád užívá obrazu velikonočního zvyku ukrývání a následného objevování velikonočních vajíček v zahradě. Když děti vejce objeví v trsu trávy nebo pod keřem, tak předstíráme překvapení a údiv nad tím cenným nálezem, přestože to vejce jsme tam ukryli my. Neukládejme tedy do bible vejce dogmatických výpovědí. Pozor: Dogmatika je nutná a naše víra se bez systematického zpracování své reflexe neobejde. Ale neukládejme tam něco, co bychom tam potom jakoby s překvapením našli, a tím potvrdili platnost té které své doktríny, své teologie. Samozřejmě že vkládáním našich vajec do bible lze potom najít náležité zdůvodnění třeba pro moje pojetí kněžství, pro mou politickou praxi, pro mé pojetí svaté Trojice. Když čteme bibli, odložme snahu najít tam, co už víme a v co věříme, aby nám tak – drsně řečeno – bible sama snesla vejce, které jsme tam nevložili my.
Nevytěsnit sebe
Čtvrtým zajetím babylonským je historický pozitivismus. Je značně rozšířen na teologických fakultách – zvláště západních. Vyžívá se v tom, že sbírá neuvěřitelná, vskutku úctyhodná množství historických a literárních informací o biblických spisech. Posedlost sběratelstvím, dokumentováním a analýzou, pokud možno co nejpodobnější analýze exaktních věd, si pak začíná libovat sama v sobě a sama se sebou si vystačí. Je to s podivem, když vidíte to kvantum produkce biblických specialistů, co všechno napíší a co se skutečně nedá číst, protože pouze ten, kdo si osvojí jejich metodu, je vůbec schopen proniknout jejich dílem. Tato metodika samozřejmě vyžaduje stále užší specializaci: existují specialisté, kteří jsou světově proslulí, na analýzu kraťoučkých Janových epištol. Jinak říkají – to není můj obor. Samozřejmě to, o co jde, význam reaktualizovaný v novém kontextu, v kontextu čtenáře, to se vytrácí a vlastně překáží. A biblista, který takto vytěsňuje z interpretace bible svůj subjekt, podobá se architektu, který staví super-rezidenci, ale sám bydlí v chatrči.
Svědectví o božím Slovu
Vymanit bibli z řetězů znamená ve svých důsledcích osvobodit čtenáře. Zbožněná bible totiž formuje čtenáře zbožně servilního, který se vzdal rozumu a svobody. Bible psychologizovaná učí čtenáře zhlížet se v sobě. Bible dogmatizovaná utváří tábory příznivců té které doktríny. Bible pozitivistická odchovává vědce, který ví, ale nerozumí.
K tomu, aby bible přestala být jak papírovým papežem, tak potištěným papírem, domáhá se čtenáře, jenž touží porozumět bibli jako božímu Slovu. Takový čtenář nebude hledat v bibli anticipaci vědeckého poznání, ani návod ke stavbě sociálních a politických struktur, ani vysvětlení záhad světa. Bible mu bude svědectvím o božím Slovu, jehož význam zachytili v textu ti, kdo se ve své době a na svém místě vystavili jeho události, nechali tímto Slovem proměnit svůj život a jejichž srdce hořelo, když zaslechli a porozuměli.
Prosloveno v Křesťanské akademii, Karlovy Vary 1994; mezititulky Protestant 1995