Mediálně méně viditelným, ale pro mnohé bolestným „tornádem“ se stalo či hrozí stát zhroucení „levného“ dodavatele energií Bohemia Energy a s tím spojené skokové navýšení záloh a plateb za energie. Členů církve a pracovníků Diakonie jsme se zeptali, zda vidí prostor pro církevní solidaritu. Podařilo se shromáždit nejen obecné náměty, ale i konkrétní informace a podněty, které můžete při setkání s lidmi postiženými touto pohromou rovnou využít.
1. Nežádá současné enormní zdražení energií (a dalších položek) po církvi podobnou reakci jako sbírka na postižené tornádem? Jde o náhlý a nečekaný náraz, který posílá řadu rodin do chudoby.
2. Nakolik je možné pokusit se sbory – třeba prostřednictvím Diakonie – „aktivizovat“, aby si uvědomovaly naléhavěji konkrétní dopady sociální problematiky ve svém okolí – a případně hledaly nástroje k řešení?
Kristina Ambrožová
ředitelka Diakonie ČCE – Středisko humanitární a rozvojové spolupráce
1. Letošní sbírka na postižené tornádem vyvolala nejen mezi členy ČCE obrovskou vlnu solidarity, za kterou moc děkujeme, protože jsme tak dokázali postiženým domácnostem velmi rychle a efektivně pomoci. Současná energetická krize dopadá velmi tvrdě momentálně přibližně na 600 tisíc domácností, což je několika násobně více než těch, které v létě postihlo tornádo (cca 1500 domácností), a žádá si tedy v první řadě rozhodně systematickou pomoc na úrovni státu. Aby sbírka mohla skutečně plošně pomoci těmto postiženým, muselo by se vysbírat řádově několik miliard korun, a to, obávám se, není v moci ani naší církve ani všech neziskových organizací dohromady. Na druhou stranu, možnosti, jak přispět konkrétním potřebným rodinám, máme, například skrze předvánoční sbírku Krabice od bot, do které lze od loňského roku přispět i finančně a pomáhat tak konkrétním rodinám po celý rok.
2. V Diakonii ČCE máme systém spolupráce konkrétních partnerských sborů s konkrétními středisky Diakonie. To samo o sobě skýtá velkou příležitost pro konkrétní sbory pro jejich aktivitu v sociální oblasti a myslím, že se tato spolupráce poměrně daří. Ale i tam, kde třeba není konkrétní středisko Diakonie, je možností zapojit se celá řada a myslím, že je to právě o ochotě členů sborů porozhlédnout se po organizacích nebo projektech ve svém okolí, které je možné podpořit, nebo se do nich aktivně zapojit. Tady mi bohužel chybí přehled o jednotlivých sborech ČCE, ale například vím, že v pražském sboru ve Vršovicích, ve kterém jsem vyrostla, i takováto aktivita vzkvétá (ať už je to pravidelné vaření polévky pro bezdomovce nebo roznášení nákupů během prvního celostátního lockdownu). A je jasné, že vršovičtí nebudou v rámci naší církve zdaleka jediní.
Klára Dvořáková
sociální pracovnice
1. Myslím, že zdražení energií je pro mnoho lidí takovým tornádem. Jen se hůř pozná, koho postihlo a jak moc. Náš systém sociální pomoci a podpory bohužel reaguje na podobné situace se zpožděním a pokryje jen část zvýšených výdajů. Jediná dávka, kterou je možné vyplatit okamžitě, je mimořádná okamžitá pomoc, ovšem tam záleží na posouzení úředníkem na ÚP a její maximální výše je 10 000,–. Je tedy otázka, zda bude její využití postiženým stačit. Proto si myslím, že uspořádat sbírku, která by pomohla postiženým alespoň v prvních měsících, je skvělým nápadem.
2. Tak to netuším… myslím, že kdo situaci sleduje, tuší, že to je velký průšvih. Jenže těch průšvihů je teď nějak moc… A moc průšvihů lidi spíše otupuje, člověk je vytěsňuje. Myslím, že jediné, co lidi může oslovit, jsou konkrétní příběhy postižených.
Pavel Goby
sociální pracovník Dobrovolného svazku obcí CHOPOS (Benešovsko)
Nemyslím si, že v takových situacích má reagovat církev nějakým plošným opatřením. Prostor by zde měly dostat jednotlivé sbory, které mohou pořádat sbírky na konkrétní lidi či rodiny. Mnoho sborů má však omezené možnosti a finanční pomoc tak často bude pouze symbolická. Pokud by mělo vzniknout něco systémového, tak to musí být nějaký stálý celocírkevní fond, který bude kontinuálně sloužit pro podobné situace. Takže se oklikou dostávám k tomu, že by to vlastně celocírkevní iniciativa mohla být. Pokud by takový fond vznikl, vidím největší úskalí v tom, že musí být stanovena konkrétní kritéria pro nárok na podporu v různých životních situacích. Otázkou je, zda by v takovém fondu měly být nějak zapojeny sbory. Já osobně bych jejich roli viděl v tom, že by doporučovaly žadatele a byly by tak garantem konkrétně zaměřené pomoci. Tento model by tak mohl přispět k tomu, že by činnost našich sborů byla více vidět na veřejnosti.
Tomáš Jun
farář ČCE v Ústí nad Labem
1. Ano, věřím, že jsme solidární a ve prospěch „sirotků a vdov“ angažovaná církev. Tudíž vymyslíme způsob, jak účinně pomoci tam, kde je to nejvíc potřeba.
Živá místní společenství, zvlášť pokud jsou provázána s Diakonií a případně lokálním neziskovým sektorem, by mohla nejlépe vědět, kam je třeba upřít pozornost. Celocírkevní sbírka/ky (či sbírka prostřednictvím Diakonie?) by pak mohla zajistit prostředky pro tuto lokální pomoc alespoň na některých místech. Církve by obecně měly prezentovat ve společnosti sociálně citlivý hlas, jít příkladem a také apelovat na necírkevní veřejnost výzvou jak k individuální, tak strukturální solidaritě a vzájemné ohleduplnosti. Od toho tu „tak trochu“ i v 21. století jsme, ne?
2. Asi by nám všem víc pomohlo, kdybychom my (středostavovští evangelíci) měli větší osobní zkušenost s tím, co znamená „být chudý“:-) A to nejen kapitálem materiálním, ale také kapitálem sociálním. Tu zkušenost získat osobně si ale nepřejeme. O to pozorněji poslouchejme ty, kdo nám jí mohou zprostředkovat. Zde může hrát roli místní Diakonie, častá spolupráce s ní, rozhovory s pracovníky, společné krátkodobé i dlouhodobé projekty. Provázanost institucionalizované Diakonie a osobní aktivní diakonie.
Ale ideální by samozřejmě bylo, kdyby naše sbory nebyly tak sociálně homogenní, ale samy byly více „nezajištěné“ a do větší míry se skládaly lidí z „okraje“ společnosti. Určitě bychom potom měli lepší „antény“ na sociální problematiku, když by byla zprostředkovávána osobně a napřímo, nejen na bohoslužbách a biblických hodinách.
Proč vlastně ve sborech ti nejchudší zhusta nenacházejí svůj domov, často jen prolétnou, případně zůstanou i ve sboru na okraji, nebo po čase zmizí úplně? Neukazují církve víru jako něco, na co je potřeba mít čas a „zdroje“? Může taková „víra“ vlastně osvobozovat a oslovovat?
Michaela Kubelová
veterinářka
1. Vzhledem k tomu, že pro řadu lidí napříč sociálními vrstvami dojde k několikanásobnému zvýšení výdajů, bych řekla, že reakce je na místě. Jenom mě spíš než konstruktivní řešení napadají samé další otázky.
2. A byla by taková pomoc iniciativa konkrétních sborů, nebo stojí za to se nad problémem zamyslet na celocírkevní úrovni i ve smyslu organizace? Tu vnímám jako problematickou pokud jde o to, jak určit potřebné (přihlásí se sami? budou oslovováni? podle jakých kritérií?), i jak určit formy a výše podpory (jednorázová? kontinuální? pro koho kolik? zdroj financování?). Jako užitečné vidím i poskytnutí právního poradenství, které by pomohlo s korekcí nevýhodných smluv.
Dana Lučanová
manažerka služeb pro osoby v tíživé sociální situaci, Diakonie ČCE – středisko Střední Čechy
Informace jsem sbírala u kolegyň v sociálně aktivizační službě (SAS) a občanské poradně a shodly se na tom, že v současné době ještě lidé neřeší dopady, ale přicházejí s prosbou o pomoc při přechodu na jiného poskytovatele služeb. I když jsou varováni před půjčkami na nové vysoké zálohy, mnozí nemají jiné řešení a půjčují si. Senioři a nízkopříjmové rodiny se logicky dostanou zanedlouho do situace, že nebudou mít na zaplacení a budou potřebovat pomoc. Klienti azylu situaci neřeší, dokud jsou příjemci této služby, ale samozřejmě, že zvýšení plateb ještě víc znemožní přestup do samostatného bydlení. Takže za nás finanční pomoc ve formě sbírky ano, bude potřeba.
Ve chvíli, kdy se starobnímu důchodci s příjmem cca 12 000 Kč zvednou o 2 000 náklady na elektřinu nebo plyn v nájemním bytě, je to pro něj neřešitelná situace, pokud nemá naspořeno. Pro klid duše jsem se ale spojila s ÚP, abych zjistila, jak je to s tou MOP (dávka hmotné nouze s názvem Mimořádná okamžitá pomoc). Je opravdu otevřená, jednak pro lidi, kteří budou už mít do konce roku vyúčtování, a pak také pro ty, kteří ho ještě mít nebudou. První skupina si může zažádat s doložením příjmů, nákladů, zůstatků na účtech,… a podle nějakého vzorečku jim to buď vyjde nebo ne. Druhá skupina si zažádá ne na to vyúčtování, ale na další věci, na které nemají díky zvýšení platby za energie. Doloží vše podobně jako první skupina a uvidí se. Od nového roku by to neměla být pomoc přes MOP, ale zvýšením příspěvku na bydlení (snad, vláda to ještě prý neschválila). Takže za mě by se mělo dobře zvážit, na základě čeho a jak pomoc poskytnout, ale myslím, že bude dost lidí, kterým nevyjde vzoreček a ke slušnému životu to přesto nebude…
Matěj Opočenský
farář ČCE ve Vršovicích a nově zvolený senior Pražského seniorátu
1. Žádá. A podle mě není třeba ani dalšího komentáře či argumentů, jde o prostou solidaritu s těmi, kteří ze dne na den pocítili tvrdost neviditelné ruky trhu. V této situaci jde spíš o to, jak při tom postupovat.
Pokud stát nenabídne nějakou garanci, mohla by naše církev ve spolupráci třeba s Diakonií HRS (Střediskem humanitární a rozvojové pomoci) nebo se středisky, která se zaměřují na dluhové poradenství, vypsat sbírku a postupovat podobně jako při tornádu. Nepředpokládám, že by se vybralo nějak moc peněz. Tornádo je prostě viditelnější a škody si každý prohlédne v TV nebo na internetu. Tyhle škody jsou spíš skryté. Radiožurnál sice nabídl vkusné zpravodajství o této katastrofě, ale mám pocit, že to brzy zapadne. Ty lidi ale nikam nezmizí. Budou naštvaní, frustrovaní a s tím půjdou třeba k volbám. Chtělo by to vyhledat aspoň ty, na které jednání Bohemia energy a jiných podobných společností dopadlo nejvíce. Tedy nejít cestou plošné podpory, ale podpořit ty opravdu nízkopříjmové skupiny obyvatel. Možná zjistíme, že do tohoto problému spadlo i dost lidí z naší církve. Na argumenty typu, mohou si za to sami, odpovídám, ano mnoho lidí včetně mě chtělo ušetřit a doplatili jsme na to. Ale mnoho z těch, kteří už tehdy neměli, ušetřit nějak muselo. Navíc přemlouvání a neodbytnost call center BE byla neuvěřitelně lákavá. Jako rajská jablíčka vypadala a pár měsíců i chutnala.
To, že šmejdům naletí člověk, který peníze má (včetně mě), je mrzuté, ale snesitelné. Když stejným šmejdům uvěří člověk, protože nemůže jinak, musí pomoci společnost. Třeba ta občanská, do které se církve podle mě mají řadit.
Pavel Pokorný
synodní senior ČCE
Náhlé a skokové zdražení energií mnoho lidí skutečně zastihlo podobně jako tornádo, jako povodeň. Překvapivostí a prudkostí je to podobné. Taky těmi citelnými finančními následky. Zároveň je tu rozdíl. Kdo byli postiženi tornádem, jsou viditelnější, pomoc může být adresná. A umíme s takovými situacemi zacházet. Přesněji, máme v Diakonii ty, kdo dovedou pomoci. Zdražení energií je přece jen něco jiného. Jak zjistit, kdo a jak byl postižen, kdo skutečně potřebuje pomoci? O vyhlášení celocírkevní sbírky jsme opravdu neuvažovali. Možná je to příležitost přemýšlet o poslání církve a roli farních sborů. Zajímáme se o chudé ve svém bezprostředním okolí? Známe své sousedy, víme, s čím se potýkají? Některé sbory vytvářejí fondy sociální pomoci. Co kdybychom nejméně každou druhou sbírku a ještě lépe každou nedělní sbírku věnovali potřebným namísto vlastnímu provozu? A pomoc nemusí být jen finanční. Pomoci se dá také zkušeností, kde a jak uspořit. A povzbuzením je zájem, optání, empatie.
Jiří Schneider
synodní kurátor ČCE
Na rozdíl od pomoci viditelně postiženým živelní pohromou se musejí dotčení lidé o pomoc přihlásit. Asi spíše než celocírkevní sbírka (kdo a jakým způsobem by ji rozděloval?) pomůže konkrétní pomoc potřebným v okruhu jednotlivých sborů, určitě úkol pro citlivou pastorační a diakonickou službu. Je tu ještě jeden rozdíl: v případě zkrachovalého zprostředkovatele dodávek energií nejde o živelní pohromu, ale o selhání zákonné regulace energetického trhu a sociální pomoc je v první řadě zodpovědností státu.
Sandra Silná
farářka Církve československé husitské v Brně
Inu, odpovím možná trochu ze široka, ale v zásadě si myslím, že ano – sbírka na lokální úrovni. Proč takto? Domnívám se, že o sobě ve sborech, kostelích vlastně strašně málo víme. Sedíme spolu v lavicích, modlíme se, jdeme k příjímání a jakmile zazní poslední píseň, většinou se rozprchneme každý na svou stranu domů. „Covidová“ doba moc nenahrává posezení po bohoslužbách, „kafíčkům“, kde by byl čas probrat, jak kdo žije a čím, co koho trápí. To zdražení energií se dotklo velkého množství lidí, i těch kontinuálně pracujících, finančně gramotných… málokdo s ním počítal a v kombinaci se situací posledních dvou let mohlo opravdu drtivě dopadnout i na ty, kteří dříve finančně vše zvládali. Navíc, u nás neplatí regulace stropu cen, jako třeba na Slovensku, a tak se nikdo zpočátku nepozastavil nad tím, jak šíleně jsou ceny od firem, které si rozebraly nebohé zákazníky „Bohemie“, nastavené. Morálka? Etika? Pche… Dovedu si představit, že jsou to otázky, o kterých se běžně mezi lidmi nezmíníte – „mám finanční problémy…“ – protože „stud, nechci obtěžovat“ apod. hrají roli. A tak tedy – ano, sbírka ano, ale zajímejme se o konkrétní osudy svých spolubratří a spolusester, řešme tyto sbírky lokálně. Těch globálních impulsů je totiž celá další řada – lidé živořící na polsko-běloruských hranicích například. I tady můžeme a měli bychom pomoct…