Alena Zieglerová se dlouhodobě zabývá problematikou zaměstnanosti lidí v potížích. Pracuje v Institutu pro sociální inkluzi.
Na kolik lidí či rodin dopadají v současné době exekuce?
V Mapě exekucí, která vychází z údajů poskytnutých Exekutorskou komorou, jsou k dispozici data jen za rok 2017. V exekuci se tou dobou nacházelo 863 tisíc osob, z toho 493 tisíc lidí mělo tři nebo více exekucí a 151 tisíc dokonce deset a více exekucí. Vzhledem k dalšímu rozhodování soudů o dlužnících, kteří nejsou schopni dostát svým závazkům, přitom tato čísla stále stoupají.
Co tento obrovský rozsah umožnilo?
Od roku 2001 umožnil exekuční řád exekutorům, a také advokátům, s pohledávkami de facto podnikat. Ke korunovým dluhům, například za jízdenku a pokutu za jízdu na černo, kterou dlužník (někdy i v dětském věku) nezaplatil, si advokáti a exekutoři přiklepli několikanásobné poplatky za vymáhání. Z korunového dluhu se tak rázem stalo třeba dvacet tisíc.
Kam jdou prostředky, zabavené v rámci exekucí? Kolik věřitelům, kolik exekutorům?
Samotný věřitel, například Dopravní podnik, se může domoci jen toho, co dlužník skutečně nezaplatil, například 1016 korun (16 Kč za jízdenku a 1000 korun za nezaplacenou pokutu). O veškeré další navýšení dluhu se pak dělí advokáti, exekutoři a také stát, který si z ceny jejich služeb nechává odvádět DPH.
A spočítal někdo, kolik to stojí stát – resp. jaký to má dopad na státní sociální systém?
Dopad na státní rozpočet je jednoznačně negativní. 863 tisíc lidí nad 15 let v exekuci, tedy převážně v ekonomicky aktivním věku, znamená pro stát ztrátu na nezaplacených daních a odvodech do pojistných systémů, pokud tito lidé pracují částečně nebo zcela nelegálně. V roce 2014 bylo Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí spočítáno, že v zóně šedé ekonomiky se v Česku pohybuje až 670 tisíc lidí, což bylo už tou dobou mnohem více, než kolik bylo nezaměstnaných v evidenci Úřadu práce. Nejde tedy jen o to, že se zadluženým lidem nevyplatí pracovat a raději proto čerpají sociální dávky. Daleko citelnější dopady na státní rozpočet má skutečnost, že se lidé pracující zdráhají své příjmy přiznávat státu a nechávají si část mzdy raději vyplácet „na ruku“. Vyhnou se tak likvidačním exekucím, kvůli nimž se neuživí. Zatímco náklady na sociální dávky v hmotné nouzi představují jen něco přes 5 miliard korun ročně, kvůli práci na černo přichází stát ročně o celých 200 miliard korun.
Jak dlouho pracuje v této oblasti IPSI?
Institut pro sociální inkluzi (IPSI) jsme založili v roce 2016 jako nezávislý think tank složený z odborníků z praxe. Každý z nás měl tou dobou za sebou již několik let práce v Agentuře pro sociální začleňování při Úřadu vlády a dále určitou praxi z předchozích působišť. Já se například oblastí zaměstnanosti a příjmů profesně zabývám více než 20 let.
Jakým směrem do budoucna postupovat, aby společnost z tohoto marasmu vybředla?
„Jen chtít se nebát,“ jak se zpívá v jedné aktuálně populární písničce. Hodně zvládl předchozí ministr spravedlnosti Pelikán, který se lobby exekutorů, advokátů a poskytovatelům půjček dokázal postavit. Naslouchal lidem z praxe a zvládl prosadit významné legislativní kroky k tomu, aby vymáhání pohledávek, ale také samotné půjčování doznalo nějaké státní regulace. Dobrou práci odvedly i soudy, když se začaly přiklánět na slabší stranu, tedy na stranu práva neznalých dlužníků, alespoň v těch nejkřiklavějších případech začaly exekuce zastavovat nebo nárok na určité poplatky nepřiznávat. Zásadní je ale dosáhnout spravedlivé nápravy v zákonech, aby celý systém půjčování byl pro všechny strany bezpečnější. V poslanecké sněmovně jsou aktuálně návrhy na územní určení exekutorů, aby dlužníci měli větší přehled o tom, komu vlastně dluží, pokud jejich dluhy bude vymáhat jeden a ne třeba dvacet různých exekutorů. Vzniká také poslanecká iniciativa proti exekucím na dluhy vzniklé u dětí do 15 let, kdy by zásahem do občanského zákoníku mělo být určeno, že za takové dluhy odpovídají vždy rodiče, respektive osoby, které jejich péči nahrazují. Co se nepovedlo, je dva roky chystaná novela insolvenčního zákona. Dlužníci v exekuci sice získali větší šanci na to, že mohou do procesu oddlužení vstoupit (a ani to neplatí pro příliš nízké dluhy), ale přišli o jistotu, že po pěti letech odříkání skutečně soud rozhodne o jejich oddlužení a exekutor se k nim tedy nevrátí. Sebelepší úprava zákonů nemůže platit zpětně, proto právě východisko pro předlužené v podobě jistějšího oddlužení bylo pro mnoho desítek tisíc lidí jedinou, bohužel zmařenou, šancí.
Zachytili jste nějakou systematičtější aktivitu na pomoc postiženým exekucemi ze strany zdejších církví?
Mnoho dluhových poraden, které zdarma pomáhají zadluženým lidem, je provozováno účelovými zařízeními církví – diakoniemi a charitami. Bez ohledu na provozovatele si lidé v nesnázích mohou takové poradny v okolí svého bydliště vyhledat třeba na webové stránce Jak přežít dluhy (viz rámeček za rozhovorem – pozn. red.)
Čím by mohly např. přispět?
Církve jako takové se starají o potřebné tradičně a patří jim za to velké uznání. Za exekuce vzniklé často hloupou chybou nebo podpisem nevýhodné smlouvy se ale lidé často stydí, proto by církve měly o tomto problému začít samy více otevřeně mluvit a dávat si přitom pozor, aby to bylo téma pojímané bez předsudků o vině. Dlužník sice bývá často ten, který si problém zavinil, ale velmi časté jsou i případy skrytých dluhů manžela, jejichž následky nese nevinná manželka, dluhy seniorů způsobené jejich nezodpovědnými dětmi nebo případy nezákonně vymáhaných exekucí, které by mohly být zastaveny, kdyby se v tom dlužník lépe vyznal. Rozpoznat nezákonnou exekuci může pomoci aplikace Doložkomat.
Jak velký okruh lidí v ČR je ohrožen chudobou?
Odpovědní politici a ministerští úředníci se často opájejí údaji Evropského statistického úřadu EUROSTAT, kde tradičně ČR vychází jako jedna ze zemí nejméně postižená chudobou. Háček je ovšem v tom, že toto evropské měření vůbec nepočítá s exekucemi a srážkami při oddlužování. Nikde kolem nás totiž nedošlo k tak velkému rozvolnění pravidel, aby se předlužení nějak vážně promítlo do statistik. My tu v Česku ale máme stovky tisíc občanů, jejichž příjem snižují exekuční a insolvenční srážky. Nemáme tu tedy „jen“ asi milion chudých, ale zhruba o 300 tisíc více.
Jak se na tom podepisují dosavadní vládní politiky?
Pravicové a levicové vlády se jedna druhé podobají v tom, že pravidelně cílí na krácení sociálních dávek. Nesmyslným ponecháním jen nepatrné částky těm, kdo odvádí značnou část svých mezd exekutorům, ovšem stát přichází o pracovní sílu i o značné příjmy do státního rozpočtu. Takzvané nezabavitelné minimum, které dlužníkům musí exekutor ponechat, dnes dokonce vychází z nižší částky, než je životní minimum. A to se přitom životní minimum nastavovalo podle spotřebního koše deseti procent nejchudších domácností v roce 2003!
A jak ta současná?
V každodenním životě občanů většinou nedochází k rozhodování, zda pracovat, nebo žít na dávkách. Lidé spíš vedou boj o důstojný příjem, z něhož uživí sebe a své rodiny, k čemuž musí nezřídka kombinovat obojí. Kvůli stále nižším a nedostupnějším dávkám, zejména na bydlení, si nikdo zkrátka hmotnou nebo bytovou nouzi „nerozmyslí“. Přitom právě tento omyl hodlá i současná vláda aplikovat a připravuje revizi (snižování, zpřísňování) dávek na bydlení a na ochranu před chudobou. Spousta sociálních dávek navíc exekuci podléhá stejně jako mzda. Zvyšování důchodů nebo rodičovského příspěvku má tudíž na stovky tisíc domácností nulový efekt, když nezabavitelná částka zůstává nesmyslně nízká. Bohužel, současná ministryně financí si nenechá nikým vymluvit, že zvyšování minimální mzdy je podporou pracujících – ačkoli to u těch zadlužených neplatí –, zatímco zvyšování životního minima a s ním i nezabavitelné částky je podpora zahálky – ačkoli právě to by přispělo k nástupu do zaměstnání nebo přiznání příjmu ze zaměstnání více lidí než dosud.
Webové stránky zmíněné v rozhovoru:
Jak přežít dluhy:
https://www.jakprezitdluhy.cz/help-linka-2/mapa-dluhovych-poraden
Doložkomat: https://www.dolozkomat.cz/
Stránky IPSI: http://socialniinkluze.cz/
Životní minimum
je minimální hranice příjmu k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb osob vyjma bydlení. V ČR je od roku 2012 nastaveno na 3410 Kč na jednotlivce za měsíc.
Existenční minimum
je minimální hranice příjmů nezbytná k zajištění téhož, jako u životního minima, ovšem jen na hranici přežití. V ČR jde od roku 2012 o částku 2200 Kč na jednotlivce za měsíc.
Nezabavitelná částka
je suma, která nepodléhá exekuci a dlužníkovi tedy musí zůstat. Počítá se jako 2/3 životního minima jednotlivce plus 2/3 tzv. normativního nákladu na bydlení jednotlivce v obci do 99 tisíc obyvatel. Na každou vyživovanou osobu (dítě nebo manžela/ku) zůstává dlužníkovi ze mzdy nebo z postižitelných dávek navíc čtvrtina z této částky. V roce 2019 je nezabavitelná částka jednotlivce 6429 korun, takže manželům se dvěma dětmi může zůstat maximálně 11 250 korun.
Nezabavitelné minimum
se týká jen pracujících dlužníků s vyššími příjmy. Jde o nezabavitelnou částku navýšenou po hranici 16 072 korun čisté mzdy, od července 2019 až po 25 715 korun. V pásmu mezi nezabavitelnou částkou a nezabavitelným minimem zůstává dlužníkovi jedna nebo dvě třetiny čisté mzdy podle charakteru dluhů (přísnější pravidla jsou například pro výživné na děti) a exekutor si bere zbytek. Nad nezabavitelné minimum pak odchází na splátku dluhu vše.