Poněkud mne překvapilo, že Vojen Syrovátka ve svém článku Marie, Marta a Ježíš (Prot 1, s. 6) neuvedl, že příběh obou sester nekončí v 10. kapitole Evangelia sv. Lukáše, ale má své pokračování v 11. kapitole Evangelia sv. Jana o Lazarově smrti a jeho vzkříšení. Pokračoval tak ve stejné chybě jako jeho kolega, který ve svém kázání vyzvedl jen u Ježíšových nohou sedící Marii proti praktické Martě, ve smyslu znevážení práce diakonie a tedy péče o druhé proti zvěstování slova Božího jako hlavního úkolu církve.
Chování obou sester, oplakávajících svého bratra a utěšovaných příchozími, se totiž zde vůči Ježíši mění. Vzhledem k tomu, že v Bibli kralické je příběh Marie a Marty vyprávěn daleko plastičtěji než v překladu novém, a tak jej od dětství také znám, zůstanu v následující citaci u něj: Tedy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu, ale Marie doma seděla. I řekla Marta Ježíšovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. Ale i nyníť vím, že cožkoliv požádal bys od Boha, dá tobě Bůh. A poté, co ji Ježíš ujišťuje, že její bratr vstane z mrtvých, a klade jí otázku, zdali mu věří, odpovídá Marta, ano ta Marta, která se starala o kuchyni, svým vyznáním: Ovšem Pane, já jsem uvěřila, že jsi ty Kristus, Syn Boží, kterýž měl přijíti na svět. A když to řekne, odejde, a tajně sdělí Marii, že ji Ježíš volá. A teď si všimněme toho, že Marie padne sice Ježíši k nohám a řekne totéž co Marta: Pane, bys Ty byl zde, bratr můj by byl neumřel, ale už dál nepokračuje v Martině vyznání důvěry a víry v Ježíše.
Aniž seděla Ježíši u nohou jako Marie u Lukáše v 10. kapitole, ale připravovala pro něj jídlo, praktická Marta se zde Marii ve své důvěře a víře v Ježíše víc než vyrovná, zatímco Mariina slova, po nichž nepokračuje vyznání víry jako u Marty, mají charakter výčitky. V Bibli kralické zní mimochodem pasus u Lukáše také trochu jinak: Marta, Marta, pečlivá jsi, a rmoutíš se při mnohých věcech. Ale jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní. V novém překladu zato čteme: Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde. V novém překladu text nabývá až sekulární podobu. Třeba je jen jednoho, tedy výlučně, zatímco ve starém překladu věta začíná slovem ale, které navozuje, že existují i potřeby jiné. A Marta si v tomto novém překladu vybrala špatně, zatímco Marie nepřijde o to, co si vybrala. To je myšlení už téměř neoliberální.
Duchovní, který nakonec ve svém kázání výslovně řekl, že diakonské činnosti by se neměly přeceňovat, aby se tak nezastíralo hlavní poslání církve, kázat slovo Boží, si zřejmě nevšiml, že v téže kapitole ve verši 27. odpovídá zákoník na Ježíšovu otázku, co stojí v Zákoně, nejprve, že milovat Hospodina, aby pak své vypočítávání skončil slovy milovat svého bližního jako sebe samého. A potom následuje podobenství o Samaritánovi, které ukazuje, co milovat Hospodina a bližního jako sebe samého znamená v praxi – mimochodem i diakonie. Jistě, posláním církve je kázat slovo Boží, ale to se bez lásky k člověku stává jen mrtvou literou a formálním postojem, protože, jak stojí ve 4. kapitole 1. listu Janova Bůh láska jest. Z tohoto hlediska jsou starost a péče o druhé, stejně jako život s druhými a sociální vztahy jen naplněním evangelia, chápáním člověka jako stvoření božího, což je základem jeho důstojnosti.
Ve Vojenem Syrovátkou kritizovaném kázání zaznívá ovšem něco víc než jen znehodnocení práce diakonie. Je to pro epochu neoliberálního kapitalismu, v níž od roku 1990 žijeme, příznačné podceňování celé oblasti péče (care) i práce rodinné jako práce neproduktivní, protože většina těchto činností nepřináší žádný zisk a nerealizuje se přes samospasitelnou ruku trhu. A bylo potřeba zkušenosti pandemie, kterou právě procházíme, abychom pochopili, jak nebezpečné je pro existenci společnosti podceňování této pracovní oblasti.
Jistě i péče se může obrátit ve svůj protiklad, stejně jako kázání Evangelia, viz křižácké války, ale to už je problém lidského jednání jako takového, které se stále pohybuje na linii mezi dobrem a zlem.
V příběhu o Marii a Martě nejde ale o role nebo o využívání nějaké šance, jak o tom píše Vojen Syrovátka, ale o bytostnou jednotu obou stránek osobnosti, jak to vyplývá právě z pokračování jejich příběhu v Janově evangeliu. Nemohu si přitom nevzpomenout na kázání seniora Viktora Hájka o Marii a Martě, které jsem slyšela v Blahoslavově domě v Brně, když mi bylo asi deset let. Právě jeho výklad obou textů, v němž postavil obě dvě sestry naroveň, jako dva aspekty jednání, které se doplňují, znamenalo pro mne tehdy neobyčejný životní podnět spojovat v sobě život duchovní s životem praktickým obráceným ke skutečnostem tzv. všedního života a tím jim dodávat hlubší smysl. A není jistě náhodou, že to bylo pro mne ukázáno na ženském vzoru. V tomto ohledu znamená pro mne zůstat v příběhu o Marii a Martě jen v Lukášově evangeliu jeho fragmentarizaci a zbavit ho jeho významného transcendentního přesahu. Psát, že v tomto příběhu Ježíš ukazuje i cestu k „budoucímu překonání patriarchálního uspořádání společnosti“, je jen jeho trivializací.