Tři z deseti míst, která České energetické závody vytipovaly pro uložení paliva z jaderných elektráren, jsou u nás v lese. Kdo tu nebydlí, pokrčí nejspíš rameny – někam se to dát musí. Kdo tu bydlí nebo náš kraj dobře zná, obírá se těmi nejčernějšími myšlenkami nad zhovadilostí lidstva.
Představitelé ČEZu a jiní technokraté tvrdí, že s jadernou energií skončit nelze, rizika musíme vzít na sebe (nebezpečí prý ostatně nijak velké nehrozí, jde spíš o náš iracionální strach z tajemného, vždyť kontejnery s odpadem jsou spolehlivé a k žádnému úniku nemůže dojít). Elektřinu přece chceme, nebo snad ne?
My, kteří propadáme emocím (už zase, sotva pět let po revoluci), chodíme ovšem rádi do lesa na houby. Jsme tak pošetilí, že se chceme koupat v jihočeských rybnících a živit se na Pelhřimovsku pěstováním brambor. Mysleli jsme si naivně, že vzhledem k rozvodí dvou moří, vzácné fauně i flóře – a vůbec proto, že náš region je jeden ze tří nejčistších v republice, bude tu vyhlášena v příštím roce Chráněná krajinná oblast. Jeden lékař ze Švýcarska byl tak bláhový, že chtěl koupit zámek, za komunistů téměř spadlý, udělat z něj kliniku plastické chirurgie a zvát sem své pacienty ze Švýcarska k příjemnému pobytu. Zastavil by tak, ten nebožák propadlý emocím, odliv obyvatelstva, nabídl pracovní příležitosti, byl vzpruhou pro obec, obchody atd.
Zástupci ČEZu se nám snaží vysvětlit, že všechny naše obavy jsou zbytečné, že všechno bude jako dřív: dál brambory, dál houbičky, nebojte se, nebojte. Naopak – my vám také nabídneme pracovní příležitosti, dokonce (světě, div se) u vás zvýšíme turistický ruch, protože na mezisklad se budou jezdit dívat tisícovky návštěvníků!! (mluvčí ČEZu v Mladé frontě Dnes).
Ekologové vidí věc jasně. Při ukládání a transportu vyhořelého paliva, které zůstává životu nebezpečné devadesát tisíc let, se s únikem radiace počítá. Co by tento – i nepatrný – únik znamenal v podmínkách zdejšího kraje, vypsala přesně Tatjána Horská v Lidových novinách z 28. ledna. Ve spojení s vysokou přirozenou radioaktivitou podloží by vybudování úložiště jaderného odpadu, s přihlédnutím k dalším faktorům, znamenalo hromadný odchod obyvatelstva a celkovou proměnu kraje v nebezpečnou zónu. Prostor mezi Pelhřimovem, Jihlavou, Telčí a Jindř. Hradcem, dnes jeden z nejkrásnějších, bychom za čas museli odepsat.
ČEZ má své mocenské praktiky a nástroje, především peníze. My, obyvatelé Vysočiny, máme holé ruce. Protestujeme, píšeme petice. Některé sdělovací prostředky nás podporují, jiné se netají názorem, že ať křičíme sebevíc, není nám to nic platné. Úřady prý stejně rozhodnou proti nám (Mladá fronta Dnes, 27. 1.; ČT 1, 30. 1.). Občan opět bezmocný?
Tak nevím, stojí-li nám ten zatracený Temelín za to. Jaderná energie je nejlevnější, ale jen do té chvíle, než ji zaplatíte cenou několikanásobně vyšší, ne-li nejvyšší. (A to raději nic o haváriích, které samozřejmě nemůžete vyloučit nikdy.) Mohou být v tak malé zemi hned tři vysoce rizikové oblasti (dvě elektrárny a sklad)? Nemá k tomu co říci i ministerstvo obrany, když už ministerstvo životního prostředí je takové, jaké je? Jakou odpovědnost cítíme vůči příštím generacím? (Třicet let provozu jaderné elektrárny vůči devadesáti tisícům let rizika je katastrofální skóre v náš mravní neprospěch.)
Problém je o to komplikovanější, že vyhořelé palivo z Dukovan už tady reálně máme a Rusko řeklo dost. Je mravné či nemravné platit za uložení odpadu zemím, které mají k dispozici rozsáhlé neobydlené plochy? Je pravda, že co jsme si tu nadrobili, musíme si tu i zakopat?
Nakonec jde stejně o otázku životního stylu. Jsme ochotni uskromnit se ve své spotřebě, obětovat něco pro budoucnost? Co je pro nás vlastně drahé a co levné? Jak pomůžeme severním Čechám? Máme dost sil říci – jádro ne? Dokážeme si raději připlatit, protože je to nakonec levnější?
Jsem si jist, že obyvatelstvo v okolí Horní Cerekve by dnes přivítalo dvojnásobnou cenu elektřiny a vyšší daně na podporu alternativních zdrojů, jen aby jaderné palivo nemuselo k nim do lesa. Je vyloučeno, že by se tak mohla uskromnit celá země?
Zatím jsem si koupil úspornou zářivku Philips za 465 Kč. Má spotřebu 9 W a měla by vydržet osm tisíc hodin. Doufám, že v příštích letech bude zářit ona, a ne moje děti.
31. 1. 1994