Dojmy z konference Church and Central European Transition 28. – 29. 9. 2021 v Ostřihomi v Maďarsku
Účast na konferenci v Ostřihomi byla v mnoha ohledech velmi depresivní zkušeností. Konferenci, zabývající se až příliš zeširoka přechodem církví z komunismu do demokracie, pořádali maďarští katolíci (St. Adalbert Foundation for Research of Central and Eastern Europe) v centru Svatého Adalberta, které leží v bezprostředním sousedství ostřihomské baziliky. Z jejího mocného průčelí září zlatými písmeny vysázený nápis CAPUT, MATER ET MAGISTRA ECCLESIARUM HUNGARIE. Ocitl jsem se tedy v baště (či spíš v jámě lvové) konzervativního maďarského katolicismu. Setkání se účastnili zástupci církví (většinou katolické) zemí Visegrádské čtyřky. Příspěvky referující přednášeli ve vlastních jazycích (včetně powerpointových prezentací). Byly simultánně překládány do maďarštiny, polštiny a slovenštiny. Mezi polštinou a slovenštinou, resp. češtinou překládáno nebylo. Možnost přednášet ve vlastních jazycích měla, předpokládám, posilovat národní hrdost zastoupených zemí. Ve skutečnosti vedla k nesrozumitelnosti. Úmorné!
Konferenci otevřela „omše“ v bazilice, resp. v jedné z jejích postranních kapliček s rudým tepichem. Sloužil ji společně maďarský a polský kněz, český kněz v ornátu držel v ruce knihu a nemluvil (jak jsem posléze poznal – naštěstí). Z polských slov ke mně proniklo jméno sv. Václava, který právě slavil svátek, a radost z mezinárodní ekumeny zemí V4. Tu stvrdila eucharistie, k níž jsem ovšem jako odrodilý potomek Václava nemohl přistoupit.
První blok přednášek patřil zasloužilým církevním hodnostářům. Hned v třetím příspěvku někdejší maďarský poslanec evropského parlamentu Surján László – poté, co obšírně představil vlastní biografii před Boží tváří a pod knutou démonů totality nacistické a komunistické – bouřil proti démonu liberalismu. Ten je údajně stejně jako první dva jmenované režimy jedním ze čtyř jezdců apokalypsy. (Čtvrtého jsem zapomněl.) Musíme se prý bránit před jeho potopou! (Při jeho slovech jsem cítil, jak mi na hlavě rostou malé rohy.) Silně otřesen jsem si během oběda představoval, jak snadno se mohou bílé košile mých spolustolovníků zbarvit dohněda. Jak málo stačí. Konferenci ovšem svou přednáškou zahájil František Mikloško, někdejší člen Koordinačního výboru Veřejnosti proti násilí, slovenský křesťanský demokrat a dvojnásobný kandidát na slovenského prezidenta. Málo platné, ani on si neodpustil strašení relativismem a liberalismem proudícím ze západu. Když jsem u večeře poslouchal řeči pražského kněze Stanislava Přibyla (působí v kostele Nanebevzetí Panny Marie) o tom, že jsme (rozuměj ČCE) chtěli udělat bohoslužby pro „ty stejnopohlavní“, ale neuvědomili jsme si, že to ve skutečnosti byla „seznamka“, připadalo mi, že jsem se dostal do nějakého speciálního předpeklí pro svobodomyslné evangelíky. (Žasnul jsem nad jeho imaginací, snad měl na mysli bohoslužby u Martina ve Zdi v rámci Prague Pride.)
Snad nikdy jsem neměl tolik rád svoji církev, jako když jsem po přetrpěných hrůzách mohl přepsat závěr své přednášky a zakončit ji slovy o tom, že ČCE lze nazývat „liberální, nebo lépe svobodnou“. Někteří kolegové se na mě pak přestali zdvořile usmívat a zůstal jsem ušetřen mnoha „small-talků“.
K tomu všemu se přidávala naprosto mizerná organizace. Chyběly jasné informace o ubytování – včetně správné adresy. Přednáškové bloky začínaly se zpožděním, přednášející bez ukáznění zásadně překračovali vyměřený čas příspěvků. V důsledku toho, a to je snad nejhorší, na konferenci naprosto chyběla diskuze!
Snad jedinou milou okolností byla přítomnost dvou katolických kolegyň z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Když jsem cestou domů sledoval zprávy o spanilé jízdě Orbána s Babišem po České republice, jímala mne bytostná hrůza.
Účast na konferenci katolické církve v orbánovském Maďarsku byla veskrze hrozná zkušenost. Jakkoli draze vykoupená, byla ale velmi hodnotná. Daleko názorněji jsem porozuměl slovům, kterými si před měsícem u opulentní večeře na konferenci v Paříži povzdechl jeden maďarský kolega, rozrušený děním ve své zemi: „Nichts ist in Ordnung. Nichts…“
29. 9. 2021 mezi Kúty a Pardubicemi