Pan farář si na Velký pátek posteskl, že návrat ke státnímu svátku paradoxně vyprázdnil kostely. Čtyři dny volna a pět dní prázdnin pro děti pobízí k menší dovolené. Poprvé jsme neodolali ani my. Na poslední chvíli jsem začala hledat ubytování a koukám, oni snad na dovolenou vyráží všichni! Mladší syn chtěl někam, kde zažije velikonoční zvyky, a starší do bazénu. První z oblíbených destinací, Uherské Hradiště, vyprodáno, v Brně jen nejdražší hotely, Hradec plno. Moje kritéria byla snídaně a bohoslužba. Hle, Litoměřice. Káže tam Ben Roll, město je malebné a bazén otevřený.
Hotel se sice moc nepovedl, ale Litoměřice jsou městem Karla Hynka Máchy, plné příjemných míst a já mohla být na pět dní kavárenským povalečem. V pátek lilo od rána a já si na webu přečetla, že v Ústí mají čtení na Velký pátek v pět. Ústí má svůj charakter a poznávat ho na Velký pátek je kouzlo okamžiku. Kostel nebyl plný, měli jsme si kam pohodlně sednout a do oken bubnoval očistný déšť. Marek pozoroval dešťové kapky. Tomáš Jun, jeho kytara, zpěv a kázání o tom, jak to máme, musíme nebo vůbec nemusíme zvládnout, byl osvobozující. Potkat dávné přátele Tomáše a Ati a vidět jejich překvapení i radost ve tváři potěšilo. Jsou jako rozevlátí andělé s malými andílky, kteří poskytují azyl uprostřed divokého města. Celé to setkání mě naplnilo nadějí. V krytém bazénu nás bylo pár, Marek si vesele zpíval, milé starší dámy to komentovaly slovy, že jim jeho zpěv bude chybět. Markovi je dvacet dva a je autista. Občas je těžké přijít do neznámých míst, ale tady bylo najednou všechno v pohodě. Když chtěl během nedělní bohoslužby kakat a počítal, kolik písniček zbývá, nikdo se neotáčel a nedivil. Už nějaký čas jsme spolu doma, protože nějak není místo, kde by mohl být sám sebou. Dovolená je tedy oraz od toho být doma pro nás pro oba. Počasí letos o Velikonocích kouzlilo. Nejslunečnější byla neděle. V zaplněném kostele jsem zahlédla i známé tváře z mého působení v českobratrském prostředí. Bylo to občerstvující a radostné. Celá ta těžko uvěřitelná zvěst, že Ježíš vstal z mrtvých, tu byla. V tom místě, v tu chvíli, v tom setkání a oslavě. Nejen v chlebu a víně. Protože jsem od Vánoc nebyla v kostele, mělo to sváteční a občerstvující roli. Přála bych to každému. Nechci nabádat k nechození na bohoslužbu (není to má volba, ale důsledek okolností), ale co třeba místo Velikonoc na Madeiře zkusit Litoměřice nebo Ústí nad Labem? Mladší osmnáctiletý Áron mi za výlet na sever poděkoval, rád slyšel Tomáše i Bena. Tomáše zná z pobytů v Bělči a Bena zná přece každý, ale vzpomněl si, že byl i u nás na faře v Hořovicích. Sám se zamyslel nad kázáním a těšil se z přítomnosti. V pondělí obdivoval, kolik jsme cestou na nádraží potkali koledníků různých věkových kategorií. Když jsme kupovali jízdenky, dostihla nás zpráva o smrti papeže Františka. Ve vlaku jsem si četla facebooková loučení s papežem od známých. Uvědomila jsem si, jak spojoval lidi napříč církvemi i bez vyznání. Papežství v jeho přítomnosti pro mě ztratilo pozlátko a našlo radost ze světla. Přes smutek odcházení se minimálně virtuálním světem nese jeho poselství dobra. Díky Bože za dobré pastýře!