V Morávkově parku na Prašném mostě v Praze 6 se z iniciativy českobratrských evangelických sborů v Praze 6 koná každý rok pietní shromáždění. Z letošního, konaného 16. 3. 2025, přinášíme promluvu střešovického faráře M. Zikmunda.
Kdo by chtěl zachránit svůj život (duši), ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. (Lukáš 9,24)
Je možná nemístné spojovat výzvu k následování Ježíše Krista s výzvou k boji. Je možná nemístné zaměňovat obětování života pro Ježíše Krista s obětováním života v odboji. Je možná nemístné klást vedle sebe poselství Bible a poselství zbraní. Ovšem takové teorie, které mají jasno v tom, co je nemístné, jsou zpochybněny, když jde o život, o svobodu, o duši národa. Takové teorie nechtějí vidět, že síly zla využívají jakoukoliv slabost, jak v osobním, duchovním životě člověka, tak v životě celé společnosti i ve společenství států, aby mezi ně vnesly destrukci a rozkol. Bohužel, nejde jen o vzpomínku na dobu války a Protektorátu, velmi drsně to prožíváme v současnosti, kdy post-bolševické, mafiánské Rusko okupuje část Ukrajiny a páchá nezměrné zločiny za účelem expandovat na západ a podlomit demokratický řád svobodného světa. Vůči takovému zlu nelze být naivní ani neozbrojený, ať duchovně či materiálně.
Václav Morávek (8. 8. 1904 Kolín – 21. 3. 1942 Praha) v tom měl jasno. Narozen v Kolíně, nacházel jako věřící evangelický křesťan posilu v Bibli, v Božím slovu. Bible jej provázela v jeho osobním životě a v různých aktivitách. A v okamžiku, kdy se po okupaci českých zemí setmělo a Josefové Mašín s Balabánem si jej vybrali jako společníka pro odbojovou činnost, si k Bibli přidal i dvě pistole. Pro někoho možná cosi nemístného. Pro něj a pro jeho druhy v dané situaci něco zcela přirozeného a nutného, co jim umožňovalo získávat zpravodajské informace, předávat je exilové vládě do Londýna a uchovat si možnost bránit se před mnohem početnějším nepřítelem.
Šli do toho, i když věděli, že naděje na přežití je minimální. Šli do toho, kdy síly zla v Evropě dominovaly a výhled byl velmi temný. Šli do toho, i když, nebo právě proto, že hlava jejich státu rezignovala na obranu a postupně i potupně vydala republiku všanc hitlerovskému Německu. Šli do toho, třebaže se stali doslova psanci, vzdali se svých domovů, bezpečí i spojení se svými rodinami. V takových zlomových dobách (plných zla) vynikli tito jednotlivci, kteří navenek beznadějným odbojem udržovali naživu svou duši a dodávali ostatním naději, že je možné i teď něco dělat. Věřili, že pravda a touha po svobodě zvítězí. Ale s tím, že bez boje to nepůjde.
Na pohled to vypadalo, že jejich činnost nemá žádné zásadní výsledky, na okupaci se nic neměnilo, situace se spíše zhoršovala, jak se okupanti mstili na dopadených odbojářích a všech, kdo jim pomáhali. Jen zbytečně provokují, mysleli si ti, kdo měli jasno, co je nemístné, a toužili jen v klidu žít a přežít. Jak to bylo i o pár let později, v případě protikomunistického odboje, který byl dlouho popírán či zpochybňován.
Kousek odtud přišel Václav Morávek v přestřelce o život. Jako poslední ze zmíněných Tří králů. Nebyla to tragédie. Díky víře věděl, že jeho život nepatří jemu, ale něčemu vyššímu, co jej přesahuje, Bohu, který k němu promlouval z Bible. Nežil, aby přežíval, ale aby sloužil, vzepřel se temnotám kolem něho a zasadil se o budoucí svobodu.
Vložil do toho, co mu bylo dáno, svou víru, odvahu, střelecké umění, smysl pro humor, svůj život. A také dobré přátele, na které se mohl spolehnout a oni na něj. To použil ke službě, kterou jeho země potřebovala.
Od té doby se proměnilo jen toto místo, mnohé výzvy zůstávají. Naše vzpomínka proto není pouhou pietou, spíše projevem vděčnosti a motivací pro naše duchovní i občanské nasazení. Pečujme o dar víry, o svobodu, o vzájemný respekt a soudružnost. A taky o humor. A abychom v současné turbulentní době nepropadali panice, nechme se posilovat Božím slovem: „Nebojte se a neděste se tohoto velikého množství… Věřte v Hospodina, svého Boha, a budete nepohnutelní.“ (2Par 20,15.20)