Na Nový rok jsem hned ráno našel na displeji počítače nový obrázek. Úhledná ulička, čistotně uklizená, přitom z nápadně exotického prostředí. Průvodní text nabádal: „Odpočiňte si, zamyslete se a najděte vnitřní klid v Kjótu známém jako ‚město tisíce svatyní‘.“
Vida, ani letos ze soudobého slovníku zatím nevymizela starobylá slova s kdysi náboženským obsahem. Svatyně. Chrám. Zdá se, že mají mj. za úkol znít vznešeně. Pojmenují místo, kde se dějí věci obzvláštní důležitosti.
Zeptal jsem se AI a byl poučen, že sledovaná slova se sice dnes užívají, ale jejich obsah se velmi změnil oproti dřívějšku. V minulosti byla chápána jako prostor pro bohoslužbu. Dnes však prý mají význam jako kulturní památky, nebo přeneseně označují objekty, kam lidé přicházejí ve velkém počtu – často se zcela nenáboženským záměrem, například kvůli nabídce velkého množství nakupovaného zboží.
Domnívám se přesto, že současník vstupující do chrámu tak často činí s pocitem odlišným vůči tomu, který obvykle mívá při vstupu do hypermarketu.
Svatyně dává tušit možnost setkání s hlubokým tajemstvím.
Když církev kdysi začínala, svatyně a chrámy byly jednoznačně určeny pro bohoslužbu. Většinou jich prý nebyl nedostatek. Božstvo tam bylo nejčastěji vždy po ruce, nebo se dostavilo na zavolání. Svatyně měla poskytnout náboženský zážitek, tedy ještě mnohem víc, nežli jsou i tak vzácné věci jako odpočinek, příležitost k zamyšlení, vnitřní klid. Kdo tam byl, měl prožít nepopsatelné: událost rezonance s božskou skutečností, vrcholné přiblížení k tajemství základu veškerenstva, tajemství úžasnému a úděsnému. Ani ten nejinformovanější robot mě nepřesvědčí, že dnes už kolem nás o to skoro nikdo nestojí. Zájem o svatyně zdaleka neklesá – vsaďte se, že inzerovaný tisíc představuje jenom malý zlomek pro současnou poptávku.
Svatyně uchovávaly a poskytovaly osvědčené způsoby, jak uchopit božské. Bylo to cosi velmi vzdáleně podobného tvrzení stranické ideologie panující v naší zemi před listopadem, že církve jsou k tomu, aby „uspokojovaly náboženské potřeby věřících“. Špatně to fungovalo. Není divu, ono to bylo jinak už od samých začátků církve. Křesťané už v těch začátcích ponechávali bohatou nabídku tehdejších svatyní stranou zájmu. Byli si jisti, že Bůh, jemuž důvěřovali, Zastánce, Tvůrce, Pán, je vyhledal a získal pro sebe nezávisle na posvátných místech, dobách, dnech, obřadech.
Dokument z konce prvního století (kniha Zjevení svatého Jana) vyprávěl o úžasném budoucím městě. Tam prý se setkají ti, kdož vstoupili do Boží budoucnosti. V tom městě žádný chrám nebude k vidění (Zj 21,22). Bůh si nevyhradí příbytek pro sebe, ale bude s lidmi. Má jich tam s ním být bezpočet. Předtím, v pozemském světě a čase, je Ježíš Kristus povzbuzoval, ať vyhledávají jedni druhé. Ať přitom uskutečňují, co je lidské.
Kniha Zjevení tuším patřila a dosud patří mezi nejoblíbenější biblické spisy – každou generací nově objevovaná, vztahovaná k aktuálním událostem. To je dobře. Přemlouvá totiž, ať se přidáváme k takovým, které to oslovení Ježíše Krista zaujalo. Máme být s těmi, kdo potřebují jedni druhé, s nimi vyhlížet, že Bůh bude s lidmi bydlet, zůstane nablízku, potkáte ho na ulici, přijde k vám na návštěvu.
Nenapodobitelný, neopakovatelný zážitek setkání s Boží blízkostí v pohledu zpráv pocházejících z počátků církve není záležitost minulosti, neuzavřel se do jedné chvíle a vybraného místa, kdy a kde se to člověku stalo. Patří k budoucnosti – spolu s celým pozemským příběhem Boha přišedšího k lidem. Příběh Ježíše Krista, se od narození až po smrt velikou většinou odehrával stranou od posvátných míst. Tam ho lidé potkávali, přijímali, co pro ně uskutečňoval. Pamatovali si, jak poznamenal, že přišel, aby sloužil. Vystihuje to pozoruhodnou spojitost slova „bohoslužba“ a očekávání s ním spojených. Bohoslužba je děj, v němž jde o tajemné setkání kohosi nepojmenovatelného a nepochopitelného s lidmi. Dojde k němu, když to Bůh rozhodne. Vyhledá vás.