Symboly dneška napomáhají realitě zítřka… Neodvracej oči a nezvykej si na ně, odstraňuj je a buď sám příkladem, píše Timothy Snyder ve čtvrté kapitole knihy Tyranie, 20 lekcí z 20. století. „Všechna naše rozhodnutí jsou vyjádřením naší občanské vůle.“
Začíná to často na první pohled nevinně. Velkostatkáři zobrazovaní ve 30. letech ve stalinském Rusku jako vepři. Nebo označování některých obchodů jako židovských, aby se jim mohl slušný árijec vyhnout.
Jaké bylo chodit po ulici se žlutou hvězdou na kabátě, o tom mi vyprávěl můj otec. I o tom, jak jej pak i s mladší sestrou ve 40. letech přátelé rodičů ukrývali doma před gestapem a transportem. A také o tom, jak se jeho máma – moje babička dozvěděla po válce, že její příbuzní skončili v plynové komoře…
Začíná to drobnostmi, které většinou většina lidí přehlíží, protože se většiny většinou netýkají. Aspoň tedy v první fázi. Týkají se totiž zpravidla nějaké menšiny. Židů, Romů, Němců, Ukrajinců, syrských či jiných uprchlíků, homosexuálů, lidí s postižením, bezdomovců…
Přitom přispět k budoucí šikaně nemusí člověk nutně nějakou svojí zvláštní aktivitou vycházející z přesvědčení. Stačí, když jen ve chvíli, kdy se dějí první náznaky nespravedlnosti, útlaku, přezíravosti, opovrhování, marginalizace… otočí hlavu jiným směrem. Když neudělá nic, protože se rozhodne nevidět. Stačí, když si řekne: „Co je mi po tom? Nebudu se do toho plést.“ Má to v tu chvíli stejnou váhu jako Snyderem vzpomenuté heslo o proletářích ve výloze zelináře. Tomu prodavači zeleniny byli proletáři ukradení. Heslo dal do výlohy jen proto, aby měl pokoj. Aby vyhověl tyranovi a nepoštval jej proti sobě. Že dává tyranovi touto svou tichou podporou a souhlasem současně větší sílu i legitimitu ke skutečnému týrání těch, kdo se rozhodli mu vzdorovat a hájit právo, to zelináře nenapadlo nebo cíleně nezajímalo. Nechtěl o tom nejspíš nic vědět.
Stejně tak asi nevěděla a odmítala předvídat evangelická církev v Německu, jakých krutostí bude schopen nacismus, jejž se rozhodla veřejně podpořit. V roce 1933 nešlo jen o decentní odvrácení pohledu jinam. Šlo o loajalitu, ze které se člověku se znalostí toho, co následovalo, dělá až nevolno. Na melodii nacistické hymny napsal farář Paul Hamburg tento text: „Ruku k dílu! Mladé Německo všechny překážky zdolá! Německo! V nouzi i ve smrti je pokřik vítězný. Všichni jásáme věrně, když vůdce volá! Přijde náš den! A Bůh je náš hrad přepevný!“ Církev se dobrovolně zřekla odpovědnosti za své diskriminované spoluobčany. Její synod ve Wittenbergu schválil státní árijský paragraf, který prohlásil národní charakter a rasu jako „Bohem nastolený stvořitelský řád“. „Kdo není árijského původu nebo je s osobou neárijského původu sezdán, nesmí být zaměstnán ani jako duchovní, ani jako úředník ve všeobecné církevní správě.“
Kdo se té odpovědnosti naopak nezřekl, byl německý teolog Dietrich Bonhoeffer, který se postavil hitlerovské mašinérii a pokryteckou církev zvěstující lacinou milost bez učednictví se rozhodl opustit. Nepohodlí, problémy a nakonec i vlastní život, o nějž ho připravili nacisté po nezdařeném pokusu o atentát, mu stály za to, aby se pokusil dát světu jinou podobu, než jaká se právě formovala kolem něj.
Jak se dá dnes vyjádřit občanská vůle? Ideálně zájmem o věci veřejné a účastí ve volbách. Ale nejen tím. Existuje mnoho způsobů, jak aspoň přispět ke zlepšení něčeho, co považujeme za špatné. Budou to opět drobnosti, které jsou ale zásadní. Například nekupovat předražené či nekvalitní zboží. Ale ani to nápadně levné, když zjistíme, že za jeho produkcí je nelidské zacházení a levná práce v hrůzostrašných podmínkách. Ideální by bylo vyhnout se i produktům holdingu patřícího člověku, který nevybíravě likviduje konkurenci, kumuluje moc a nemá žádné morální zábrany. Ano, v tuto chvíli už se samotné nakupování stává poměrně složitou záležitostí. Podobně nelehké může být pro někoho rozlišit pravdivé informace od nepravdivých nebo umění od kýče. Podstata převzetí odpovědnosti ale není v tom, že si člověk udělá život pohodlnějším a nechá za sebe myslet jiné. Je naopak ve větší aktivitě, která mu pomáhá bránit hodnoty, především svobodu a právo, pro sebe i pro druhé.
Vzpomenu opět bratislavskou farářku Annu Polckovou. Byla jsem u toho, když se odvážně zastala čtyř romských žen, ke kterým se nepěkně chovali na recepci jednoho hotelu, v němž byly ubytované. A o pár hodin později chtěla po řidiči autobusu vysvětlení, proč dospělé Romce nastupující do autobusu tyká, když ona jemu vyká. Ač byla výtka podána ve vší slušnosti, lidé ve frontě do autobusu nechápali, proč je zdržuje takovým nesmyslem a dělá zbytečné problémy. Mnozí z nich by se možná chovali k Romkám stejně jako autobusák. Ten ale překvapivě po rozhovoru s farářkou uznal, že vlastně neví, proč dospělé neznámé ženě tyká, omluvil se a přešel na vykání. Možná si z toho aspoň část pasažérů něco odnesla.
Když jsem v únoru 2022 seděla a slzela před obrazovkou, sledovala v přímém přenosu děsivé záběry z Ukrajiny, cítila jsem obrovskou bezmoc a vztek. Co tento pocit dokázalo aspoň o malinko zmírnit, bylo rozhodnutí, že poté, co pošleme peníze na humanitární pomoc, nabídneme bydlení několika ukrajinským uprchlíkům. Církevní dům Doubravka sloužící jako jednoduchý penzion se stal hned v únoru přechodným domovem dvěma ukrajinským ženám a jejich dětem. K nim pak přibyly další rodiny, které jsme postupně ubytovali v Doubravce i na faře. Jsou u nás dodnes. Co mi dneska, třetí rok ruské agrese pomáhá odolávat bezmoci a přebírat odpovědnost za podobu světa? Sdílení emocí s našimi Ukrajinci, pomoc při všelijakých jejich trablech, ale i společné a společenské akce, kdy se rozhodneme, že nám náladu nezkazí ani psychopat Putin. A pak taky nekompromisní postoj vůči hloupým řečem šířeným dezinformátory a konspirátory. V kanceláři úřednice, v ordinaci lékaře, na poště, v obchodě, v penzionu, ale občas i kostele.