Z naší rodiny se jako první s Janem Tesařem setkal v první půli 60. letech strýc Jaromír Procházka. V době, kdy nesměl učit, pracoval v muzeu v Bystřici nad Perštejnem. Zabýval se totiž partyzánským hnutím na Vysočině a Tesaře mimo jiné upozornil na Josefa Serinka. Ve svém největším díle, Cikánská rapsodie, Jan Tesař na jeho text o Serinkovi vděčně odkazuje. Maminka se s ním setkala v druhé polovině 60. let a publikovala s ním v jedné knize věnované odboji, v kapitole, v níž se věnovala nekomunistickému odboji, tedy především PVVZ, a odbojové práci členů Akademické Ymky. Tatínek se s Tesařem seznámil v letech 1968 a 1969 prostřednictvím Ludvíka Vaculíka a Luďka Pachmana při promýšlení toho, co dělat po sovětské okupaci. Od Tesaře se rovněž dověděl, že pod protestní dopis k prvnímu výročí okupace, zvaný 10 bodů, tedy k 21. srpnu 1969, získal podpis od J. L. Hromádky, ale nepublikoval ho, protože neměl možnost si ověřit, zda Hromádka za podpisem stojí i v rychle se zhoršující politické situaci v létě 1969, čehož tatínek vždy litoval. Po propuštění z vězení na konci roku 1976 zazvonil na Volfově ulici, maminka mu otevřela, ale nepoznala ho, protože se po téměř šestiletém věznění vrátil s podlomeným zdravím. Vyndal tedy z kapsy občanský průkaz a odcházel pryč. Když si maminka přečetla, že se jedná o Jana Tesaře, vyběhla za ním a pozvala ho dál.
Sám jsem se s ním poprvé setkal v roce 1977. Sice chodil za tatínkem, ale nepřímo komunikoval i se mnou. Po vzoru Aleše Březiny a Františka Matuly jsem nechtěl nastoupit na vojnu. Byla mi tehdy blízká argumentace Aleše Březiny, že armáda ČSSR nemá funkci obrannou, ale indoktrinační a vůči mladým lidem represivní. U soudu v Příbrami, kterého jsem se zúčastnil, argumentoval Aleš Březina tím, že naše armáda nebojovala od bitvy na Bílé hoře. Proti tomu ovšem následně silně protestoval Jaromír Procházka, který poukazoval na bojová vystoupení legií, která měla zásadní význam pro vznik republiky. Alešek ovšem své odmítnutí bral též jako věc existenciálního rozhodnutí, tedy nenechat sebou manipulovat systémem, což mi bylo sympatické, právě tak jako požadavek, aby byla umožněna náhradní vojenská služba pro ty, kdo z důvodu svědomí nechtějí vzít do rukou zbraň. No, a Jan Tesař tatínkovi říkal, že si myslí, že je lepší, když mladý člověk, kterému se nelíbí režim, nafackuje prvnímu policajtovi, kterého potká, a nevymýšlí nějaké složité důvody. To mi připadalo dosti absurdní. Nedostavil jsem se k odvodu. Před soudem přinesl tatínkovi kameru, abych nahrál nějaké poselství, až mě zavřou. Z toho nic nebylo, protože mi to přišlo nepatřičně patetické, neautentické, a také jsem to všechno neměl příliš dobře promyšlené.
U nás i na jiných místech v Brně se začaly v roce 1977 konat neoficiální přednášky Jaroslava Šabaty, Jaroslava Mezníka, Jana Šimsy, Milana Uhdeho. Jan Tesař přišel s návrhem, aby se to jmenovalo Podzemní univerzita Jana Patočky. Tatínek s Jaroslavem Mezníkem to zamítli s odůvodněním, že jde o to, aby se přednášky konaly, a ne o název, na základě kterého by to StB rychle rozprášila. Jak jsem zjistil asi před 15 lety, když jsem se šel podívat, co se o mně nachází v archívech StB, tak StB tyto přednášky vedla pod Tesařovým názvem, i když se tento název vůbec neužíval. Pro StB byl takový název velmi lákavý, aby mohla prokazovat nebezpečnost disentu, a tím získávat větší prostředky pro svou činnost.
V Chartě 77 se Jan Tesař sám řadil mezi radikály. Podobně jako Jaroslav Šabata chtěl z Charty utvořit opoziční politickou stranu. Oba se z toho důvodu dosti ostře střetli s Ladislavem Hejdánkem, který velmi tvrdě trval na tom, že Charta požaduje dodržování lidských práv, což je platforma, na které se mohou sejít všichni – křesťané, marxisté, socialisté umělci, underground, atd. Pokud někdo chce založit opoziční politickou stranu, tak ať to udělá mimo hranice Charty. Neoficiálně to odůvodňoval tím, že na obraně lidských práv se chartisté shodnou, ale na politických programech by se neshodli, rozhádali se a pokud by se Charta přeměnila v takovou politickou sílu, brzy by se rozpadla na různé soupeřící skupiny a nebylo by nic. S Janem Tesařem jednu dobu vydával časopis Dialogy, ale na tomto bodě se brzy rozešli. Hejdánek trval na morálním a lidskoprávním významu Charty, Tesař to bral jen jako zástěrku politické opozice. Vyměnili si velmi ostré polemické dopisy a spolupráci Tesař ukončil. Tesař ovšem podobně ostře polemizoval s prvním mluvčím Charty 77, Jiřím Hájkem, jeho přístup k funkci mluvčího označoval za retardační. Tesař přišel na Podlesí na Vysočině s návrhem, aby byl zřízen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), a podobně navrhoval, aby začala spolupracovat východoevropská opozice, především, že je třeba navázat spolupráci s Poláky, jichž si velmi cenil. Obojí později realizovali Petr Uhl a Anička Šabatová bez jeho účasti. Byl velmi nespokojen z jeho pohledu s příliš slabou a legalistickou činností Charty, a tak v roce 1980 odjel do emigrace.
V půli osmdesátých let přijel do Brna mladý francouzský trockista, kterého Tesař poslal. Byl jsem přítomen schůzce, jíž se účastnil i Jaroslav Mezník. Onen francouzský trockista začal v odposlouchávaném bytě líčit, jak s Tesařem naplánovali, jakým způsobem by měla u nás proběhnout revoluce, která by odstranila tehdejší komunistický režim. Tatínek i Jaroslav Mezník to odmítli s tím, že jsou zastánci postupných reformních kroků, které povedou k liberalizaci a demokratizaci režimu v duchu evropské sociální demokracie a nevěří revolučním řešením. Po několika dnech přišel z Paříže nepodepsaný pohled plný velmi sprostých nadávek…
K hodnocení historického díla Jana Tesaře nejsem dosti kompetentní. Ale považuji ho za velmi inspirativní a plodné, především pro interpretační, lidskou i politickou odvahu. V Mnichovském komplexu provádí zdrcující kritiku české společnosti, politických stran i armády, vypočítá všechny chyby, které udělali, a soudí, že nikdo nebyl skutečně připravený bojovat a že ani po Mnichovu neudělali politici a armáda nic pro to, aby vyrobené zbraně byly buď použity pro rodící se odboj, dodány spojencům, nebo zničeny, aby se nedostaly do rukou německým okupantům. Chválí však Beneše, že ze situace, v níž jsme se ocitli, dokázal nakonec vyzískat maximum. Benešovi přičítá k dobru, že mu bylo na rozdíl od většiny tehdejších evropských politiků jasné, že Hitler se nespokojí se sudetským pohraničím, ale půjde dál a dříve nebo později dojde k válce, za druhé, že válku Hitler prohraje a za třetí, že během nastávající války bude potřeba udělat vše pro to, aby po válce došlo k obnovení Československa v předmnichovských hranicích. Jen ze svého politického úspěchu se po válce nemohl těšit a smetanu slízli komunisté.
Největší, monumentální Tesařovo dílo Cikánská rapsodie nejen zachytilo originální příběh „černého“ partyzána Josefa Serinka a vzdalo hold Vysočině, z velké části evangelické, bez níž by partyzánská činnost nebyla možná, ale také druhotně přispělo k emancipaci českých Romů, kterým nabídlo jejich skutečného hrdinu. A rovněž doporučuji inspirativní čtení Co počít ve vlkově břiše. Práce o vytváření struktur společnosti z let 1968–1980, kde se najde nejen řada pozoruhodných dokumentů pro všechny, kdo chtějí opravdu studovat dějiny normalizace, ale také velmi pěkné fotky ze svatby Jiřího a Broni Müllerových na evangelické faře v Telecím. Autorem fotografií byl Jan Šimsa. Nelze nezmínit, že vydavatelem všech uvedených děl byl Robert Krumphanzl a nakladatelství Triáda.
V posledních letech jsem se s Janem Tesařem několikrát potkal na slavnosti Vzdělávací nadace Jana Husa, která se koná vždy na jaře v Moravském zemském muzeu u příležitosti vyhlášení cen Broni Müllerové a Vladimíra Jochmanna pro středoškolské studenty a středoškolské učitele. Před dvěma lety jsme si spolu vyměnili několik dopisů. V Křesťanské revue měl v roce 2023 vyjít text o Háchovi, který ho dle mého názoru neadekvátně vynášel téměř do nebes oproti poměrně příkrému hodnocení Beneše. Poslal jsem ho tedy Janu Tesařovi a požádal ho, zda by k němu nechtěl napsat komentář. Odpověděl mi toto:
Bratře Martine,
děkuji, že jste si na mne vzpomněl. Váš otec mně byl pobratimem, myšlenka na něho posilou v těžkých chvílích, a vím, že totéž já pro něho. Vaše matka mně prokázala nezapomenutelnou službu v kritické chvíli, statečně a samozřejmě. Váš děd je pro mne svaté jméno, které jistě bude uctíváno, pokud se Češi dají cestou nového národního obrození, pozvednou ke zničení Druhého protektorátu a tak zachrání jako národ. Jinak je přirozené, že ti, kdo připravovali Druhý protektorát, již skoro půlstoletí pěstují protektorátní klima, vychovávajíce k tomu protektorátní historiky a esejisty. Potěšil jste mne důkazem, že Vaše eudaimonion se v protektorátním ovzduší necítí dobře. Tak mne tam nelákejte, já jsem se už dal na cestu odboje. Pereat Pávek e tutti quanti! Srdečně Váš Jan Tesař. (28. 5. 2023)
Odpověděl jsem mu:
Vážený pane Tesaři,
děkuji za přátelskou odpověď, jíž si velice vážím. Moji rodiče si Vás vždy vážili jako velmi originálního historika, odvážného disidenta a svérázného přítele. Já jsem Vám začal více rozumět až v poslední době a vše, co jsem od Vás četl, četl jsem s užitkem. Myslím, že jako historik i jako člověk politický jste autentickým dědicem našeho odboje. Petra Pavla jsem volil jako menší zlo. Babiše považuji za větší zlo, už takto náš politický systém významně oligarchizuje a přibližuje autoritativnímu Orbánovu Maďarsku.
V příloze posílám svůj komentář k Machálkovu příspěvku o Háchovi, který by měl také vyjít v Křesťanské revue. Se srdečným pozdravem Martin Šimsa (29. 5. 2023)
P.S. Nedávno byl v Ústí Petr Pithart a když dostal od jednoho studenta dotaz na Vás, tak s hrdostí vyprávěl, že jste mu před lety v Ležácích podal ruku a řekl, že je jedním z mála českých politiků, kterým je ochoten podat ruku. Jen bych k tomu dodal, že ale to, co píše Podiven o Masarykovi a vzniku republiky je podle mne otřesné a pod úrovní toho, co o tom píše Pekař.
K tomu mi napsal:
Milý Martine,
myslím, že jste napsal výborný text, za nějž Vám patří uznání. V podstatě jde stále o totéž jako před 150 lety.
Zmínil jste moje texty k této konkretní věci. V r. 2005 jsem je soustředil a vydal pod názvem Traktát o „záchraně národa“. Máte-li o ně zájem, snad budou ještě k mání v nakl. Triáda. Kdybychom měli k sobě geograficky blíže, rád bych Vám knihu věnoval. Snad byste se při příležitosti cesty do Prahy mohl stavit v Triádě a požádat je, aby Vám vydali 1 exemplář z mého účtu. Přeji všechno dobré. Zdar a sílu! Jan Tesař. (31. 5. 2023)
Nebudu publikované texty rozebírat a interpretovat, to nechám na čtenáři. Myslím ale, že to, co jsem o Janu Tesařovi napsal, dostatečně vysvětluje a odůvodňuje titulek: může působit poněkud kontroverzně, ale dle mého vystihuje originální postavu českého historika, Jana Tesaře, jehož činnost i texty představují zlatý poklad k interpretaci našich moderních dějin i naší demokratické republiky.