Po roce se znovu na tomto místě scházíme, abychom si připomněli výročí zahájení ruského útoku na Ukrajinu a vyjádřili solidaritu s těžce zkoušeným ukrajinským národem. Letos se toto naše setkání koná v mezinárodní atmosféře, jaké se ještě před pár týdny asi skoro nikdo nenadál. Ta změna amerického postoje, kterou zažíváme, se nezdá mít logiku. Ruské imperiální zájmy, které tato říše léta otevřeně a bez skrupulí uskutečňuje, se zájmům Ameriky podobají pouze v tom, že reprezentují zájmy jediné země: zde tedy Ruska, které sní o obnově světovlády anebo aspoň tak silného podílu na ní, jaký se dařilo držet Sovětskému svazu před rokem 1989.
Rusko, které Václav Havel před lety trefně nazval „zemí, která nemá ponětí, kde začíná a končí,“ sebe sama skoro vždy vnímalo jako říši bez jasně vytyčených hranic. Hranice v mapách zakreslené byly vždy jakýmsi minimem, východiskem k budoucí nové expanzi. Zdá se, že ona udivující snadnost, s jakou carští prospektoři a vojáci v 16. a 17. století dobyli Sibiř až po její nejvýchodnější cíp, zanechala v ruské národní povaze nadčasové stopy grandiozity. Svět, který po roce 1945 postupně začínal věřit, že mezistátní soutěž nebude probíhat v doslovných válečných formách, ale přesublimuje se do soupeření v oblasti obchodu, kultury nebo sportu, tento svět byl Putinovým Ruskem vyveden z omylu. Protože nejsme schopni dosáhnout vaší, západní úrovně, uděláme všechno pro to, abychom vás srazili na úroveň východní, prohlásil před lety Putin a začal tuto myšlenku uskutečňovat.
Svět, který předtím už skoro uvěřil v model kolektivní bezpečnosti, tak byl nucen vrátit se znovu k uvažování v rovině takzvaných sfér vlivu. Sfér, na které má údajně velmoc právo, tak jak to platilo za Metternicha, Bismarcka a ruských carů 19. století. Menší a slabší státy, které mají tu smůlu, že se ocitnou na území prohlášeném za něčí sféru vlivu, pak mají stejně jako v minulosti jenom dvě možnosti: podrobit se nebo přijmout boj, z podstaty věci nerovný už od samého začátku.
Často mě fascinuje, kolik styčných bodů, ale také odlišných následných strategií, mají novodobé české a ukrajinské dějiny. Oba národy byly v minulosti vystaveny agresi mocného souseda: někdejší Československo v roce 1938, Ukrajina v roce 2022. Před rokem jsem zde zmínil, jakou radostí mě naplnil fakt, že od roku 2022 jsem nemusel na besedách se čtenáři ani jednou odpovídat na otázku, kterou jsem předtím po pravdě nenáviděl: zda se Československo mělo v roce 1938 bránit. Kuráž, s jakou se Ukrajina postavila na odpor mnohonásobné přesile, myslím leckomu na světě, nejenom Čechům, pomohla pochopit, že státnost je hodnotou, kterou je samozřejmé bránit i vůči velmoci přesvědčené o svém právu na takzvanou sféru vlivu.
Vlna proukrajinské solidarity, která se v celém světě zvedla, mohla mít samozřejmě hlavně v rovině politické, v rovině konkrétních činů konkrétních vlád, ještě mnohem účinnější podporu, než měla. Ctí České republiky, myslím, bylo, že ve slovech a činech svých nejvyšších představitelů nevzbuzovala pochyby, na jaké straně sporu náš stát stojí. Vlna solidarity s Ukrajinou prošla všemi patry české společnosti. Troufnu si odhadnout, že i drtivá většina z nás, kteří tady teď stojíme, nalezla své vlastní způsoby podpory Ukrajině. Někdo posílá peníze, jiný Ukrajincům u nás usazeným pomáhá vytvářet důstojné pracovní příležitosti, další tam vozí proviant. Ale každý, kdo není hloupý, na něco přišel, našel si svůj prostor, z něhož dokáže pomoci.
Mnohé z nás dnes šokuje chladný vztah nového amerického prezidenta vůči Ukrajině a obnovené vřelé postoje, které Trump podobně jako v minulosti opět zaujal vůči Putinovu Rusku. Jak už jsem naznačil, ani z amerického, ani z jiného hlediska takové postoje nedávají smysl. Putin je sice ztělesněním stejného principu síly, který Trumpovi tak imponuje a který se americký prezident snaží sdílet. Ruské imperiální cíle jsou však s těmi americkými v protikladu. Říše, kterou Putin zatím hlavně ve své fantazii buduje, se podobá té plánované Trumpově jen tím, že v obou případech budou všichni malí a slabí muset z cesty. Spojené státy ale dál zůstávají na dlouhém seznamu Putinových nepřátel, nikoli přátel. O svých nárocích na americkou Aljašku Rusové spekulují mnohem déle, než Trump podobně bizarním způsobem letos otevřel třeba téma Grónska. Je také těžké si představit, že ruský obchod s ropou a zemním plynem by šlo nějak duchaplně a celosvětové sladit s rostoucím americkým obchodem s týmiž komoditami. Ve všech základních zájmových sférách stojí oba tyto imperiální státy proti sobě, nikoli bok po boku. Pokud by skutečně došlo na to, že se Trump s Putinem začnou bavit o Ukrajině přes hlavu jejího prezidenta Zelenského, vrátili bychom se mentálně skoro o sto let zpátky, do roku 1938, kdy se na principu „o nás bez nás“ rozhodovalo o osudu tehdejšího Československa. Znamenalo by to návrat dávno překonané ubohosti do mezinárodních vztahů. Není pochyb o tom, že sama Amerika by přistoupením na Putinovy požadavky ztratila podstatnou část zbývající prestiže, které u nemalé části světa donedávna požívala.
Trvají-li velké a mocné státy na nedotknutelnosti vlastních hranic, zdá se eticky nemožné tvrdit, že pro státy menší a slabší by měl platit jakýkoli jiný režim. Lidé jsou si rovni bez ohledu na to, k jak početným národům a mocným státům se hlásí. Akceptovat jakékoli jiné pojetí by znamenalo vrhnout lidstvo o celá staletí zpět, udělat něco, co v dějinách nemá precedens.
Současná složitá situace má, jako skoro každá, přesto možná i své dílčí dobré stránky. V podobě nového a drsného Trumpova stylu zvoní Evropě nikoli umíráček, ale budíček. Zdá se, že velká část Evropanů lépe než někteří Američané chápe, že na Ukrajině neprobíhá lokální konflikt dvou vzdálených slovanských národů, ale válka, v které jde všem o všechno.
Bylo by dobré, kdyby současná Evropa byla schopná urychleně zformovat své síly a navázat tam, kde zhruba před dvaceti lety nevysvětlitelně přestala: tedy obnovit budování kontinentu, schopného konkurence dalším životaschopným světovým centrům, tak jak se zformovala v Americe a v poslední době hlavně v Asii. Ve své současné podobě musí asi Evropa na své konkurenty působit téměř komickým dojmem. Nemáme silné centrum ani vizi. Zaostali jsme, roztříštěni na úrovni národních států a jejich donekonečna se svářících nacionalismů, a zapomněli jsme na to, že řešením našich problémů může být jen integrace. Federace.
Každý člověk schopný hlásat vyšší než jen vlastní zájmy má dnes cenu zlata. Žádnou jinou naději však nemáme. Kdybychom připustili defragmentaci Evropské unie a její rozpad zpátky na pouhé národní státy, bylo by jen otázkou času, kdy nás jednoho po druhém přijde znovu spolykat některá z imperiálních velmocí, tak jako se to v dvacátém století opakovaně dělo.
Věřím, že Česko, už vzhledem ke svým vlastním zkušenostem s ruským imperialismem, Ukrajinu nezradí. Neumím si vůbec představit, jak bych nesl tak strašnou hanbu, pokud by se to snad mělo pod nějakou jinou, z voleb vzešlou českou vládou stát. Z čehož se možná odvíjí odpověď na otázku, kvůli které jsme dnes všichni tady: Jak dál co nejúčinněji pomáhat Ukrajině.
Bez ohledu na to, co v současnosti dělá Trumpova administrativa, musíme vyvíjet maximální úsilí k tomu, aby Ukrajina byla schopna ubránit vůči agresorovi jak území, tak demokratické principy, které zastává. Zde není kam ustoupit. Ukrajinský zájem je naším zájmem. Pokud by se mělo prosadit, že dění určuje svévole mocných, zanikli bychom v takto odporně definovaném světě spolu s Ukrajinou.
Naše chování naštěstí ve skutečnosti neurčují ve všem všudy velmoci. O tom, zda se zachováme kurážně či zbaběle, rozhodujeme každý sám. Chování velmocí dokážeme ovlivnit jen v omezené míře, jsou však věci, na které můžeme mít vliv, jehož nás nikdo nezbaví. Naši vlastní odpovědnost z nás nikdo nesetřese. Kromě peněz, zbraní a jiné morální i hmotné podpory můžeme Ukrajině pomoci tím, že uděláme maximum pro to, aby v letošních volbách u nás nevyhrály populistické a anti-ukrajinské strany. Slibme si tady každý z nás, stačí klidně v duchu, že pro tuto klíčovou věc se budeme snažit udělat všechno.
Zaznělo 16. 2. 2025 při Modlitbě za Ukrajinu u velvyslanectví Ukrajiny