nejen o tom, jak vypadá české vězeňství při srovnání s norským
V dubnu 2024 jsi poznal jinou než českou zkušenost s vězeňstvím, jak ses vůbec na tuto poznávací cestu dostal?
Když to vezmu ze široka, tak poznávací cesta vězeňského prostředí všeobecně začala u mě už dávno, kdy jsem hledal vhodnou školu, na které bych si jako pouhý vyučený čalouník zvýšil vzdělání. Našel jsem střední pedagogickou v Mostě, kde měli obor speciální pedagogika pro vězeňskou službu. Bylo to super studium, hodně mi to dalo, ale pochopil jsem záhy, že vězeňství nebude přímo oblast, ve které bych se chtěl nějak angažovat. Zaujala mě hlavně pedagogika, psychologie a podobné předměty… Nakonec jsem se stejně třicet let živil divadlem. Vězeňství by v mých zájmech upadlo někam do kouta, kdyby ve věznici nedaleko Chomutova nepřipravovali projekt dramaterapie určený pro mladistvé vězně. Byl jsem přes chomutovského faráře Jiřího Bureše, který tam jako duchovní dojížděl, osloven, zda bych do tohoto projektu nešel jako kumštýř, který už dělal mnoho aktivit v podobě divadelních dílen třeba i pro mládež ČCE. Prý někoho takového shánějí.
Byla to výzva a moc mě to bavilo. Viděl jsem v tom obrovský potenciál i smysl. Jenže pak, když se pan psycholog dozvěděl, že jsem gay, tak spolupráci se mnou okamžitě ukončil.
Takže potenciál a smysluplnost vyvanuly?
Ta reakce mě dost šokovala, protože v tom profesním jsme si náramně sedli. Ale ani touto zkušeností nebyl můj kontakt s věznicí uzavřen. Záhy následovalo to, že jsem byl seznámen se zakladateli Vězeňské duchovenské péče (VDP) a Vězeňské duchovní služby (VDS) s tehdejšími hlavním kaplanem Bohdanem Pivoňkou (ČCE) a předsedkyní VDP Renatou Balcarovou (CASD). Toto setkání bylo dosti zásadní. Jednak z nich vyzařovalo obrovské přijetí bez ohledu na mou orientaci a jednak jsme si úžasně rozuměli. A protože jsem v té době už procházel seminářem pro výpomocné kazatele, bylo mi navrženo, abych nespolupracoval s psychology, ale s kaplany. Pořád jsem to měl nastavené v tom dramaticko-terapeutickém módu. A když mě výkonný výbor VDP přijímal za člena, tak se podařilo přeorientovat mě na dobrovolnickou práci běžného duchovního. V roce 2010 jsem dostal první pověření církve k duchovenské službě ve věznici. A tak mi začala dlouhá cesta v této službě, ale i cesta nového poznávání. A to trvá doposud.
V jakých věznicích jsi coby duchovní sloužil?
Začínal jsem ve věznici v Ostrově a po přestěhování na Rakovnicko jsem se se svou službou přemístil do věznice v Oráčově a příležitostně navštívil např. Vinařice a jiné. Na jaře 2023 jsem byl zvolen do výkonného výboru a následně i do předsednictva a dosazen do funkce tajemníka VDP. Což přineslo opět nové zkušenosti. Z této pozice už nejde jen o duchovní péči směřovanou klientům věznic, ale i péči o samotné VDP. Jako VDP podporujeme nebo se přímo podílíme na různých projektech. Jedním z nich je například „Tichý oddíl“, který jsme převzali právě z věznic v Norsku. Takže je tu i zahraniční spolupráce, a právě ta s Nory vede prim. I když říci, že jde o „spolupráci“, zní dost honosně, spíš to stojí na tom, že se od Norů učíme. A opravdu je toho mnoho, co se máme učit. A nejen my jako VDP, ale i Vězeňská služba a také společnost.
Co se tedy máme učit od Norů a v čem spatřuješ problémy našeho přístupu k vězňům?
Jednak je to fungující systém norských věznic. Fungující hlavně v tom smyslu, že už nastavení veškerého personálu, který na vězněné působí, je svým klientům připraveno především pomoci. Ke klientům se tam nepřistupuje jako k někomu, kdo si zaslouží pouze trest, ale také pomoc. To je základ, který se odráží v programech pro klienty, jejichž cílem je, aby klient pochopil svou chybu a neopakoval ji, aby dokázal změnit svůj žebříček hodnot. Dávají jim příležitost najít si kladný vztah ke všemu, co je obklopuje, důraz je i na estetiku a čistotu prostředí s tím, že se o to musí sami starat. Učí se samostatnosti, zodpovědnosti, komunikaci, důvěře…, vytváření vztahů ke všemu živému, předně k lidem. Jeden z nejdůležitějších důrazů je, že i klient věznice má nárok na lidskou důstojnost, která mu nesmí být odepřena. Je tu i důraz na to, že i klient má nárok na soukromí. A tohle jsou věci, které u nás prostě chybí.
Myslíš, že česká vězeňská služba o tyto přístupy nemá zájem?
Rozhodně to není tím, že by české vězeňství nechtělo jít podobnou nebo stejnou cestou. Myslím, že idea je v mnoha věcech podobná, ale problém je, že na to u nás nejsou peníze. Pro takové zacházení s vězni je třeba vytvořit zázemí a mít v týmu také dostatek kvalitních odborníků, kvalitních i osobnostně. To, že Norové na to peníze mají, je jednak díky tomu, že oproti nám je to celkem bohatá země. Jenže mnohem důležitější je, že norská společnost je značně otevřenější a uvědomělejší. Společnost, která si uvědomuje, že investovat právě do vězeňství a do možnosti takto pozitivně působit na pachatele trestních činů se vyplácí. Navíc přístup společnosti i k samotným lidem, kteří si odseděli svůj čas ve vězení a dostanou se zpět na svobodu, je úplně jiný, než převládá ve společnosti české. Norové nekoukají na propuštěné z výkonu trestu skrz prsty jako u nás. I když si dotyčný prošel kriminálem, teď je na svobodě, své si odpykal a není třeba ho trestat dál. Tudíž mají i k těmto lidem stejný přístup jako k těm, co ve vězení nikdy nebyli. Norové nemají problém dát propuštěným druhou šanci, zaměstnat je, pomoci jim atd. Česká společnost je v tomto velice odtažitá, zdrženlivá a plná předsudků, obav, nedůvěry a strachů. Společnost a vězeňství jde v tomto ruku v ruce. Respektive to, jaká je společnost, se následně nutně odráží i ve vězeňství.
Co VDP k cestě do Norska přivedlo?
Cesta do norských věznic proběhla v rámci projektu VDP „Podané ruce mentora“, který byl financován z Norských fondů. Cílem bylo seznámit se s programy pro odsouzené, s režimem a fungováním některých mužských věznic. Cílem bylo i prohloubení spolupráce s norskými kaplany, která byla zahájena už dříve, první návštěvou české výpravy v Norsku tuším před třemi lety a následně v roce 2023, kdy naopak přijeli čtyři norští kaplani na prohlídku našich českých věznic.
Co konkrétně jsi tam viděl?
Naše exkurze začala na jihovýchodě Norska ve věznici v Haldenu nedaleko hranic se Švédskem. Jedná se o věznici s vysokým stupněm zabezpečení, kde jsou odsouzení i s dlouhodobými tresty. V současnosti se jedná o nejmoderněji vybavenou věznici v Norsku. Dokonce i architektura budov věznice působí moderně v norském stylu – tmavě natřené dřevo, tmavé cihly, šedý beton a sklo. Všechno esteticky sladěné. V oknech žádné mříže. Věznice je sice chráněná vysokými zdmi a hlubokým příkopem, nicméně budovy jsou z velké části obklopené přírodou – stromy, travinami, skalisky, takže si člověk spíš připadá, jako když prochází parkem.
Věznicí nás z velké části provázel hlavně místní kaplan spolu s jedním kolegou. Asi až po půl hodině nám došlo, a byli jsme z toho velice překvapení, že se nejedná o kolegu, ale o jednoho z klientů věznice, který je aktivní kolem kaple, tedy někdo jako kostelník. Klienti byli často oblečeni civilně a komunikace personálu s nimi byla, dalo by se říci, vždy velice přátelská. Bavili se mezi sebou jako se sobě rovnými.
Na jaké jste tu narazili vybavení?
Měli jsme možnost nahlédnout do některých cel připomínajících studentské pokoje, do moderně vybavené kuchyně, do útulných společenských místností, do knihovny, která se ničím nelišila od těch lepších městských knihoven u nás, kde se dala najít krásná, odborná i duchovní literatura v různých jazycích, takže nechyběly ani knihy v češtině. Nahlédli jsme i do moderně vybavené tělocvičny. Věznice je vybavena i nahrávacím studiem. Zároveň je přímo v objektu i nabídka mnoha pracovních příležitostí pro klienty. Úklid, údržba, práce v kuchyni, v knihovně, v kantýně, práce se dřevem, nebo i v autodílně. Také nás zaujala velká multifunkční moderní kaple, otevřená nejen k křesťanským bohoslužbám. Důmyslně a umělecky naznačené symboly na stěnách a stropě svědčily např. i o otevřenosti k židovství a islámu. Kaple tu ovšem slouží také ke kulturnímu a vzdělávacímu vyžití – divadlo, koncerty, výstavy, přednášky atd.
Kousek od kaple byly také prostory včetně malé zahrady s přístřeškem, které sloužily pouze k projektu „Retreat house“, což se dá přeložit jako „Útočiště ve vězení“. Jedná se o projekt, který tu byl zaveden před 10 lety a který se začal díky VDP prozatím zkušebně realizovat i u nás, konkrétně ve věznici v Pardubicích pod názvem „Tichý oddíl“. Je to projekt, který by si zasloužil více pozornosti i v českém vězeňském prostředí. Jde vlastně o několikadenní meditace v tichu inspirované ignaciánskými exerciciemi. V Haldenu klienti prochází těmito exerciciemi dvacet jedna dnů. U nás se podařilo zatím zrealizovat jen několik meditačních turnusů osmidenních a ze zkušenosti víme, že i to má pro klienty velký význam a často to bývá zlomový čas pro sebepoznání, přehodnocení života a narovnání žebříčku hodnot.
Vím, že jste navštívili i věznici na ostrově…
Věznice Bastøy s nízkým stupněm zabezpečení se nachází na ostrově o průměru asi tří kilometrů. Už cesta tam byla dobrodružstvím. Nejprve jsme se museli přeplavit trajektem z Mossu do Hartenu a následně vězeňskou přepravní lodí na samotný ostrov. Ten není obepnut žádnými zdmi ani plotem. Tato věznice je chráněna ze všech stran studenou a hlubokou vodou. Trest si zde odpykává zhruba sto odsouzených, většinou ti, kterým se blíží čas propuštění. Ti tu žijí v malých domcích po pěti, kde každý má svůj pokoj a společné zázemí v podobě kuchyně, společenské místnosti a myslím že i sociální zařízení. Sami si vaří, sami si perou, uklízí a starají se o vše potřebné kolem svého bydlení. Musí si mezi sebou vykomunikovat, kdo kdy bude společné prostory používat, kdo kdy bude vařit, jestli pro sebe, nebo zda i pro ostatní, a budou-li se ve vaření střídat. Vlastně vytváří malou komunitu, která se musí o sebe postarat. Zároveň musí přes den pracovat na vězeňské farmě. Velkou část ostrova tvoří pastviny a pole, kde pěstují všechno možné. Probíhá tu chov ovcí, krav, králíků i slepic. Ve volném čase se mohou věnovat sportu, rybaření nebo i jízdě na koni. Domky, ve kterých klienti bydlí, vytvářejí jakousi vesnici, které dominuje krásný převážně dřevěný kostel. Na ostrově je k dispozici též solidně vybavená knihovna nebo i samoobsluha, kde si mohou za vydělané peníze koupit potraviny a vše potřebné pro vaření, ale i drogerii. Jak ve věznici v Haldenu, tak i zde mají domek, který je tak trochu stranou, kde je klientům dána možnost setkat se s rodinou a třeba s ní strávit celý víkend, čímž se podporuje udržení rodinných vztahů a rodinného zázemí.
Kam jste pokračovali dál?
Další exkurze nás čekala v jedné z nejstarších věznic v Norsku, která se nachází v hlavním městě Oslu a kde je kolem 200 vazebně stíhaných mužů. Je zde i specializované oddělení pro drogově závislé s individuálním přístupem. Svým zevnějškem a architekturou to byla věznice asi nejpodobnější těm českým. Ale i tak prostory exteriéru i interiérů, chodeb, cel, společenských místností a všeho, co jsme mohli vidět, byly mnohem čistější, barevnější, vkusnější, přívětivější a vstřícnější, než jsem poznal ve věznicích českých.
Mluvili jste s personálem, s klienty?
V průběhu těchto návštěv jsme měli možnost mluvit s několika klienty, kteří nám vyprávěli svůj příběh. Vyslechli jsme mnoho zkušeností nejen od kaplanů, ale také od dalších odborníků, kteří ve věznicích pracují. Setkali jsme se i s řediteli zmíněných věznic. U všech mě zaujalo jejich zaujetí pro práci i to, jak byli ve svých postojích ke klientům ale i k cílům jednotní. Nikdo si tam nehrál na vlastním písečku, ale jako by táhli za jeden provaz. Byli jsme nejednou překvapeni, když jsme viděli dozorce, jak se s klienty baví. Bylo běžné spatřit, jak spolu sedí u jednoho stolu v přátelském rozhovoru, jak spolu jedí nebo hrají hry. Zdejší dozorci (na rozdíl od těch našich) v sobě kumulují hned několik funkci psychologa, vychovatele, terapeuta, speciálního pedagoga.
Jak se na takové pojetí práce dozorce připravují?
Mají dvouleté vzdělávání, během nějž již jeden rok působí na věznicích. To je podmínka. Tento přátelský přístup ke klientům i ze strany dozorců následně umožňuje s vězni lépe komunikovat a motivovat je k lepšímu životnímu nasměrování. Zároveň mají přehled i o tom, v jakém vnitřním rozpoložení se klienti nachází. Dokáží včas rozpoznat napětí, které by mohlo vést k nepříjemným incidentům mezi vězněnými nebo k sebepoškozování či sebevražedným tendencím. Prostě s vězněnými se tu opravdu důmyslně a smysluplně pracuje, což přináší i své výsledky. V norských věznicích, kde je přístup takový, jak popisuji, je podle výzkumů recidiva kolem 25 % po pěti letech, z čehož velkou část tvoří převážně cizinci. U klientů, kteří si prošli projektem „Retreat House“ se mluví dokonce o 2 %. Pro představu, v ČR se recidiva pohybuje kolem 65 % už kolem prvního roku. Když jsme se ptali, jak často u nich dochází k incidentům mezi vězněnými – podotýkám, že to bylo druhý den našeho pobytu v Norsku – bylo nám řečeno, že tak maximálně jednou za měsíc, načež jeden z ředitelů české věznice reagoval slovy: „Tak to je dobrý. Jen za tu dobu, co jsme tady, jich mám nahlášeno už kolem dvaceti.“
Tvé vyprávění o norských věznicích vyznívá dost pohádkově. Setkal ses tam i s něčím negativním?
Abych pravdu řekl, tak ne. Systém, který jsem tam poznal, byl promyšlený, profesionálně a důsledně naplňovaný a hlavně funkční. I mně to všechno, co jsme viděli a slyšeli, vyznělo až příliš dokonale. Jediné negativum, které jsem následně prožil, byl návrat do české reality. Uvědomil jsem si povahu systémů zaběhlých v českém vězeňství a to, jak málo jsou funkční. Zároveň jsem si uvědomil i hluboce zažité stereotypy v české společnosti a jak to spolu souvisí. I to, jak to souvisí se zažitými společenskými systémy v církvi, včetně toho, jak moc jsem tím ovlivněn i já sám. Spojilo se mi to i s tím, co prožívám kolem LGBTQ problematiky. Nakonec se mi stala taková nečekaná, nepříjemná věc. To, co mi dřív nevadilo, je pro mě nyní až nesnesitelné. Je to tak silné, že nejsem schopen prostředí věznice unést, natož tam adekvátně sloužit. Ovšem, bylo to podníceno i mou vyčerpaností, neboť jsem si toho hodně naložil. Z těchto důvodů jsem následně rezignoval na pozici tajemníka a člena výkonného výboru VDP. Potřeboval jsem si dát pauzu. Což se mi částečně podařilo. Nadále zůstávám řadovým členem VDP a přemýšlím nad tím, jakou podobu by mohla mít má služba do budoucna. Myslím, že se mi už v tom vnitřním hledání pomalu něco krystalizuje.
To zní nadějně. Máš i nějakou naději pro české vězeňství? Vidíš nějakou možnost, že by se systém našeho vězeňství mohl přiblížit tomu norskému?
Ano, naději mám i v tomto směru. Vlastně VDP se na tom podílí už tím, že se snaží realizovat různé projekty, které od Norů pochází, nebo jsou s nimi v souladu. Kaplani i duchovní dobrovolníci přináší ten nový lepší přístup ke klientům už od počátku a působí tak svým příkladem i na vězeňský personál. Je to náročná práce přímo uvnitř vězeňského dění. Já však koketuji s myšlenkou začít působit i odspoda. Každopádně to bude ještě hodně, hodně dlouhá cesta. Koneckonců i v Norsku to trvalo dlouho, než dosáhli zmíněných kvalit v přístupech k lidem trestných činů.
A jak tvé úvahy o působení „odspoda“ vypadají?
Aby se systém českého vězeňství mohl přiblížit tomu norskému, je třeba nejen dostatek financí, ale také ochotné, vnímavé a naslouchající politiky, kteří mají možnost o změnách systémů ve vězeňství rozhodovat a finance investovat. Aby se do politiky dostali takto osvícení politici, je třeba působit na společnost. Aby společnost volila osvícené politiky a byla ochotna měnit i svůj postoj k lidem, kteří si prošli vězením, je třeba osvěta. Ještě nevím jak, ale tady dole bych nějak chtěl začít. Jestli si dobře vzpomínám, tak v Norsku to bylo dosti podobné. Osvěta byla základ. Osvěta je možná nejen skrze média, ale také skrze přednášky například na středních a vysokých školách humanitních oborů, ale i v církvi. A církev by, dle mého, měla být především nositelkou hodnot, které s tím vším velice úzce souvisí. Vždyť nejde o nic jiného než o naslouchání, pochopit druhého, o obětavost a ochotu k pomoci, o přijímání druhých, o neustálé odpouštění a ochotu dát i těm, co chybovali, druhou nebo třeba i sedmasedmdesátou šanci začít znovu a lépe.
Připravil Petr Turecký
Foto Jiří Vopálenský a archiv VDP
Zdeněk Turek se v devadesátých letech stal členem českobratrského sboru v Chomutově, chvíli poté presbyterem a v letech 2005–2011 kurátorem. Po přestěhování na Rakovnicko přešel do FS ČCE v Kladně, kde byl kooptován do staršovstva a v letech 2014–2018 opět působil jako kurátor. Od 2019 je zpět členem FS ČCE v Chomutově. V roce 2015 byl ordinován na výpomocného kazatele. Od roku 2010 je členem Vězeňské duchovenské péče a v současnosti je pověřen službou duchovního ve vězeňské službě jako dobrovolník. Je členem výboru ekumenického křesťanského spolku Logos ČR, který sdružuje LGBTQ věřící.