Gildas je důležitý z nejrůznějších důvodů. První je historický, jeho spis zachycuje Británii v době šestého století. Podobný spis z té doby neznáme. Na Gildase se odvolávají pozdější středověcí historikové jako Beda Ctihodný nebo Geoffrey z Monmouthu a další.
To je jedna stránka významu tohoto spisu. Další stránkou je ovšem autorův vztah ke šlechtě, klerikům, k vysoce postaveným osobám, za nímž stojí velmi důkladné čtení Bible.
Spis je totiž psán ve formě kázání, které ve třech částech odsuzuje činy autorových současníků – sekulárních i církevních.
Knihu jsem si koupil původně kvůli historii a byl jsem zklamán, že většinu spisu tvoří biblické citáty. Po delší době jsem se ke spisu vrátil, snad i díky čtení rabiho Sackse, který se široce zaobírá myšlenkou, že Bible je zdrojem demokracie (slova Hospodinova předal Mojžíš celému společenství, nikoli jen několika vyvoleným, a celé společenství se k tomu mělo vyjádřit). Podle Sackse působila Bible v dějinách mnohdy jako rozbuška, protože si lidé uvědomili, že před Bohem jsme si rovni a není třeba dělit společnost na kasty. Šlechta se vždy usilovně snažila vytvořit dojem, že její hodnota je daná Bohem, a tudíž ji nelze zpochybnit. Velmi mne potěšilo, že zrovna v tom nejtemnějším období západní civilizace, v šestém století vznikl na území Británie spis, který je díky autorově dobré znalosti Bible vlastně velmi moderní. Pomocí biblických citací (velmi zajímavý je úvodní exkurz, že užívá jak hebrejskou, tak řeckou verzi, z čehož vyplývá, jak je jazykově vybaven) Gildas velmi pečlivě vystaví kritiku společnosti. Není to kritika bezduchá, čistě moralistní, ale kritika vystavěná na porovnávání biblických příběhů s příběhy současnými. Na současných vládcích nenechává nit suchou a vytváří tak předpoklad pro pozdější kritiku mocných na základě čtení Bible.
Gildas tedy rozhodně není typ křesťana, který by uznával autoritu mocných jako něco automaticky samozřejmého. Považuje je spíše za služebníky, kteří se mají chovat dle pravidel nastolených v Bibli. Jsou to pravidla etická, demokratická, pravidla upřednostňující právo slabšího. Na základě jeho výběru textů lze sestavit kritiku společenských neřádů i v současnosti.
Čekal jsem, že text bude plný středověkých alegorií nebo jinak v současnosti nepoužitelných logických postupů, ale byl jsem velmi mile překvapen – asi podobně, jako když se člověk začte do biblických výkladů od Calvina nebo Husa. Mnohé z toho působí velmi moderně.
A tak se dozvídáme, že Británie má mnoho kleriků, mnoho úředníků, ale jsou to většinou mazaní lupiči (str. 90), dokonce jsou to vlci připravení vraždit duše. Mají kostely, chodí do nich však kvůli mrzkému zisku.
Gildas velmi promyšleným způsobem dává příklady: Kdo by jako Jiftách obětoval jako slíbenou oběť na usmířenou svoji jedinou dceru? Který z nich by jako Gedeon vytáhl plný víry, aby způsobil zmatek v táboře pyšných nepřátel? Kdo z nich by toužil zemřít tomuto světu a žít pro Krista jako Samson, který zahubil mnoho? Kdo z nich by jako Samuel modlitbami a obětí neodstaveného jehňátka zahnal strach z Pelištejců a přivolal nečekané hromobití a déšť z mraků a ustanovil krále, aniž by mu pochleboval? (str. 95).
Tyto výčty jsou vrstveny v dlouhých pasážích, jsou trefné, dokonce bych řekl šťavnaté. Při jejich četbě má člověk chuť napsat petici proti nespravedlnosti nebo vyjít do ulic na demonstraci za Ukrajinu apod.
Nebo jiný příklad: „Ať jen těchto pár svědectví z proroků, která krotí pýchu a lenost tvrdošíjných kněží, postačí, aby si nemysleli, že jsem jim je hlásal spíš z vlastního výmyslu než z autority zákona a svatých.“ „Kéž všichni opravdově zpytují svědomí a zjistí, zda sedí na kněžském stolci ze správného důvodu. Podívejme se ještě jednou, co říká Spasitel a Tvůrce světa: vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (str. 108)
Gildas se tedy po celou dobu odvolává k autoritě Písma, z něhož cituje velmi promyšleně a smysluplně. Jeho analogie jsou zajímavé a inspirativní i v dnešní době.
Gildas (či Gilda, kol. 500–570) byl britonský klerik. Učenost a literární styl mu vysloužily přídomek Sapiens (Moudrý). Jeho spis v originále známý pod názvem De excidio et conquestu Britanniae (O zkáze a dobytí Británie) vypráví o pořímské historii Británie. Jde o jediný dochovaný podstatný zdroj o tomto období, vytvořený téměř současníkem. Jako člen řádu nenabízí ovšem ve svém vyprávění nestranný pohled, nýbrž favorizuje ideál mnišství.
Spis ve formě kázání o třech částech odsuzuje činy autorových současníků sekulárních i církevních. V první části vysvětluje záměr díla a podává stručnou historii římské Británie od jejího dobytí za principátu až po autorovu dobu. Kritizuje Britony za jejich hříchy, zároveň však oslavuje i hrdiny jako Aurelia Ambrosia, kterého jako první líčí jako vůdce odporu proti Sasům. Zmiňuje také vítězství v bitvě u hory Badon, později připisované Artušovi, sám ovšem jednoznačného velitele vojsk neuvádí. Druhá část odsuzuje pět britských králů: Constantina, Aurelia Conana, Vortiporia, Cuneglase a Maelgwna. Jedná se o jedinou dochovanou zmínku o těchto osobnostech, napsanou v době jejich vlády, proto je z historického hlediska velmi cenná: V poslední části Gildas opět kriticky vystupuje proti tehdejšímu kléru.
Originální název: De Excidio et Conquestu Britanniae, překlad Helena Polehlová, Argo 2023, ISBN: 978-80-257-4212-9