Máme nesmrtelnou duši? Máme se modlit „andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku“? Máme v místnosti otevřít okno, aby nesmrtelná duše umírajícího člověka měla kudy vylétnout nikoli do očistce, ale k nebesům a pět pak s anděly nebeské chorály? Evangelický kazatel z 19. století také zatoužil po nebeském zpívání: „Dej bychom s anděly ve věčnou neděli ti nově zapěli: Haleluja!“ Ludvík Bohumil Kašpar ale nezpívá o nesmrtelné duši, ani o andělech strážných a dušičce. Počítá se smrtí, z níž musíme být vzbuzeni, a pak třeba budeme i zpívat. Kdo to ale ví, co bude po smrti? Autor písně není zapšklý protestant, jemuž došla inspirace, a tak zmlkl. Naopak farář Kašpar je plný „ducha přímého“. Nemusí si spřádat sny o nesmrtelností člověka či nesmrtelností duše. Rád využívá teologicko-poetických obrazů z bible, proto notuje o zpívajících andělech. Netrápí ho, že není nesmrtelný, nebádá nad lidskou identitou, zda v sobě máme nebo nemáme jiskru boží či něco, co nás pudí k Bohu. Televizní diváci, nabuzení sci-fi seriálem Bod zlomu, který se zabývá problémem nesmrtelnosti, budou asi následujícími řádky zklamáni, že protestanti toho o nesmrtelnosti moc nevědí a podceňují možnosti vědeckého výzkumu. Je však možné, že touha po nesmrtelnosti je prastarý, nicméně neuskutečnitelný sen těch, kteří si neví rady se svým lidstvím, a tak touží po něčem víc. Chtějí být nesmrtelní jako božské bytosti. Nebo nás snad dovede k nesmrtelnosti umělá inteligence?
Smrtelnost duše
Budeme-li se nyní raději bavit o smrtelné duši, pak nemluvím za všechny křesťany, ale jen za mnohé protestanty, ani mezi nimi ale neexistuje konsenzus. Počítáme se smrtelností člověka, a proto i duše. Z prachu jsme povstali a v prach se obrátíme, tvrdíme se starověkým autorem knihy Genesis. Podobně vidíme, že Ježíš Nazaretský zemřel a byl vzkříšen. Také my zemřeme a doufáme, že budeme vzkříšeni, ale nevíme kdy, a jakým způsobem to probíhá. Na rozdíl od starověkých i novověkých vyznavačů jiných náboženství či ideologií se domníváme, že se nebudeme převtělovat do dalších a dalších pozemských osob, zvířat či přírodních materiálů. Proto, podle svědectví evangelií, mohl umírající Ježíš kajícímu lotrovi slíbit, že sice zemře, ale bude vzkříšen a ještě dnes s ním bude u Boha – někde mimo pozemské hroby, urny či mauzolea, mimo krypty v pyramidách a jícny horských sopek. Nezamíří ani do hvězdných mlhovin či malých planet, jež navštěvuje Malý princ, ani neskončí v muslimském ráji s krásnými ženami, ale ani v apokalyptickém Jeruzalémě, o němž snil teolog Jan na ostrově Patmos.
Smrtelnost duše i těla
Nad Kristovou odpovědí kajícímu lotrovi žasl jeden nezaměstnaný (tou dobou z univerzitního učení vyhozený), na sociálním společenském žebříčku pouhý psanec, zbavený všech práv – pražský bakalář teologie Jan Hus. Právě v situaci ohrožení se rozepsal o Ježíšově odpovědi lotrovi, a to v knížečce meditací pro ženy Dcerka. O smrtelnosti duše přemítá Hus v knize Výklady: „Duch svatý živí duši, jsa v ní“ a dále: „duše umře, když duch svatý milosti od duše odstoupí pro zlú vóli.“ Dle Husa duše i tělo umírá. Na jiném místě Hus chápe duši jako mysl člověka. „Miluj pána boha svého ze všeho srdce svého (ČEP srdce) a ze vší mysli své (ČEP: duše) a ze všech sil svých (ČEP: mysl).“ Jindy má u Husa lidská duše funkci paměti. Nikdy však – v česky psaných textech pro českou veřejnost – nepojal duši jako samostatnou a nesmrtelnou veličinu, která by se po smrti oddělovala od těla a vydala se pak na pouť přes očistec do nebes.
Hus sice o očistci během svého života také uvažoval, ale o posmrtných záležitostech mluvil jen velmi spoře. O těch, kteří zemřeli, hovoří jako o církvi zvítězilé. Ale dodává, že kdo z lidí je již na nebesích – tedy u Boha –, to nevíme. Zda je církví prokletý Viklef v nebesích nebo ne – to se můžeme jen dohadovat. Nikdo nám o tom nemůže dát hodnověrnou zprávu. Mikuláš Biskupec z Pelhřimova jde ještě dál než Hus, popírá existenci očistce jako nebiblickou nauku. Proto středověkou nauku o očistci označuje za největší a hospodářsky velice úspěšný podvod středověké církve.
Nesmrtelnost duše
V Husově době o nesmrtelnosti duše psali i kázali všichni, kteří se zabývali Platónovou filosofií a novoplatónskými spisy (Dionýsios Areopagitský) a též spisy, které jimi byly ovlivněny (Hugo, Tomáš Akvinský aj.). Později nauku o duši rozvíjeli myslitelé ovlivnění aristotelovskou naukou o duši. S nimi souznívala nauka papeže Pavla III. (Sublimis deus 1534). Tito myslitelé se shodli na tom, že všichni lidé mají duši, nicméně různě vybavenou. Indiánská (tj. lidé z Indie; Kolumbus a jeho následovníci si dlouho mysleli, že přistáli u břehů Indie, proto tento kontinent dlouho nebyl nazýván Amerikou), africká a asiatská i protestantská duše byla podle římsko-katolické doktríny vybavena rozumností. Tito lidé tedy mohou cokoli vlastnit, mohou uzavírat smlouvy a obchodovat. Na to jejich rozum stačí. Nejsou však vybaveni moudrostí, a právě tuto moudrost jim musí prostředkovat katolická misie. Jsou to lidé rozumní i tělesní, vášniví a nevzdělaní v náboženské moudrosti. Duše musí být napomínána nábožensky vzdělanými a dokonalými prostředníky, aby poučená, a tedy zbožná duše, krotila bujné tělo a tak člověk došel spasení. Tento model člověka „hříšné tělo – zbožná duše“ zvítězil v baroku a udržel se až dodnes v různých variacích. Lidová dogmatika ve formě písně o tom zpívá dosti zřetelně: „A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem…“ a jen duše se pak může dostavit do nebe, hříšné tělo si to nezaslouží.
Tělesnost, světáctví, osudové role
Někteří protestanté více znalí biblických textů si vymysleli negativní přístup ke světu a mluvili o zkaženém světě a světáctví a oproti tomu vyzdvihovali lidí tzv. zbožné, kteří zachovávají všechna přikázání, církevní nařízení, katechismová poučení a nabádání pana faráře. Tito zbožní vzdělanci ovšem neporozuměli Pavlovu varování před „schématy“ (připodobňování tomuto věku – Ř 12,2), tedy před určitými společenskými rolemi a vzory, kterým byli v antických školách vyučováni svobodní lidé od dob Homéra až do zrušení filosofických a rétorických škol křesťanskými imperátory. Řečtí občané, mnozí potomci bohů, mají využívat svých privilegií. Vládce – to je jeho schéma (role) – může přinutit k vykonávání své vůle i násilím. Otrocká životní role je přidělená osudem a poslušnost pána je přirozenou ctností otroka. Muž musí být nadřazen ženě, protože ženy prý nemají duši obdarovanou moudrostí, tak jako otroci, řemeslníci či sedláci. Potřebují, aby je někdo vedl a rozkazoval jim.
Pavlovo docenění pozemských hodnot
Toto rozdělení předem daných rolí Pavel odmítal, aniž přitom polarizoval společnost. Některých filosofických škol si vážil, protože učily rozlišovat dobré a zlé pomocí svědomí (Ř 2). Křesťanům do Filipis zase píše, že z římské kultury (Filipis byla římská kolonie a platil zde ius Italica) si mají vážit toho, co je „pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodno lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu“ (Fp 4,8). A samozřejmě, že mají navazovat na to, co je vyučil on (4,9).
A právě posluchačům tohoto typu Pavel vysvětluje biblické učení o životě věčném, který přijde, ale až po smrti, po posledním soudu. Tehdy budou mrtví vzkříšeni – a to je tedy život věčný, jehož podobu neznáme. Toto vše vysvětluje posluchačům pohanského původu, kteří se stali sympatizanty anebo řadovými křesťany. Ti přece na rozdíl od Pavla byli od své mladosti vyučováni tak, že mohli počítat s tím, že mají nesmrtelnou duši. Ve škole slyšeli o nesmrtelnosti bohů, o údělu lidských potomků bohů, hrdinů, kterým byla darována nesmrtelnost, o Odysseovi, který odmítl stát se nesmrtelným a žít ve věčných líbánkách s nymfou Kalypso. Někteří mohli být ovlivnění asijskými reinkarnačními kulty nebo platónskou naukou o nesmrtelnosti duše. Proto se řečtí občané mohli těšit na nový život, nebo zas obávat reinkarnace, podle níž byl člověk v dalším životě odměňován, nebo za své prohřešky trestán dalším vtělováním (reinkarnováním) duše do nových podob: mohl se stát kamenem, zvířetem, člověkem moudrým nebo jen rozumným, nebo vklouznout do nebeské sféry a užívat si s bohy věčného života. A právě těmto posluchačům Pavel připomíná, že káže Krista ukřižovaného, smrtelného, který byl Bohem vzkříšen a působí novým způsobem v tomto světě. A Pavel a evangelisté svědčí právě o tomto novém působení.
Mohou tedy protestanti hovořit či zpívat o duši?
Jistě mohou, protože jako metaforu ji různým způsobem užívají bibličtí vypravěči či autoři písní, evangelisté, apoštol Pavel, ale i Hus, novověcí překladatelé bible i autoři novověkých písní. Metaforou duše chtějí vždy o člověku vyjádřit něco závažného, ovšem něco jiného než autoři inspirovaní platonismem. Pro ty je nesmrtelná duše nutným předpokladem života, klíčem k porozumění dobra a zla, člověk je trestán za své činy a v dalším životě má bídnou nebo skvělou existenci podle toho, jak se choval v předchozím životě. Kdežto mluví-li o duši biblicismem inspirovaní autoři, chtějí říci, že máme paměť, rozum, empatickou mysl, popř. že celý člověk, celá osobnost se něčemu intenzivně věnuje. Např. ve starozákonním svědectví o Davidovi a princi Jonatanovi, kteří spolu sdíleli svou válečnou zbroj, společný dům a domácnost, spolu splynou jejich duše, tedy celé osobnosti včetně těla. Také Adam s Evou byli jedno tělo – jejich osobnosti splynuly.
Písně zpívající o duchu, srdci či duši
Někteří bibličtí svědci raději než o duši hovoří o duchu nebo o duchu přímém, který inspiruje k dobrému, na rozdíl od pokřivenosti a intrikující hříšnosti. Biblickou metaforiku přejal autor do prorocké písně, v niž nás učí prosit: „Srdce čisté stvoř mi ó Bože, a obnov ve mně ducha přímého (NP 139; EZ 336), takto obnovený člověk pak může zanotovat: „Má duše Boha velebí, chválu vzdává, Pánem je nejen na nebi, buď mu sláva“ (NP 84; EZ 204). Lidská duše si leccos uvědomuje a někdy se i rozpomíná a prosí o pomoc: „Řekni slovo, řekni slovo Pane, ať pomine tato šedá tma, řekni slovo a zázrak se stane, uzdravena bude duše má.“ (NP 38; EZ 165). Zpěvák prosí o pomoc, o slitování: „Nad bázlivou duší a nad slabým tělem, slituj se Pane, lačným chléb svůj dej“ (NP 146; EZ 667). Bázlivá duše je stejně slabá jako slabé tělo, není tělu nadřazená. Totální útok na duši i na tělo člověk zažívá ve válečném stavu nebo v totalitním státě, který chce ovládat celého člověka – jeho duši. Sevřená duše se někdy může stát symbolem celostního soužení nebo i bezmoci a zotročení společenským strachem a ideologickým násilím. Podlehne-li člověk strachu, je výsledkem totálního útoku spirituální impotence a tělesná bezmoc. Válečné šílenství sovětských tanků v Budapešti (1956), Praze (1968), Kábulu (1979), šikana nováčků na vojenské základní službě, mírové konference socialistických zemi a mírové církevní úlitby na seniorátních akcích a aktivity seniorátních mírových komisí, aktivity v Křesťanské mírové konferenci (otevřená kritika mírového pokrytectví, viz dopis Miloše Rejchrta z 21. 1. 1978, Cesta církve IX.), vyžadování účasti na volbách, vyžadování účasti na politických slavnostech: prvomájový průvod, lampiónový průvod 7. listopadu (datace dle starého církevního kalendáře) k oslavení ruské Velké říjnové socialistické revoluce vedené Leninem – to vše se podepsalo na společenské atmosféře tehdejší doby (průvodům se mezi lidmi říkalo pochody strachu; kdo se nezúčastnil, mohl být v práci finančně šikanován). Totální společenské manipulaci dětí i dospělých porozumíme díky písni o Třech mládencích, na něž utočí státní ideologie (Ten obraz zlatý): „ať lidská srdce v jediném rytmu buší, Babylon poctu žádá, Babylon žádá duši.“ (NP 144; EZ 231). Pokrytecká mírová ideologie a vojenská šikana trápí zpěváka: „Mou duší svírá, mou duši dusí, marně se vzpírá dusí ji had, srdce mi trhá na krvavé kusy, šedivej drát, vostnatej drát, vostnatej drát“ (NP 94; S 188; EZ –). Některé civilně interpretační písně využívaly biblické termíny, metafory i témata (Byl boj na zemi. V nebi je trůn, Kdo mne z pout mých ven vyvodí, Víc než oko spatřit smí, aj.). Autoři doufali, že jim bude porozuměno právě díky příklonu k biblickému způsobu vyjadřování. Prosili o boží obnovení ducha a o další posilu pro příští den, o načerpání energie pro následný den života víry: „Snad se v nebi ustrnou, je boj na zemi, nad mou duší hubenou, je boj na zemi… byl boj na nebi s drakem rval se Michael, byl boj na zemi … v srdcích mužů v srdcích žen, je boj na zemi, drak musí být přemožen, je boj na zemi.“ (NP 59; S 24; EZ –). Autoři i zpěváci se připojovali k vyznání boží blízkosti, jak o ní svědčil na Hitlerův rozkaz popravený vězeň Dietrich Bonhoeffer. Vyznávali jsme s ním, že „moc předivná nás tiše obestírá“ i v těch totalitních strukturách, v dobách krize a vzájemného podezírání a někdy i intrik – a to ve společnosti, ale i v církvích socialistického tábora – tedy i v té podivně a chmurně socialistické společnosti. Povzbuzovali jsme se touto nadějí, a proto jsme se odvážili pokračovat ve zpěvu „a proto čekám příští uklidněn, Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra, a bude s námi každý nový den.“ Bonhoefferova písnička náleží mezi prorocké písně, proto se z ní ozývají kající tóny, že nám z našeho horizontu víry mizí to, co je skutečně nové a co již „svítá“ (NP 167; S 316; EZ –), a místo, abychom přijali zaslíbení „Aj nové činím všechno“, lpí naše srdce (myšlení víry) na starých jistotách a jsme bázlivě schoulení do sebe sama. K tomuto rozpoznání se smíme připojit i dnes, píseň dozpívat a vyznat: „Mé staré srdce ještě prudce buší, a těžce nese zlobu těchto chvil, ach, Pane, podej vyplašené duši, svou spásu, již jsi pro ni připravil“ (NP 134; S 186; EZ 620).
Naše rozpaky nad prorockými písněmi
Cituji také čísla písní, jaká mají v samizdatovém zpěvníčku Nová píseň, který obsahuje poměrně velký počet písní, které můžeme označit za plod civilně interpretační spirituality. Několik desítek nových písní bylo na počátku 70. let distribuováno ze synodní rady ČCE Karlem Trusinou. Po státním zákazu distribuce písní do sborů se ujali shromažďování písní někteří faráři v činné službě, ale i bezsouhlasníci, a nakonec vytvořili na Zbytově (u Jimramova) zpěvníček Nová píseň (viz text o evangelickém samizdatu, Pt 9/24).
Nakonec, po r. 1989 civilně interpretační spiritualita přece jen zlomkovitě prorostla do Dodatků i EZ 2021, nicméně s určitými rozpaky editorů. Novověké prorocké písně totiž rokují bezprostředně s Hospodinem a nezvou tolik k meditativnímu ztišení. V tomto ohledu navazují na spiritualitu diskriminovaných afroamerických věřících, vězněných totalitními režimy, ale i na sociálně citlivé písně našich předchůdců ve víře, žijících v Evropě. Prorocké písně tedy zvou k rokování s Hospodinem po způsobu starověkých proroků (Izajáš, Jeremiáš, Ozeáš, Micheáš) i novověkých autorů, jako je J. A. Komenský, Dietrich Bonhoeffer, Karel Trusina a někteří autoři písní ze zpěvníků Nová píseň a Svítá. Je otázkou, je-li naše dnešní spiritualita natolik sociálně citlivá, aby souznívala s prosebně a nadějně rokujícími civilně-interpretačními autory. Po roce 1989 naše dlouholeté hledání a vytváření nové spirituality sklouzlo k strukturování bohoslužeb do mešní atmosféry, jak o tom hovoří autoři zdůvodnění struktury nového Evangelického zpěvníku (2021). Některé rokující písně tedy editoři zařadili, jiné však odmítli kvůli jejich melodice nebo i textům (viz výše). Nezařadili ani některé písně sociálně citlivé, jako již zmíněnou Už přijíždí vlak Boží, některé písně zas upravili, zřejmě se jim zdály málo sborotvorné (Moudrosti poklad z nebe, aj.). Zařadili individuální kající písně (Odpusť), ale ostýchali se zařadit píseň kritickou vůči církevnímu pokrytectví, které mezi námi vzniká v každé době: „Vím, Pane, sám že nemám sílu žít tak, jak by sis přál, divím se se moc, že ke svému dílu, a ne k vodě pouštíš mne dál“ (S 371).
Dnešním hledačům spirituality, popř. zklamaným, že se mnozí protestanti v modlitbách i písních obejdou bez „nesmrtelné duše“, bych jako odrazový můstek k dalšímu hledání spirituality rád doporuDuše, duch, srdce, nesmrtelná dušečil píseň, která se na přelomu 60. a 70. let na evangelických brigádách v Alojzově stala pravidelným završením našich dní:
„Ó Pane můj, nenech mne být,
dej sílu žít a nezradit,
každý den ráno, večer stále rač při mně být a nesoudit,
když teskný žal mně úsměv vzal,
dej bych tě znal a nereptal,
tvůj Pane Ježíši příklad dej bych sledoval.
Ve všední den, dej v klidu vstát
a s radostí jít pracovat,
v práci tvou pomoc, lásku všem lidem zjevovat a vytrvat,
když končí den v tmu pohřížen,
dej Pane jen, být spokojen,
tvé dobroty síle věřit, že dáš dobrý sen/den/sen.“
(NP 9; S 228; EZ 402).