Donald Trump se snaží smrští administrativních nařízení ochromit právě ty instituce, které mu podle jeho mínění brání v dokonalé vládě či spíše nadvládě nad společností. Sliboval prosperitu, ale spíše vytváří chaos a nejistotu v hospodářské a finanční sféře. Od 20. ledna tohoto roku se dekonstruktérům demokracie ve jménu počátku nové epochy řízené počítačovou superinteligencí podařilo již hodně. Trump se štábem vedeným Elonem Muskem osekal financování některých federálních státních institucí. Některým univerzitám zamítl dotace na genetický a klimatologický výzkum. Jiným odmítl financovat humanitární projekty pomáhající při vyhledávání unesených dětí z Ukrajiny. Zrušil financování několika mezinárodních projektů a organizací působících v evropských i asijských zemích. Je zřejmé, že dekonstruktéři demokracie osekávají podle plánu. Mají své vlivné ideology v Silicon Valley. Jak upozorňuje Klára Votavová v Deníku N (8. 4. 2025), mezi nejvlivnější kritiky demokratických institucí, universit, knihoven, muzeí a investigativní žurnalistiky náleží Curtis Yarvin. V českém prostředí podobně fandí digivytváření (digiovládání) společnosti pomocí superinteligence Jan Kršňák a doufá, že my dospělí v tom nebudeme nastupující generaci bránit (Digiděti, viz Protestant 2024/6). Trumpova administrativa nemůže zničit všechny demokratické společenské vynálezy, protože její úsilí pořád ještě brzdí Nejvyšší soud. Závažnější než Trumpův křik jsou ovšem hlasy senátorů, kteří chtějí podlomit nezávislost soudů. Soudy, které nebudou respektovat dikci prezidentských nařízení, by se podle nich měly zrušit. Zrušením neposlušných soudů či nadřazením Trumpovy autority soudům by se americká demokracie fatálně přiblížila autokratickým systémům, kterých známe z minulosti i současnosti bezpočet. Trump by se stal živým zákonem, mocnářem starého monarchického typu: Stát jsem já.
Jako chaot a diletant
působí Donald Trump i na mezinárodní scéně. On a jeho ministři rozehrávají mezinárodní hospodářskou bitvu zaváděním a rušením celních omezení, resp. udělováním výjimek těm, kdo na tento diktát přistoupí. Územními nároky na Grónsko či Kanadu stupňují mezinárodní politické napětí. Trump s magnáty chtějí vyluxovat nerostné bohatství Ukrajiny a tváří se při tom jako iniciátoři míru mezi Ruskem a Ukrajinou. Zmatečně vyjednávají a nezastírají, že přistupují na ruskou rétoriku, která otevřeně podpírá imperiálně agresorské choutky ruského vedení i válečné zločiny ruských, severokorejských a čínských vojáků na Ukrajině.
Proč to Trump všechno dělá?
Chtěl by mít ve své zemi absolutní moc, jako ji má Putin v Rusku. Zatím po ní jen zmatečně a naivně volá. Obdivuje Putinovu neoblomnost, zřejmě si však neuvědomuje, že Putin mu nemůže poradit, jakými přesnými kroky má postupovat při dekonstrukci demokracie v USA. Putin takové kroky dělat nemusel a jemnému předivu demokratických vazeb a právních pojistek vůbec nerozumí, protože je nevidí a nikdy je neviděl. V Rusku se po roce 1991 demokracie nerozvinula. Putin toho nemusel moc demontovat. Šlo mu to velmi rychle, protože zdědil všechny páky k řízení imperiální moci. A také zdědil imperiální zvyky Stalina a jeho následovníků. Smlouvy se uzavírat mají, ale dodržovat se nemusí, včetně těch mezinárodních. Ani s církvemi neměl mnoho práce, zejména ne s většinovou ortodoxní církví. Církevní aparát ortodoxní církve byl ochočený již předcházejícím režimem. Putin pokračoval v ideologické a politické linii, kterou (s výjimkou Gorbačova) pěstovalo sovětské Rusko pod taktovkou Lenina, Trockého, Stalina, Beriji a některých dalších, kteří spolupracovali s tajnou policií, nebo byli jako současný ruský vůdce jejími aktivními členy. Jak ostatně ve své prezidentské kampani jakýmsi nedopatřením připomenul v předvolebním prezidentském klání Andrej Babiš, který nyní již po několik měsíců pro změnu nosí červenou trumpovskou čepici a touží také vybudovat novou společnost.
Jak úspěšně rozbíjet demokracii
se lze naučit od těch, kteří ji rozbíjeli u nás v roce 1948 nebo v Německu v roce 1933. Dekonstrukce demokracie se musí vypořádat nikoli pouze se státně-správními institucemi, jak se toho hrozí významní američtí komentátoři. Díváme-li se do historie, pak nás nacističtí a komunističtí manipulátoři poučí, že je zapotřebí polarizovat společnost takovým způsobem, aby lidé začali pohrdat menšinami, jinými stranami, církvemi, neziskovými organizacemi, kolektivní pamětí, která pěstuje humanitní ideály, náboženskými a kulturními hodnotami solidarity, důvěry a nezištné pomoci. Navíc je nutné u sympatizantů vyvolat pocit nadřazenosti nad ostatními méně osvícenými členy společnosti a vlít jim přesvědčení, že jsou vyvoleni k celosvětovým změnám,. Ty v tomto případě bude řídit umělá inteligence – tedy super-inteligence v rukou nynějších bohatých vůdců, kteří zaručí hospodářskou prosperitu pro všechny. Je zapotřebí rozbourat demokratický systém, který nic podobného nemůže zaručit, a je zapotřebí otevřít novou epochu s pomocí superinteligence, která již nyní vykazuje rysy transcendentní moci a společenské moudrosti. Tato vize lepší společnosti je hnacím motorem nové éry lidstva, alespoň podle Trumpa, Muska a dalších sociálních deprivantů, kteří mají dojem, že jim se to skutečně povede. A tak zneužívají požehnání umělé inteligence k nebezpečnému manipulování společnosti. Ano, bez umělé inteligence se skutečně již neobejdeme, ale nemusíme jí připisovat transcendentní sílu a moudrost. Umělá inteligence dovede mnohé, ale nedovede řídit společnost. Nerozumí dějinnosti a dobovosti pravidel a práva. Matematicko-fyzikálně-chemické zákonitosti se nemění, kdežto pravidla a zákonitosti vymyšlené svobodnou vůlí člověka se mění – v tom tkví jejich „konstanta“, že se v průběhu dějinného, společenského, náboženského kontextu mohou nepředvídatelně měnit, což inženýři lidských duší, sociální tupci, sociální deprivanti (každá společnost má 1 % těchto vzdělaných a nebezpečných sociálních deprivantů) nevidí, a prosazují svůj fatálně zjednodušený obraz světa, který nabízejí zabalený do vizí o šťastné budoucnosti a harmonické společnosti pod vládou pevné ruky sociálního inženýra, který bude zaštítěn transcendentní autoritou superinteligence.
Aby moderní vizionáři mohli nastolit skutečnou totalitu,
museli by být tak radikální jako třeba Rudolf Slánský či Klement Gottwald. Rozpoutáním kulturního a politického chaosu lze v lidech vyvolat dojem, že smluvní a zákonné postupy jsou pomalé a je lepší nespoléhat na volební programy a spolupráci s druhými stranami. Proto jsou zapotřebí rychlá řešení, proto je třeba začít pročišťovat společnost od nepřátel, od lživých informací domácích i zahraničních. Klement Gottwald po uchopení moci v únoru 1948 musel zlikvidovat politickou i církevní opozici, zavírat do vězení a popravovat nepohodlné osobnosti (248 bylo popraveno), posílat do převýchovných táborů (od podzimu 1948 to bylo zákonem povoleno bez soudního řízení – viz film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci), rozvrátit zemědělský systém a vytvořit zemědělská družstva, zlikvidovat nakladatelství, neziskové organizace, zrušit řeholní řády, dostat všechny církve pod hospodářskou i ideově cenzurní kontrolu (včetně neustálé hrozby odnětí státního souhlasu k vykonávání duchovní služby), rozvrátit právní systém novými zákony, zlikvidovat některé vysoké školy a do vedení všech škol dosadit členy komunistické strany, z vysokých škol vyhodit všechny nepoddajné (tzv. akce 70 tisíc lidí do výroby), na jejichž místa byli dosazeni mladí věrní nové ideologii. Podobně měli u filmu a v krásné literatuře zelenou ti, kdo psali oslavné básně na soudruha Stalina, oslavné články a eseje na novou dobu. Jiní psali oslavné scénáře pro divadlo i pro film, v nichž komunističtí soudruzi řešili vše lépe než bývalí kapitalisté, soukromí zemědělci a jiní nepřátelé pokroku.
Nynější Trumpovo jednání není logickým důsledkem
kapitalistické krize společnosti. Trump představuje vzpouru proti společnosti kapitalistické i socialistické. Ať se nám to totiž líbí nebo ne, oba dva druhy společenského zřízení určitou právní kulturou přece jen disponují. Američanům trvalo dlouho, než uznali jistá lidská práva Afroameričanům. Socialistickým funkcionářům dlouho trvalo, než uznali práva křesťanům, nekomunistům, jinak smýšlejícím jedincům, žijícím tvůrčím způsobem pouze v alternativní kultuře, samizdatu, neformálních, státem neschválených aktivitách. Na pár měsíců to československá státní administrativa uznala v roce 1968, a pak až v roce 1990 zrušením ústavního článku o vedoucí úloze komunistické strany v československé společnosti. Oboustranně je nyní rozeznatelné, že právní kultura je důležitý společenský vynález, který uvnitř lidské společnosti buduje mantinely, aby na tomto hřišti pak lidé mohli bezpečně obchodovat, vyrábět, vytvářet artefakty, architektonické zázraky i hudební a výtvarná díla, krásnou literaturu, filmy, divadelní hry, vytvářet archivy, čehokoli se jim líbí. V tomto právně zajištěném prostoru mohli lidé vytvářet náboženská, filosofická, kulturní společenství, která se zasloužila o vytváření hodnot a mezilidských vztahů, aby se lidem neztratil smysl života a smysl celé civilizace.
Pokud se Trumpovi a jeho sociálním deprivantům zdaří zničit některé demokratické vymoženosti, pak to neznamená, že by americký systém zcela ztratil charakter právního státu. Tak hluboká dekonstrukce se nepodařila ani vládcům v socialistickém Československu, ač se o to komunisté snažili. Jednu generaci se jim podařilo pokořit a na čas zmanipulovat, avšak druhá generace se již vzepřela a v průběhu 60. let vznikly rozmanité iniciativy, a to i v církvích (roku 1965 schváleny Zásady ČCE), které vyústily v „jaro 1968“. Zásady ČCE pak pro některé členy ČCE legitimizovaly sympatizování nebo signování Charty 77 a následné zapojení do některých jejích aktivit. Podíváme-li se do přítomnosti, lze díky poučení z historie Ruska tvrdit, že ani Putinovi se nepodaří pokořit Rusko na věky. Až skončí válečný stav, lidé začnou pozvedat srdce i hlavy. A také v Rusku nastane čas na dekonstrukci absolutistické moci. Jakou cestou se tato dekonstrukce bude ubírat, to ví možná ti, kteří stále žijí v politickém podzemí této společnosti.
Dekonstrukce absolutistické moci postupuje opačným směrem
– vytvářením společenství, v nichž každý jedinec touží po zaručených subjektivních právech – po právu na život, svobodu a solidaritu se znevýhodněnými jedinci (sirotek, vdova, cizinec – tak tomu bylo ji ve starověku: 5. Mojžíšova 10,12–22). Dekonstrukce absolutistické moci se začala už ve starověku, před více než dvěma tisíci lety. Vynálezci dekonstrukce absolutistické moci nejsou ovšem Aristoteles s Platónem či římský filosof Cicero. Starověcí filosofové spíše legitimizovali autoritu mocných. Mnozí filosofové a teologové, vzdělaní lidé náleželi mezi privilegované členy tehdejší společnosti. Byli zastánci asymetrické spravedlnosti, která stranila elitám a legitimizovala podřadnost žen, otroků či cizinců. Tito vzdělanci byli skvělými matematiky, architekty, sochaři či řemeslníky, nicméně v oboru mezilidských vztahů byli spíše naivními inženýry lidských duší.
Idea královské instituce, v níž král není diktátor,
moudrý vladař, božský služebník ani inkarnace boha a jeho moc je omezena zákonem, se zrodila v mezopotámské právní kultuře. Odtud ji přejali a k dokonalosti rozvinuli tvůrci hebrejské bible. Biblické pojetí práva a lidských institucí pak inkorporoval do svého zákoníku anglický král Alfréd Veliký (9. století po Kristu). Alfréd byl vzdělancem, a tedy výjimkou mezi panovníky. Mistrně ovládal latinu a navzdory církevnímu zákazu překládat bibli do národních jazyků, přeložil do angličtiny 50 žalmů, Soliloquia Aurelia Augustina, a také mnohá biblická kazuistická a apodiktická nařízení, včetně Kristova výroku, že nepřišel Zákon nebo Proroky zrušit, nýbrž naplnit (Mt 5, 17). Alfrédův Kodex zákonů pak byl inkorporován do anglosaských zákonů a později byl znovu vydán v zákoníku krále Edwarda. Na základě této právní tradice si pak angličtí pánové mohli vymoci na králi Janu Bezzemkovi slavnou Magnu Chartu Libertatum (1215). Její platnost musel znovu potvrdit každý anglický panovník nastupující do královského úřadu, takže Magna Charta zůstala živou autoritou. Do svého právního systému ji přejali i Otcové Poutníci – byla vydána v Bostonu (USA 1641). Henry de Bracton, znalec a editor knihy O zákonech a zvycích Anglie mohl roku 1239 poznamenat, že král byl zkrocen mocí Boží a zákonem a baroni a hrabata se stali spoluvládcem krále, jak upozorňuje i náš ústavní právník Jan Kysela. Spoluvládci pak založí parlament, a tak je dekonstrukce absolutistické moci dokonána. Tomuto typu dělby a omezení moci je poddán i prezident Donald Trump, protože anglické principy dělby moci byly přeneseny ze staré Anglie v 17. století do nové Anglie. Jestliže není Trump zkrocen Bohem, pak je dozajista stále zkrocen zákonem, a ten nemůže jen tak svévolně zrušit.
Díky anglosaské a kalvinistické tradici
se zrodilo dělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. V euroamerické oblasti se v několika státech toto trojí rozvrstvení moci zabydlelo na dlouhá staletí, v jiných přetrvávala absolutistická doktrína. V bolševickém Rusku se toto dělení v pozměněné podobě dostalo ke slovu jen na papíře. Podobně v československé Ústavě z 9. května 1948 jsou sice všechny tři brzdy absolutistické moci vyjmenovány, nicméně v oddíle o zákonech je pak zárodek pro ustanovení, podle nějž se soudy musí řídit celým právním systémem, čímž zanikla jejich svoboda – protože do celého právního systému náležely i výnosy Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Takže návrhy trestů smrti vydávané tímto ústředím musely být respektovány a byly vykonávány. Všech 248 popravených politických odpůrců, včetně jedné ženy Milady Horákové, bylo tak odsouzeno podle platného právního ustanovení Ústředního výboru KSČ, tedy podle zákona.
Jak se bránit dekonstrukci demokratických institucí?
Jestliže dnes se mladá a nejmladší generace domlouvá přes sociální sítě (a to Musk ví, proto ovládá a manipuluje veřejnost přes síť X a j.), pak je zapotřebí ubránit pro mladou generaci kolektivní paměť Wikipedie, která začíná být posledním ostrovem solidních informací, a pokračovat ve vytváření pravdivé kolektivní paměti, vyzývat k hledání investigativních článků a studií, popř. předplacením investigativního časopisu či deníku. Znamená to finančně podpořit ty, kteří vynakládají svůj čas a peníze na vytváření pravdivých informací. Nemáme být opulentními konzumenty všech možných a nemožných informací a naříkat si, že nestíháme sledovat všechno. Protože snažit se sledovat všechno je intelektuální pohodlnost a důsledek neschopnosti rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným. Jsme pak jako počítač, který také všechny informace bere jako závažné a nedovede rozpoznat, co je pro danou chvíli rozhodující. Nanejvýš nám je schopen nabídnout to, co je statisticky pravděpodobné. Je proto důležité neztratit kontakt z organizacemi, které pomáhají lidem v tísni. Proto je důležité vyzývat k podpoře neziskových organizací a jejich komunikačních systémů.
Máme se tedy nechat inspirovat lidmi typu Timothy Snydera, který vyzývá k obraně institucí – soudů, univerzit, pracovních odborů, nezávislých náboženských organizací (které nejsou řízeny státem), charitativních organizací a jiných neziskovek. Podle některých statistiků jsou zatím digitálně masírovány asi dvě miliardy občanů této planety, takže je to stále menšina. A navíc jsou v této menšině stále viditelné ostrůvky a ostrovy teoretiků i praktiků demokracie, kteří si váží dlouholeté tradice lidských práv a demokratických institucí. Jsou to lidé, kteří vědí, že instituce je zapotřebí obnovovat každodenní činností, ať žijeme v Americe, Asii, Africe, Austrálii nebo v Evropě.
Trump a Musk jsou sice hrozbou, nejsou však všemocní. Jejich řeč i činy stále narážejí na odpor těch, kteří podporují demokratické společenské zvyklosti, jako je neustálá podpora demokraticky strukturovaných institucí, investigativní žurnalistiky, pravdivých humanitních a náboženských hnutí. Jsou to lidé, kteří si váží požehnání uměle inteligence, odmítají však ideologický opiát tvůrců vize nového věku řízeného superinteligencí.