Tomáš Bísek

No to je objev! Mám se zastydět? Raději se pokusím ukázat, proč ženy připomínám právě dnes.

Pohlížím na čas svého příchodu do Telecího na počátku sedmdesátých let. Byl to skok z ročního studia v New Yorku do vysočinské vesničky.

Vzpomínka na záškoláctví spojené s úrazem našeho nejmladšího syna v Glasgow mně připomenuly mé nečekané a zcela ojedinělé koktání v ruštině. V ruštině? Ano! Jako bych ve Skotsku neměl dost trápení se svým jazykovým česko-skotským handikapem. Co jsem tehdy stihl vykoktat, si sotva pamatuji. Nemohu ani s čistým svědomím tvrdit, že mi můj rusky mluvící protějšek dobře rozuměl. Znovu jsem si uvědomil rozdíl mezi pasivní a aktivní znalostí cizího jazyka.

Neuváženě jsem přikývl na pokyn pozastavit se nad třicetiletím cesty ČCE po Sametové revoluci. Diasporní rozprostřenost a také rozmanitost života a projevů církve na jedné straně a známky ne vždy vítaných proměn a zmenšování řad na straně druhé mě při uvažování svírají a svádějí k pocitu nedostatečné neustrašenosti. Mám tedy jen písemně sledovat, co se děje? Mám burcovat? Mám si stýskat? Sluší se prostě dodat to, co je nabíledni: Žijeme a trváme jen z Boží milosti.

„Na oddělení léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) Thomayerovy nemocnice v Krči leží devadesátiletá slepá paní Marie Janoušková,“ sděluje mi někdo ze staršovstva evangelického sboru na Jižním Městě. Vydám se za ní přes Kunratický les. Zvoním u dveří oddělení LDN-ky a představím se do mluvítka.

„Co si přejete?“ ptá se ženský hlas.

„Dobrý den. Jsem evangelický farář z Jižního Města. Rád bych navštívil paní Marii Janouškovou, která je na vašem oddělení.“

Trochu směle a snad ne příliš hanlivě označuji jednoho vzdálenějšího člena naší rodiny mecenášem. Mám jen jeden důvod. Pomáhá mi zarámovat řádky, které čtete. Zakoupil totiž našim čtyřem v Londýně drahé vstupenky k návštěvě královského Buckinghamského paláce. K mecenášství mu dopomohlo, že při ukončení prohlídky paláce nechal použité vstupenky označit a musel je podepsat. Podepsaný může přijít do paláce ještě jednou. Bylo to však jinak. Naše dvě malé a nadšené vnučky nás zkrátka vzaly za ruce, abychom je do Buckinghamského paláce doprovodili. Chtěly si návštěvu zopakovat.

Rozpomínám se s potěšením na své ranní snění. Vidím krátkou nově vydlážděnou uličku u nás za rohem – no to je přece Všelipská. Občas tudy projíždíme na kole. Třeba když míříme do zahrádek kolem nádrže zvané Starák. Vydávám se tam. Zabočím, zajedu za roh a polekám se. Zcela nečekaně si tam hrají dvě malé děti. Odhaduji, že je to prvňák a předškolák. Cítím, jak se sám pokárám: Co se mám co lekat? Ale vlastně není divu. Vždyť tam nikdy nikdo nebývá, i když po obou stranách stojí rodinné domy. Kde by se tam vzaly děti? Ještě tak někdo venčí svého psa. Někdy přejede auto.

Brexitáři v Anglii

V mnoha Britech, a zvláště ve vládnoucích vrstvách, žijí vzpomínky imperiální slávy, kdy vliv „Velké“ Británie zasahoval do všech koutů světa. Jen s obtížemi se brání pocitu nadřazenosti. Ten neproduktivně přiživuje pocit vůdčího postavení ve společenství zemí Commonwealthu.

Od přímočaré solidarity s Evropou odvádí pozornost ostrovní oddělenost. Evropa je běžně zmiňována jako sestava zemí ležících za Kanálem: My jsme tady, tam jsou oni.

Slepení rozpolcené Evropy a současný nástup na samostatný skotský sbor mě probudily. Připisuji to zvýšenému zájmu o naši zemi, která se vysmekla ze sovětského objetí. Navíc pokojnou cestou! S dojetím vzpomínám na skotské přátele a jejich anglo-skotské „Vaklav Hávl“. Někteří zahlédli českého faráře ve svých řadách. Byl jsem vyzván k účasti v evropské komisi skotské misie.

Vrací se mi na mysl vyrovnávání s nevítanými vstupy Státní bezpečnosti (StB) do soukromí telecké fary. Bylo to v dobách, kdy vrcholila její snaha ukázat, že kontroluje, co obyvatelé fary a jejich návštěvníci provádějí, a ovládnout to natolik, abychom my farští i naši hosté byli jejich kontrolou zcela zchromlí a nebyli schopni svobodného jednání. Připomínám si, jak zhoubné aktivity StB zapůsobily na dva z našich přátel. Pro naši potřebu je nazvu Alenou a Petrem. Alena byla manželkou jednoho z vedoucích představitelů reformních snah za Pražského jara.