Usilujeme-li předávat víru, narážíme od propuknutí televizního věku vždy znova na překážku – na úbytě zachází schopnost naslouchat. Posluchači přestávají poslouchat kázání (neřeším teď, zda jim to občas není ku prospěchu), děti přestávají poslouchat vyprávění a dožadují se videa či alespoň flanelografu. Kde se opět učit naslouchat?
Pod titulkem „Ze čtyřsetkilogramového vola zbyly v Trocnově jen kosti“ přinesly Táborské listy obrázek z oslav výročí upálení Mistra Jana Husa.
„Poměry po zdejších volbách se těžko zvrtnou k takovému temnu, aby nám nedopřály ujasňovat si, že adekvátní strategií proti vyšponovanému nacionalismu není protičešství, nýbrž původní a svébytný příspěvek k evropské i světové demokracii.“ (Jakub Patočka, Nové české zájmy, LtN 20)
Nejsem a nechci být majitelem pravdy./ Mně přesně vyhovuje putování na pomezí hereze./ Abych se vyhnul tomu, čemu se říká pokoj víry,/ a co je pouhým sebeuspokojením, vyznává Czeslav Milosz v Teologickém traktátu. V překladu V. Buriana ho otiskly LtN 12/02.
„Dostal jsem se k víře oklikou… poznáním, co víra v našich dějinách znamenala. Později také četbou několika velmi suchých, nijak emotivních knih. Četl jsem například jeden faktografický životopis Ježíše Krista. … Tehdy jsem si řekl – jestli tohle je pravda, tak to pro mne znamená moc,“ říká o své cestě k víře Ivan Medek v rozhovoru Nejraději se směju sám sobě.
Jako výzvu k rozvaze nad souvislostmi našeho směřování hodnotí prezidentův novoroční projev Erazim Kohák. „Naše republika se může stát banánovou republičkou, … kde nic nezpochybní naše mýty. Máme i předpoklady k tomu, abychom se stali rovnocennými partnery v evropském společenství.“ (Otázka roku, LtN 2/02).
„Slogan nastolil situaci, v níž je populární být kosmopolitní antirasista, zatímco nácek je postaven do role zaprdnutého provinčního chudáka, jemuž je potřeba pomoci,“ hodnotí výsledek kampaně Be kind to your local nazi její autoři (Náckům se nestačí jen smát, Nový Prostor č. 72)