SOS – „zachraňte naše duše“ se volalo vždycky, když šlo o život. A ono také jde o život, když se mluví o duši, alespoň tak tomu často bývalo, pokud se duší nezačalo označovat „něco“ uvnitř člověka, co bylo považováno za nesmrtelné, sídlo rozumu, spojnici k věčnosti a věčným pravdám. Tělo se s tím mohlo hádat a vymlouvat se, že ono by to nedělalo, kdyby duše jen trochu chtěla.
Texty: Genesis 4,19–24
Deuteronomium 31,19–22; 32,1–6
Izaiáš 12,1–6 (v. 2): Hospodin je síla má i moje píseň, stal se mou spásou.
Hledáme-li dnes základní rysy českobratrské spirituality, pak nás jistě netrápí vztah ke svatým. Přesto není zbytečné přečíst si knihu Oty Halamy „Otázka svatých v české reformaci“, kterou v edici Pontes Pragenses vydalo nakladatelství LubošMarek v Brně 2002. Můžeme zjistit, jak naši předchůdci ve víře pojímali spiritualitu. Co pro ně bylo nosné a co považovali za zbytečnou přítěž.
S reformací došlo v německy mluvících zemích k radikálně novému chápání hudby. Refrénem Lutherovy zvěsti se stalo prohlášení, že hudba je největší boží dar hned po zvěsti evangelia. Každý má zpívat a chválit Boha.
Na stránkách Protestanta se v letošním ročníku rozproudila debata o rozsahu normalizace socialistické společnosti a církevních institucí i fakulty – tehdy Komenského evangelické bohoslovecké fakulty – a také o úloze nezávislých hnutí včetně Charty 77.
Poslední synod doporučil sborům Českobratrské církve evangelické, aby zvážily zkrácení názvu církve na „evangelická“. Také autoři Zásad ČCE (1968) uvažovali ve zcela jiných nábožensko-politických souřadnicích o možnosti, že bychom o sobě mluvili jako o evangelících, aniž by muselo být českobratrství vymazáno z názvu.
Geometrie a matematika stály u kolébky filosofické logiky, jak dokládá Sokrates. Logické zákony pak rozpracoval Aristoteles, a zasloužil se tak o vytváření přesných pojmů na základě logicky přesné argumentace.
Božena Komárková v Zásadách ČCE (1966/1968) v kapitole Instituce, právo a stát píše o samosprávných iniciativách občanů, o evangeliu a právní kultuře, o představitelích světských institucí a jejich podřízenosti zákonu. Zneužijí-li ho, pak občané, jejichž svědomí je zjitřeno evangeliem, k tomu nemohou mlčet.
potvrzují velmi starou a pozapomenutou evropskou tradici, že kázání nepatří jen do svátostného prostoru kostela, že k jeho bytostnému znaku náleží vykročení z liturgického prostoru. Ježíš konečně také v synagogách kázal jen občas. Podobně valdenští kazatelé a kazatelky kázali v lesích a selských dvorcích, Husova Postila byla přepisována a čtena i mimo svátostný prostor.
Nepřetržité televizní zpravodajství ze zatopených oblastí nám nabídlo bezpočet svědectví o tragédiích většího či menšího rozsahu. Některé záběry ohromují a fascinují, jiné se stávají znamením, jako např. pohled na vchod do metra na Palmovce naplněný až po okraj vodou. Obyvatelé Libně, z nichž mnozí byli evakuováni, na něj jistě dlouho nezapomenou. Schody a zábradlí zmizely pod vodou.