(zamyšleni nad románem J. M. Simmela Láska je jen slovo, Práce 1991)
Kdyby tato kniha byla jen o lásce, nebylo by celkem o čem přemýšlet. Šlo by o jeden z mnoha příběhů lásky a zrady, vášně a vystřízlivění, a zápletka by se zdála celkem banální. Román je však zároveň svědectvím o dopadu vin otců (a matek) na nejmladší generaci.
Prvním příznakem odporu vůči společenskému útlaku bývá ústní tradice – příběhy, písně, pohádky, anekdoty. Černoši v Americe zpívali spirituály a vyprávěli různé zpracované příběhy z bible. Japonské pohádky o moudrém soudci Ookovi byly prvním zárodkem obrany proti bezbřehému samurajskému bezpráví. A není náhoda, že i u nás za vlády komunistů se dospělí tak rádi dívali na večerníčky a vyprávěli si politické vtipy.
Idea univerzálních lidských práv nevznikla v antické polis, ani v helénském kosmopolitním či římském imperiálním prostředí, ani mezi dědici římské tradice, kteří se k ní přiznávali traslatiem imperií na církevní či světské půdě. Nevznikla ani jako plod středověkých univerzitních učilišť, z nichž jen některé měly povoleno studovat římské právo. Nevznikla ani jako chtěná či nechtěná součást zvykového práva. Zemské a městské právo v kontaktu s římským právem se mohlo stát zárodečnou půdou pro formulaci obchodních práv jedince (italská města ve 14. stol.), popř.
Slovesa myslet a věřit stojí v titulu knihy – rozhovoru s Paulem Ricoeurem. Skrývá se za nimi téma rozhovoru filosofie s biblickou teologií. Rozum se neobrací proti víře. Rozum se nevyčerpává pouhým rozumováním a víra slepě nedůvěřuje. Běží zde o nepřestávající rozhovor filosofické tradice s biblickým kánonem, tak lze zjednodušeně shrnout celoživotní myslitelské úsilí protestantského filosofa Paula Ricoeura, který po dlouhá léta přednášel na Divinity Scholl v Chicagu na katedře filosofické teologie, založené Paulem Tillichem (s. 73).
– tak Dorotheu Sölle nazývá jeden životopisec, ač ji mnozí díky její knize Mystika a vzdor považují za jednu z nejvýznačnějších představitelek německé mystiky. Jsou o tom přesvědčeni i mnozí čeští čtenáři, kteří se začetli do výboru jejích poetických textů Daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019), v mistrném překladu, protože s teologickým porozuměním, Magdaleny Šipka.
Návrh ministryně Benešové, aby v pětičlenné komisi, vybírající vrchního zástupce, byli tři členové z ministerstva spravedlnosti, navazuje na zastaralé právní myšlení, které si osobovalo, že moc výkonná zasahuje do moci soudní a též do správních struktur všech institucí, včetně církví. Totalitní juristé po roce 1948 ničili promyšleně demokratickou právní kulturu, jak rád svým straníkům připomínal ministr Alexej Čepička, za něhož někteří válčili, ale jak vyprávějí jiní pamětníci než filmoví, nebyla to vždy zas tak velká sranda.
Tak lze stručně shrnout zadání XXXI. synodu ČCE (2006) pro komisi „Cesta církve od roku 1945–1989. Nebyl to snadný úkol, protože některé materiály byly jen v archivech státních úřadů, a některé kvůli obavám z represe se do církevních archivů ani nedostaly. Některé byly uzavřeny v tzv. trezoru synodní rady, a díky heuristické aktivitě faráře Pavla Hlaváče se nakonec dostaly na světlo světa a jsou nyní k dispozici v archivu synodní rady. Dosti dokumentů jsme mohli prostudovat díky ochotě několika disidentů, kteří nás nechali nahlédnout do svých osobních archivů.
Paní ministryně Benešová je stále arogantní a považuje nás za děti, které nerozeznají rozdíl mezi žalobcem a soudcem, popř. tvrdí, že jsme placeni temnými silami. Nejsme děti a nejsme nikým placeni. K protestům nás vede naše svědomí a smysl pro společenskou spravedlnost. A navíc, máme za sebou dlouhou tradici učitelů občanské odpovědnosti.
Spravedlnost, exekuce a zázraky v mezilidských vztazích
Text: Lukáš 19,1–10