Ve slavném zlomku B 91 z díla efezského myslitele Hérakleita se píše: „Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.“ Tato věta zdá se shrnovat zkušenost neopakovatelnosti života. Zkušenost výjimečnosti a nenahraditelnosti každého okamžiku, každého setkání, každé vteřiny existence. Všechno co se děje, okamžitě uplývá a nikdy se už nevrací ve stejné podobě.
Jeden z největších paradoxů křesťanství není ukrytý v rozporných a složitých teologických větách, ale je nepřehlédnutelně očividný každou neděli. Evangelijní zvěst, která se ohlašuje jako Verbum Novum – jako radikálně nové slovo promluvené Bohem ke světu, je zvěstována v neodeznívající ozvěně. V dospělosti si často dokážeme tuto skutečnost zastřít natolik, že ji skoro nevnímáme.
V minulém čísle jsme se krátce zamýšleli nad otázkou proč v kontextu Písma a křesťanské tradice. Je to podstatný motiv, střežící neztenčený prostor pro svobodnou a odpovědnou víru. Ale přece jen má otázka proč také svou limitovanost. Je snad až příliš obrácená k minulosti a přítomnosti.
Na jedné věci se vzácně a často shodují jak horliví misijní propagátoři křesťanství, tak i jeho podobně horliví kritikové. Křesťanství je údajně náboženstvím, které odkazuje do starého železa otázku „Proč?“
Člověk s ksichtem Váchala a Reynka. Čelo se mu v rokaji víček tlačí k zemi, aby jako roleta zavřelo oči. I v sedě se s nohama sešněrovanýma do sebe opírá o saxofon jako o hůl. Vratislav Brabenec je živý obraz gravitace, přitažlivosti povrchu. Padá, bortí se, podléhá. A stejné jsou i jeho básně.
„Z hlubokosti volám k Tobě, Hospodine.“ Takto v textu sto třicátého žalmu jeho autor vykresluje jednu ze základních poloh lidského údělu.
„Dobrý a přímý jest Hospodin, a protož vyučuje hříšníky cestě své,“ zpívá autor dvacátého pátého žalmu. Dominus rectus est. Přímé je to, co vede k cíli. Cesta neúhybná, nejefektivněji spojující výchozí a cílový bod.
Stejně jako v některých jiných případech, také slovo skrze je možné vnímat zároveň jako předložku i jako příslovce. Tuto podvojnost můžeme chápat mimo jiné také jako sestup od řeči popisné k jazyku metaforickému. Jsou děje a události, které jsou nemyslitelné bez nějaké podoby prostupnosti či zprostředkování.
Když říkáme, že je nám něco nebo někdo blízko, pochopitelně tím můžeme mít na mysli triviální prostorovou či časovou bezprostřednost – opak toho, co je vzdálené. V naší řeči i v textu biblických knih se ale tato kategorie objevuje možná častěji v odlišném významu. Blízko je to, s čím se identifikujeme, s čím jsme solidární, co si osvojíme.
Hospodin předchází člověka svou milostí. Je na místě připomínat si tuto předběžnost Božího jednání, kdykoliv nám hrozí, že příliš velkou pozornost upřeme na sebe a svou vlastní nábožnou iniciativu. Zároveň je ale potřebné doplnit, že biblický text je v motivu předcházení přece jen pestřejší a rozmanitější.