Jinakost a stejnost jsou sestry, které nás provázejí celým naším životem. Teprve tam, kde se opakovanou zkušeností a jejím usazováním ustaví stejné, může se zjevit jiné. Abychom vůbec rozpoznali a pojmenovali jinakost, musíme se opřít o pevnou půdu stejnosti. Ale jinakost není nic trvalého. Je velmi prchavá a nestálá. Stačí chvíle, a to, co bylo zdánlivě nezařaditelně nové a jiné, stává se opět věcí známou, důvěrnou a okoukanou. Stejnost je stáří jinakosti.
Každý, kdo někdy mluvil tváří v tvář většímu shromáždění posluchačů, nese si v sobě zkušenost rozmanitosti jejich výrazů. Ne nadarmo byla tvář vnímána jako zrcadlo ducha – jako projekční plátno dějů, které se odehrávají v nitru člověka. Více než mnohostránkový test inteligenčního kvocientu nám o druhém poví krajina jeho tváře, vnitřní světlo pohledu a drobný pohyb obličejových svalů. Tvář je baseballová rukavice očekávající a uchopující myšlenku, která se přiblížila po nevypočitatelné dráze. Inteligence je zapsaná v živé a bdělé tváři.
Baptisté nikdy v Čechách nebyli velkým společenstvím. Duchovní tradice, kterou ve svém pojetí církve reprezentovali a dodnes (byť poněkud nejistě a roztřeseně) reprezentují, zůstává v našich krajích menšinovým a trochu exotickým žánrem. Možná, že i tato těžko únosná a pro někoho frustrující menšinovost je příčinou současné krize, kterou prochází Bratrská jednota baptistů. Metaforicky by bylo možné říct, že v lese – nebo spíš drobném remízku – českého baptismu se prohání vichr, který v už tak dost řídkém porostu hrozí napáchat veliké škody.
Před osmnácti lety jsem v Národní galerii shlédl velkou výstavu Jiřího Koláře. Procházel jsem tenkrát pomalu mezi jednotlivými kolážemi a objekty a silně v nich vnímal nejen Kolářovu výjimečnou invenci a uměleckou odvahu, ale také něco, co by se s nadsázkou dalo označit jako „duch doby“.
U Jakuba Orta vyvolal můj článek emoce (viz Pt 8, str. 4 a 5). „Zvedl jej ze židle“. A možná právě proto i mně přisoudil vysokou míru emocionality.
Základní školství v České republice vstoupilo do fáze transformace. Není to proces nečekaný – ve své podobě a obsahu odráží aktuální proměny školství napříč Evropou. O to více ale stojí tato započatá proměna za pozornost a úvahu.
Francouzský spisovatel Georges Bataille ve svých knihách Prokletá část a Teorie náboženství sledoval stopu postupné desakralizace světa. V postavách Luthera, Kalvína a dalších reformátorů rozpoznával rostoucí ostych před zbožštěním stvoření, který vedl k postupnému zesvětštění politiky, kultury, sociálních vztahů i každodenního lidského jednání.
Dnešním textem se uzavírá cyklus, ve kterém jsem se pokoušel přemýšlet nad některými příslovci v kontextu Bible a křesťanské tradice. Za slovo, které by snad mohlo vyjádřit lehce bilanční charakter této závěrečné úvahy, volím „marně“. Nejistota smyslu je totiž nakonec to, co nutně provází každou myšlenkovou práci – v teologizujících žánrech dvojnásob.
Mnohokrát bylo zdůrazněno, že biblické pojetí času v sobě zahrnuje nejen triviální časový tok neustálého plynutí, ale také čas „příhodný“ – kairos. Tento čas vychází z každodenní lidské zkušenosti – z cyklických proměn přírody odměřovaných zlomovými událostmi života zemědělské komunity.
Charakteristickou součástí biblického jazyka (a možná, že lidského mluvení vůbec), je vytrvalost, s níž se v něm opakuje motiv protikladných párů.