Březnová výstava Mariky Haklové-Bumbálkové v pražské kavárně Kafe v kufru je poměrně kontroverzní. Nejenže v kavárně představuje spíše galerijní tématiku, ale také ji prezentuje pro kavárnu dosti neotřelou formou. Kavárnu posouvá do nových dimenzí. Na následujících řádcích se vám pokusím očima kurátora přiblížit zamýšlený výstavní koncept, i samotnou prezentovanou tvorbu.
Vzhledem k absenci cest Praha–Brno jsme byli s Marikou odkázáni na elektronickou komunikaci, a tak jsme hned v počátku museli počítat s několika jasně danými záležitostmi. Že výstava bude nahodilá, že bude obsahovat skladná díla, která půjdou z Brna snadno přivést vlakem, a že bude vyžadovat značnou míru důvěry. Dohodli jsme se tedy na prezentaci ilustrací. Já jsem věřil v její tvorbu, neboť každá ilustrace byla malým klenotem, ona zase s výběrem vhodných prostor a vymyšlením výstavního konceptu věřila mně.
Ovšem ilustrace byly vybrány i z podstatnějších důvodů. Mariku ilustrování doprovází po celou dobu její tvorby, jsou většinovou náplní její práce. Proslavila se mimo jiné ilustracemi ve knihách Jonáš, Tobiáš a v časopise Protestant a papíry zažloutlých novinových listů, sešítky rozpracovaných skic a leporela se do interiéru plného retro lampiček, ošuntělých kufrů, oprýskaných stolů a starých židlí skvěle hodily.
Chtěli jsme vytvořit takový prostor, ve kterém ilustrace splynou s kavárnou. Člověk neustále musí mít na paměti, že nevystavuje v galerii, ale v kavárně. Nejedná se o uměleckou instituci, ale o stravovací prostor, kam člověk nejde předem naladěn na to, co ho na stěnách čeká. Některá Maričina díla tak mohou návštěvníka kavárny šokovat, o to důrazněji, že prezentují meziválečnou a náboženskou tématiku.
Velké poděkování patří i samotné kavárně, protože málokterá poskytne prostory pro taková témata. Pokud k tomu ale dojde, je ideální, jsou-li díla nainstalována tak, aby s kavárnou splynula. Vytvoří se příjemné prostředí, které dává dílům možnost vybídnout diváka, ať si je prostuduje bez jakéhokoli rizika, že pochybí, či bude urážen.
S Marikou jsme chtěli docílit, aby výstava motivovala lidi poznávat. Nabízí se jim tu více než sto ilustrací, některé poschovávané v sešitcích, některé jako součást časopiseckých článků a některé představené přímo. Většinou sice zpracovávají ironizující, hororová, satirická témata, ale tím, jak jsou přizpůsobena prostředí, nepohoršují, naopak vyzývají k reakci. Tou může být např. započetí konverzace. Maričina díla si ovšem kladou ještě jednu podmínku: Aby byla pochopena zcela správně, musí se na ně člověk soustředit v širším kontextu, pojímat výstavu jako celek.
Ačkoli jsme totiž počítali s nahodilostí, což v kombinaci s vetešnickým prostorem není na škodu a jen to podporuje jednoduchý charakter Maričiných tisků a kreseb podobných stylu ilustrací Josefa Čapka, mnoho významů je skrytých. Pokud člověk ohrne nos hned na začátku a nedá výstavě prostor, nebude fascinován. Když se ale podívá do hloubky, probudí se v něm zvědavost a z atmosféry hororového žánru bude pozvolně přecházet do komičnosti, začne objevovat životopis Maričiny tvorby, a nakonec i její samotný pracovní proces. Proto jsou ilustrace zaznamenány ve třech krocích: v prvotních námětech, v rozpracovaném stádiu a v konečné, finální podobě. Přejeme si, aby člověk, kterého výstava zaujme, byl ochotný po kavárně cestovat, klidně stůl od stolu k jednotlivým závěsným sešitkům. Cílem bylo diváka konfrontovat nejen s dobou, ale i s místem, aby si uvědomil, že při správném využití kavárenského prostoru může být výstava stejně kvalitní jako v instituci pro ni zpravidla určené.
Shrňme si ještě Maričinu tvorbu. Marika je zvyklá si věci spravovat sama. Nejenže je ilustrátorka, ale i sochařka a restaurátorka, v poslední době je známá především restaurováním mozaik lednicko-valtického minaretu. To se promítá i do vystavených prací. Vidíme různorodé využití materiálů, ručně vázané a vlepované knihy, vlastním způsobem vytvářená leporela. Výstava je instalována obdobně hravou metodou. Tvorba pak zachycuje spíše smysl pro detail než důraz na realističnost, i když v Kufru najdeme také takové práce. Jednotlivé soubory pak představují široký záběr Maričiny tvorby. Ať jde právě o jednoduché a geniální pojetí mladého socialisty, za něž dostala i cenu za nejlepší absolventskou práci na téma horor, intermediální ilustrace Jonáše, s důrazem na realismus zpracovaného Tobiáše nebo satiricky výstižné ilustrování časopiseckých textů.
Tvorba je prezentována tak, aby ji bylo možné sledovat s doprovodnými texty v knihách i bez nich, a musím říci, že Marice fungují obě tyto varianty skvěle. V tvorbě cílí na základní rysy lidského charismatu, ať je to vojenská chůze, nebo židovská bradka. Ve výstavě je tato tvorba konfrontována v rámci jednoho časového období.
Nakonec je potřeba říct, že Maričina tvorba očekává zájem zkoumat, popř. i nějakou znalost. Výstava tedy zrcadlí tento hlavní předpoklad pro pochopení jejích myšlenek. Doporučeným příkladem je sešitek zavěšený ve výklenku, který obsahuje symbolické narážky na české hudební skladatele s občasným doprovodným textem.
Marika Haklová-Bumbálková v Kafe v kufru
Moravská 10, Praha 2
Výstava potrvá alespoň do poloviny dubna, Tobiáš a Jonáš jsou na místě k zakoupení