K reakci Petra P. Payna na kázání Jáchyma Gondáše (Pt 8 a 9)
Jsem vděčný za reakci, která klade otázky nad mým kázáním. Ne vždy má kazatel takové štěstí. Pokouším se tedy domýšlet. Zdá se mi, že problémem otázky po Bohu není tato otázka sama o sobě, ale to, že je dnes až příliš často clonou a útočištěm před Bohem. To se mi, patrně, nepodařilo v textu kázání plně rozlišit. Pravda je, že jsem ani necítil naléhavější potřebu to rozlišovat, protože kázání zaznělo ve společenství, které s tázáním nemá problém. Znovu si díky tomu uvědomuju, jak svázaný je obsah kázání s konkrétní situací a místem, na kterém zaznívá.
Jistě – ptej se každý, na co chceš. Pokud nemám nějakou ambici, pak právě ambici bránit komukoliv ve svobodném myšlení a hledání. Není ale dnes nic snadnějšího, než z „tázání po Bohu“ vykovat ctnost. A z toho, kdo se překotně neptá, ale chce vyčkat a snaží se (třeba nedoslýchavě) poslouchat Boží otázky a nemotorně na ně odpovídat, sebejistého „Božího kamaráda“. I z tázavosti se může stát manýra a modla. Neplatí to vždy, ale dnes to, bojím se, platí až příliš často, že tázání je bezpečnější než odpovídání. První je vznešeným projevem nezkrotného ducha, druhé vždy zavání podezřením z ideologie. První naznačuje niternou poctivost tazatele. Druhé hrozí falší a strachem z nejistoty. Bývaly doby, kdy to bylo naopak.
Věřím, že závěr mého kázání nesměřoval k žádnému sebevědomému ideologickému křesťanství, ale dostatečně zdůraznil i lidskou nejistotu, jako jednu z legitimních podob našeho odpovídání. Mým záměrem tedy nebylo odmítnout nepříjemné a těžké otázky, ale pozvat k víře, že hlas, který nás z Bible volá, je skutečně Boží hlas, a nikoliv hlas „člověka, který volá na sebe sama bohaprázdným echem: kde jsi…“