Píseň „Dál přece nejdete sami“ zněla 31. 8. 1978 v chodbě městského soudu v Brně. Bylo to potom, kdy skončilo přelíčení s Janem Šimsou. Tehdejší předsedkyně senátu, nynější místopředsedkyně Krajského soudu JUDr. Káňová, právu žehnala osmi měsíci nepodmíněně. Píseň vybral Miloš Rejchrt. Dozpíval ji prý až do konce ze všech bohatýrů a dobrodějek zde přítomných jen Jan Keller. To už Jan Šimsa stál s želízky na rukou ve výtahu. Chránili ho dva muži.
30. května uváděli v Brně Sázavský deník – sborník záznamů a vzpomínek ze střediska biblických kurzů na Sázavě z let 1945–1955. Vzpomínky někdejších účastníků ukazují, jak táborové společenství kolem biblických výkladů dokáže orientovat na celý život. Uprostřed poválečného rozvratu hodnot šlo i o zásadní rekonstrukci duchovní. Při čtení vzpomínek se však nechtěně ukazují limity „brněnského biblicismu“ – odkrývání biblických hlubin a souvislostí může společenství vykladačů i posluchačů pohltit natolik, že se mu okolní svět a děje stanou jen kulisou, za niž už nenese odpovědnost. Škoda tedy, že sborník nezachycuje i historku, jak počátkem padesátých let profesor Bič v debatě po přednášce doporučoval přítomným číst knihu Záviše Kalandry České pohanství. Milena Šimsová při uvedení mj. pronesla: „Život střediska byl sice úředně povolen..., ale nebylo radno na veřejnosti o něm moc mluvit. Z tohoto utajení je dnes třeba středisko vyvést.“
Tož jsem měl původně na mysli napsat o tom, co mně vytanulo před eurovolbama: jak jsem jednú, v 80. letech, před bolševikem a jeho volbama utekl sem do vinohradu a přespal v búdě, tehdy sám v celém tomto údolí, v paměti zůstal jen chlad a tma kolem, no a jak nevím, před čím a kým utíká a v kerých asi búdách dnes spí ta nevolící většina národa! Jenže … se mně stalo … poprvé od revoluce, sem nestihl jít k volbám! Teď, seďa u búdy, zahanbeně mlčím! Z povolební vinice, Marek
Co promění sypkou prázdnotu v hutné a chutné naplnění? Je kvas božího království. Totiž – když si všimneš, že láska životu vládne! Když tuhle rozhodující ingredienci chytneš za pačesy a nikdy na ni nezapomeneš! Pak se začnou dít věci! Pak najednou s překvapením zjistíš, že máš chuť dělat něco pro druhé, že chceš sám rozmnožovat krásy světa, že bereš do ruky barvy, kterými pomaluješ sebe i ostatní. Když na tuhle kartu božího přátelství vsadíš svůj život, pak suchá mouka promění se ve skvělý chleba, ve famózní koláče! Když vezmeš vážně, že hnacím motorem všeho je láska – ta boží, totiž věrná, odpovědná a pravdivá, láska milosrdná a odpouštějící, pak život už není prázdný a mrtvolný, i kdyby ses sám sušil třebas na smrtelné posteli. Máš v co věřit a za čím jít. A není, myslím, větší radosti než v naději, že se nakonec prokvasí úplně všechno. (Z dvacátého třetího Dezertu Štěpána Hájka) http://www.stepanhajek.mysteria.cz/desert23.htm