„A jaké chyby na naší hudbě shledal?“
„Prý bychom mohli zrovna tak zpívat ‚Nastrč hubu k hubici, odkud Boží slovo prýští,‘ protože většina těch našich písní není o nic lepší. A Fanny Crosbyovou že by měli zakázat církevním zákonem a Skála věků je ohavnost proti Hospodinu.“
„Vskutku?“
„A doxologii že bychom měli trochu oživit.“
Doktor Finch se posadil na přední lavici, ruku přehodil přes opěradlo a zadumaně zakmital prsty.
„Našim bratřím ze Severu,“ nechal se slyšet, „očividně nestačí ani zásahy Nejvyššího soudu. Teď se nás snaží přimět, abychom změnili i naše hymny.“
„Říkal nám,“ dodal dirigent, „že bychom se měli jižanských písní zbavit a naučit se místo nich jiné. Mně se to nezdá – vždyť ty, co považoval za pěkné, ani nemají melodii.“
„Cha!“, které doktor Finch vydal, bylo mrazivější než obvykle, což u něj platilo za neklamnou známku narůstajícího hněvu. „Jižanských písní, Herberte? Jižanských písní?“ „Pojďme se tady v našem svatostánku pěkně posadit, Herberte, a v klidu to celé probrat. Věřím, že si váš učitel přeje, abychom doxologii zpívali přesně podle anglikánů, a zároveň si protiřečí – úplně si protiřečí – a chce se zbavit… Zůstaň se mnou?“
„Tak tak.“
„Co Na skvostný kříž hledě?“
„Ta je na řadě další“ přikývl Herbert. „Dal nám celý seznam.“
„Tak seznam, povídáte? A vsadím se, že se na něm najde i Vpřed, křesťanští vojáci?“
„Hned na prvním místě.“
Doktor Finch zavrčel a začal vypočítávat: „H. F. Lyte, Isaac Watts, Sabine Baring-Gould.“
„Všechno to jsou Angličané, Herberte, staří dobří Angličané,“ oznámil dirigentovi. „Těch se chce zbavit a přitom nás žádá, abychom doxologii zpívali, jako bychom stáli ve Westminsterském opatství? Tak já vám něco povím –“
Jana Luisa pohlédla na svého strýce, který v tu chvíli připomínal Theobalda Pontifexe.
„– ten váš člověk je snob, Herberte, a za tím si stojím.“
(Harper Lee, Postav hlídku. První tři čtenáři, kteří identifikují správné názvy citovaných písní, dostanou jako odměnu knihu z EMANa.)