Ostatně představa, že to, co vidím na vlastní oči, přece je tím pádem úplně jasné a nevyžaduje to už další přemýšlení či snad vědomosti, a už vůbec ne mou vlastní aktivitu, je sebeuklidňující fikcí. Žije a profituje z ní reklamní průmysl a politická propaganda, zatímco současné výtvarné umění ji nemilosrdně bourá. – Milena Bartlová v textu na okraj debaty o současném umění.„Taková církev, která věří, že dostane jenom to, o co se svými chabými lidskými silami umí postarat její národní představitelé, pro mě není žádným přínosem, byť by měla tisíciletou tradici a miliony členů. Jen ta, která je si jistá, že když bude plnit své poslání, bude o její potřeby postaráno, má i v životě současné společnosti nějaký význam. …nechci žádnou církevní instituci připravit ani o drobínek jejího majetku a ani o korunu již přiznaných finančních prostředků. Chci jenom upozornit na to, co církve připravuje o důvěru veřejnosti: totiž to, že se klanějí poněkud jinému ‚bohu‘, než kterého oficiálně hlásají.“ (Miroslav Žák, Církve a veřejnost)
První adventní neděli 1. 12. se v pražském kostele U Martina ve zdi konala romská bohoslužba, kterou ve spolupráci s O. S. Romodrom pořádal příležitostný evangelický farář pro menšiny Mikuláš Vymětal.
„To nikdo nečekal, ani v nejsmělejších prognózách! Stalo se něco nečekaného – režim, stejně jako mnohé jiné režimy, který hlásá, že tu bude na věčné časy, tu prostě není! Něco tak nepravděpodobného! Tuto zkušenost si s sebou Boží lid nese svou cestou. Zkušenost nepravděpodobného. Zkušenost naděje, která přijde shůry jako dar do situace, kdy po lidsku nevidíme žádné východisko.“ (z kázání Davida Poly 17. 11. v Prostějově)