Již před pandemií Řecko uzavřelo uprchlíkům hranice a v rozporu s mezinárodním a evropským právem přestalo přijímat azylové žádosti uprchlíků… Pak přišlo s nápadem všechny nově příchozí zavřít do detence a vracet do země původu. Obojí je ve flagrantním rozporu s mezinárodním právem a prakticky neproveditelné. Návraty pronásledovaných lidí do zemí typu Íránu nebo Afghánistánu se mohou rovnat rozsudku smrti… v souvislosti s koronavirem se omezuje pomoc občanských organizací a lidí zvenčí pro uprchlíky v řeckých táborech. Přitom většinu humanitární pomoci, jídlo, lékařskou pomoc i hygienické prostředky zajišťují uprchlíkům už roky právě nezávislé organizace. (Martin Rozumek, Uprchlíci mají stěží z koronaviru strach…, DR)
Když jsme v českých luzích a hájích zjistili, že ten pán, co tu před časem rozdával koblihy, roušky evidentně na skladě nemá, sedli lidé k šicím strojům a internetu a začali sdílet nápady i materiály a ušitými ústenkami obdarovávat sousedy i mnohé další potřebné. A těžko s úctou vděčně nezmínit nasazení profesionálních zdravotníků, ale i množství dalších dobrovolníků, kteří se hlásí k péči o nejstarší generaci, anebo iniciativu „medici na ulici“, která pečuje o bezdomovce. Až zas bude někdo vzdychat, co jsme to za nekřesťanský národ, můžeme mu zapchat ústa nějakou tou zbylou doma šitou rouškou… (Salvátor, 22. 3.)