Být zavřený v bytě, ve své hlavě, v samotě, v nemoci a nemoci z toho ven je těžké. Při koroně jsme si to nějak částečně vyzkoušeli, a potom vylétli z kukly jako motýli do světa plného svobod. Někteří zůstali po koroně jako před koronou. Ti, kteří se ze svých pozic nehnou už léta. Obývají svoji postel, svůj pokoj, svůj byt, jejich svět končí stěnami. Jejich oči znají jen ty samé pohledy. Jejich kůže odvykla slunci.
Ptám se naivně: „A na co tak myslíte, když tady celý den takhle ležíte?“
Odpovídá mi s rachtavým smíchem: „Vy byste mě pobavila. Dvakrát si zdřímnu, a den je pryč… No jo, co vy víte o stáří… Kolik vám vůbec je?“
„Je mi třiatřicet a mám dvě děti,“ pravím hrdě.
Z polštáře na mě koukají vpadlé oči: „Tak to vypadáte docela zachovale, ale stejně víte houby.“
Uvědomit si, že někdy jste pro někoho ten den jediná spojka se světem venku, je taky těžké. Je to zodpovědnost, která mě děsí. Co když někdy nejsem schopná vystoupit ze svých omezení, problémů, nálad, únavy? Protože když jste jediný, kdo může, tak musíte. Jenže někdy nemůžete, a stejně tam jste. A třeba je to poslední den, co ho vidíte. A pak zjistíte, že vás samotné to osvobodilo. Kousnout se. Nechat se přesvědčit, že máte všechna esa v rukávu: jste živá, zdravá a můžete odejít. Vděčnost za život.
Jenže na to nejde vždycky být sama. Když jsem ve chvíli, která je těžká, a mezi námi dvěma (člověkem pečujícím a člověkem opečovávaným) padne něco, co se nedá jen tak přejít. Něco, co přesahuje obyčejné povídání. Velká zkušenost nebo bolest. Pravda nebo touha… Prosím pak uvnitř, ať vím, co je v tu chvíli potřeba, aby ten druhý cítil, že jsem tam pro něj, že může říct cokoli a bude přijatý. Abych byla co k čemu, abych to nezkazila.
Člověk si zaslouží péči (vlastně projev lásky) jen tak. Jako milost. Všichni potřebujeme opečovávat. Málo si to přiznáváme. Málo druhé opečováváme. Ne jen fyzicky, ale tak vůbec,… třeba tímhle posloucháním, mlčením, přemýšlením, co ten druhý asi teď cítí, co by potřeboval.
A je večer. Poslední domácnost, poslední přání dobré noci. Jak už jste předtím nemohli, byli utahaní a viděli se u rodinného stolu s dvojkou červeného, tak najednou nespěcháte. Zavládl klid. Ještě tu chvíli splněných úkolů, uzavřených rozhovorů, zaopatřených potřeb podržet. Ještě se v ní chvíli porozhlédnout, než zavřeme oči…