Ad: Homage à Jakub Trojan k devadesátinám, konvokační přednáška Augustinovo pojednání o Boží obci, ETF UK
16. května 2017. Velký přednáškový sál Evangelické teologické fakulty University Karlovy je naplněný profesory, docenty, studenty, členy rodiny a zahraničními hosty. Ve své poslední veřejné přednášce se Jakub Trojan rozhodl utkat s „letadlovou lodí“ filosofie a teologie. Nejspíš se na to připravoval celý život. Za katedrou stojí jako vždy štíhlý, narovnaný a vzpřímený a v dokonale padnoucím obleku. 90 let. Jakoby bez stop stáří. Vystavený tak těžkému dílu a mimořádně vzdělanému publiku.
„Augustinovo pojednání O Boží obci je monumentální dílo.“ „…nejosobnější otázky naší orientace. Zároveň se dotýká mezilidských vztahů, hovoří o státech a říších, spravedlnosti a nespravedlnosti jejich vládců. Najdeme v něm kritiku tzv. cyklického a lineárního pojetí času; v rozsáhlých pasážích se dočteme o Bohu a jeho vlastnostech, o jeho stvořitelské vůli a stvoření, jež z ní vzešlo.“ Ale i „pro naši dobu poněkud bizarní názory na svět andělů, démonů nebo divadelní hry. To vše souvisí s hlavním tématem knihy: Jde o vztah dvou obcí, které spolu kráčejí dějinami. Augustin má na mysli obec pozemskou a nebeskou…“ Posluchači pozorně naslouchají, i když jde pro většinu o známé věci. „člověk naplní svůj cíl tehdy, když uskutečňuje své určení. Podle církevního otce nestačí jen prostě být, jakkoli to není zavrženíhodné. Jde o bytí, které je samo v sobě zaměřeno k tomu, aby se přesáhlo. Být víc, než jak nyní jsme.“
Jakub obrací na druhý list. Etika personální. Ambivalence individualistické zbožnosti v uzavření a aktivismu ve prospěch obce, jakkoli je to správný směr. Jakub cituje Augustina, který kritizuje neřesti Říma, ale kritizuje i své křesťany, třeba mnichy: „Péče o duši jim byla přednější, než péče o obec. A to je hřích.“ Jakub cituje Masaryka. Cituje Kázání na hoře.
Obrací na třetí list: „Láska k sobě a zároveň i k obci se osvědčuje sebekázní, kritickým ohledáním vlastních chyb a selhání, ale zároveň i kritikou poměrů kolem nás. Láska nakonec přikrývá hříchy, ale ty je třeba nejprve pojmenovat, vyjevit.“ To … cituje Jakub Augustýna nebo … interpretuje? … ptá se možná leckdo v auditoriu … vždyť to zní trochu jako Nová orientace … Asi to bude Augustýn. A zároveň to bude to nejdůležitější Jakubovo sdělení – nebo Augustýnovo?: „Kdo se přizpůsobí, kdo usiluje o vlastní bezúhonnost (asi ve smyslu bezpečí – ptám se sám sebe?) a ctnost, kdo se vyhýbá protivenství, do nichž nás může kritická láska vehnat, je nezpůsobilý pro nebeskou obec.“ Aha! Tak takhle se ty obce – ta tady a ta nebeská – propojují!
Jakub obrací na čtvrtý, asi poslední list – a chvíli váhá. Něco se mu nezdá: „Láska k sobě a zároveň i k obci se osvědčuje sebekázní, kritickým ohledáním vlastních chyb a selhání…“ Publikum zpozorní a v úplně první řadě strne rodina, mladá žena přiskočí k Jakubovi, ukáže mu něco v jeho lejstrech a on pokračuje: „…obec nebeskou a obec pozemskou…“, „…spolu putují dějinami v neustálém promíšení, které nikomu nedovolí s jistotou určit, kam patří.“ Listuje … „Láska k sobě a zároveň i k obci se osvědčuje sebekázní…“ Znovu v napětí přiskakuje bytost z první řady … Jakub se ohradí. Nelíbí se mu to.
„Oni mě tady hlídají…“ Ale najednou je jasné, že opravdu hlídají. Už dřív jsme něco slyšeli, že Jakub má nějaké problémy s pamětí. Najednou to vidíme: Jack! Ten, který nás vždycky převyšoval schopností soustředění, naprostým přehledem i v nejsložitějších situacích – třeba když simultánně tlumočil ve dvou jazycích zakázané mezinárodní setkání, vše překládal s exaktní přesností a ještě stačil precizovat smysl dotazů, které byly často zamotané, s elegancí stejnou, jaký byl celý … jak to dokázal? Měl snad kybernetický rozum? Měl v sobě počítač dávno před tím, než se počítače objevily? A najednou jsme všichni strnuli. Jack v devadesáti udělal chybu. A druhou! Jack zapomněl, co četl před chvílí … snad i co řekl před chvílí? Momentální paměť přítomnosti. Ta, která propojuje a drží pohromadě náš plynoucí čas, ten lineární, i ten druhý. Tak jako u mnoha jiných jsme to najednou uviděli u Jakuba Trojana. Jedna z našich naprostých jistot … se změnila a je to vážnější, než jsme mysleli. Ne, ne, to nevadí, to je v pořádku – stejně jako u jiných, ale trnutí rodiny se na nás přenáší. Ani oni ani my nevíme, co ještě přijde. Úplně cítíme to, co ta paní, na kterou se Jakub trochu zlobí.
A najednou se obraz jakoby promění. Jakub je tu jen díky té krásné znepokojené paní a rodině. A rodina se neslyšně promění v Jakubovy anděly, kteří přistupují a odstupují… aby tu mohl být. A on se na ně zlobí. To je přesné! Tak přesně to má mezi nebem a zemí – mezi obcí a obcí – být. Své anděly vlastně nikdy nepoznáváme. Bytosti z Jakubovy akademické přednášky a z Augustýnovy knihy sedí najednou mezi námi.
Ale ještě něco se promění. Před námi za katedrou stojí vzpřímený a ztracený Jakub na chvíli úplně sám. Někdo mu vyrazil všechny karty z rukou. Na chvíli mu nic nezbývá, chvilku ani neví, jaké papíry to drží v ruce. Ale stojí. A drží. Kolem něho není minulost, není přítomnost, není budoucnost. Jen čas. A Jakub stojí a odolává, jakoby stál sám v noci a ve tmě na pólu země. Neviditelný vítr kolem jakoby všechno orval a na chvíli na něj nedosáhne ani anděl. Konsternovaně sledujeme ten radikálně redukovaný obraz. Nesoustředíme se na to, jak Jakub svou řeč dokončil. Že dovedl řeč o Augustinově „celostním, panoramatickém a planetárním opusu“ až k aktuální současnosti i do krize ekonomie a životního prostředí, k naší Oikumené. Málem přeslechneme: „Soud patří jen Bohu samému.“ V ohromení na chvíli vidíme víc. Před námi nesmírně statečný muž bojuje proti nicotě. Času. A ve své vzpřímenosti mu odolává. Muž a čas.
Muž.