Rozhovor s Pavlem Skálou
Co pro tebe po roce v církevním úřadě znamená slovo „senior“?
Více mě teď potěšují dobré zprávy o seniorech. Péče o ně se neustále zlepšuje, mají nárok na levnější jízdné, také mohou, jak nedávno psala MfD, bezpečně investovat do podílových fondů, a díky výnosům si vylepšit životní standard.
Máš sám někoho jako vzor pro výkon této funkce?
Svých seniorů jsem si vždycky pozorně všímal. Zajímalo mě, jak vlastně tuto funkci pojímají a zvládají, zda je jejich úřad ode mě spíše oddaluje nebo ke mně přibližuje, jak umějí se svou „mocí“ zacházet, zda mění jejich mluvu i postoje. Každého jsem si vážil pro různá obdarování: Cyrila Horáka, Miroslava Rozbořila, Pavla Kašpara a v posledních letech Lubomíra Kabíčka. Rád bych měl za vzor všechny, ale někteří přátelé říkají, že se ve své práci velmi podobám jen jednomu z nich.
Kterému, to necháme zvídavému čtenáři. Vnímáš ty sám nějaký posun v pojetí tohoto církevního úřadu?
Asi někdo zaznamená tento posun, když si připomene řadu seniorů horáckého seniorátu od roku 1950: Kejř, Ruml, Batelka, Trusina, Čapek, Kabíček… Velká část seniorátní agendy byla dříve zaplavena jednáním se státními úřady, představitel církve vedl mnoho těžkých rozhovorů, do popředí vystupovaly více ty ochranitelské a bojovné prvky jeho osobnosti, musel být odvážný a rozhodný, většinou i s výraznější theologií. V poslední době, zdá se mi, jsou do funkcí v církvi voleni lidé kompromisnější, méně originální a také méně znepokojující. Ne vůdčí až patriarchální postavy, ale docela nenápadní a tišší vyřizovatelé běžných správních záležitostí. Jejich vliv je menší, ale možná právě proto mohou s klidem a taktem dávat prostor diskusi, kde se střetávají stanoviska těch výraznějších.
Neřekls’ sice „manažer“, ale mnoho nezbývalo. Každopádně to zní, jako by tvým ideálem byl úředník – nebo se ten tvůj „nenápadný vyřizovatel“ může nějak snoubit i s pastýřem, theologem, osobností, na níž se lze orientovat?
Nastoupil jsem před lety do farářské služby s takovým naivně monarchickým pojetím, že církevní představitel a můj nadřízený je též z titulu své funkce mým pastýřem a rádcem i v osobních záležitostech. Skoro jsem po tom toužil. Nikdy se však důvěrné sblížení nepodařilo, překážkou byl asi i můj ostych. Přitom mně všichni svou pomoc nabízeli a měli o mě zájem (rád vzpomínám, jak jeden z nich za mnou přijel v den, kdy jsem měl nastoupit do nemocnice k operaci, a jak mi tato návštěva vrátila život). Postupně jsem přišel na to, že tyto naděje nemají správný směr. V evangelické církvi nikdy nedojde k samozřejmému spojení služby správní a pastýřské, orientující osoby a své blízké přátele hledáme jaksi napříč „církevní stavbou“ a nevážeme se na ty, kdo jsou představeni. Tím ani náhodou nenaznačuji, že senior má na svou pastorační povinnost úplně rezignovat, co se týče třeba navštěvování sborů a starosti o ně, to je jeho přední úkol podle církevního zřízení. Ale ve věcech osobních zůstává pouhá jeho nabídka a připravenost. Možno se na něho obrátit jako na mnoho dalších. Nevidím, že by orientace na osobnost představeného byla dnes nějakou velkou potřebou církve. Ano, pro někoho je dosud senior takovou významnou postavou ve hře, totiž v některých církevních přích, že má o něco větší vliv, asi jako dvě figurky pěšáků. Ale v církvi jsou silné osobnosti na různých místech, a právě mimo tu úřední linii lze zaznamenat pohyb.
Lidé čekají od seniora víc, než pouhé úřadování. Ale přece se pokusím ideál úředníka obhájit. Jeho služba se chápe povrchně. Má se za to, že v úřadu jde o pečlivé přeskupování spisových materiálů a jejich opatřování správnými čísly. Ale dobrý úředník umí přece především zacházet sám se sebou a nešíří kolem sebe zmatek, má snad lepší schopnost rozumět tomu, co říkají druzí, je vnímavější pro různé záchvěvy a napětí, které činí komunikaci nepřehlednou. Aby i skvělá, ale kontroverzní myšlenka nezapadla, aby nový a smělý nápad měl podporu (třeba finanční). To je jeho starost – aby se vyznal ve spleti motivů a při vlastním rozhovoru spíš povzbuzoval a ustupoval.
Daří se ti to?
Za rok svého úřadování jsem navštívil asi třetinu farních sborů seniorátu a všude mluvil s presbytery a presbyterkami. Zjistil jsem, že musím hodně přidat, tázání vůbec není lehké, je to umění, které může být člověku zčásti dáno, ale k tomu musí přistoupit i zkušenost a stálá sebereflexe: co vlastně dělám, co se v tomto rozhovoru děje, a děje se to k dobrému, byť je rozhovor i dost ostrý?
Úředníkovi v tvém pojetí tedy nehrozí, že upadne do bezduchého provoznictví…
Snad můžeme naši otázku směle narazit na známé rozlišení kněžského a prorockého prvku v náboženství. Kněz koná tu pravidelnou práci obřadní, střeží řád bohoslužby a modlitby, uchovává kontinuitu a stálost. Jistě je za dveřmi ohrožení, že mnohé z jeho služby poklesne v bezduchý provoz a že bude pracovat jen na svém udržení a nepostradatelnosti. Smršť prorocké vášně a pravdy zpochybňuje kompetence kněží, ruší jejich zavedené způsoby a nezpůsoby, vyzývá k opuštění vybudovaných jistot. Proto ostatně v reformovaném prostředí (více než v luterském) není žádný církevní funkcionář ponechán svému nerušenému fungování a bývá i s nešetrností otloukán. A to patří ke každému úřadu nezbytně. (Jen na okraj: proroci jsou mimo jiné v nebezpečí, že budou žvanit, pochlebovat mocným ideologiím či upozorňovat na svou výjimečnost.)
Nechci tím vším povědět, že v úřadě není místo pro osobnost širokého rozmachu. Prostě jen vidím své vlastní meze, které nelze překročit. Mým úkolem i jako církevního funkcionáře je předně, abych si byl vědom hranic, těch osobních i těch, které souvisejí s funkcí. Svým temperamentem nemám třeba daleko k tomu, abych byl lvem v bráně řvoucím. Ale bráním se.
Tobě samému je bližší důraz na osobnost – nebo na týmovou práci?
Tvoje otázka naznačuje, že tu jde o protiklady. Buď osobnost, nebo zapojení v týmu. Patří tak zřetelně k povaze osobnosti, že nedokáže pracovat v týmu? Ale možná příklad rozdělení práce v našem seniorátním výboru: Vzal jsem na sebe přípravu každé porady, je to pár bodů, které musíme projednat, většinou k nim připravím i návrh nějakého řešení. A pak jedeme a já jsem spokojen, když jedeme rychle. Keller se má věnovat (a věnuje) šťourání, většinou ve chvíli pro mě dost nevýhodnou žádá „otevření rozhovoru“, do něhož sám hned „vstoupí“. Docela mě to znervózňuje, neboť můj plán se tím často kácí, ale nesmím začít plakat nebo se tvářit uraženě. Energicky ještě zasahují dvě členky výboru, presbyterky (kurátorka Eva Štouračová a její náměstkyně Eva Zadražilová), které si nenechávají nic líbit a když se dopustíme nějaké nevěcnosti, nebo setrváváme u fantazií, okamžitě jsme okřiknuti. A tak se dobíráme nějakého konce. – Mluvím o osobnosti a týmu?
Senioři a seniorátní výbory stojí uprostřed presbyterně synodní osnovy církve. Jak je tomu s „vertikálním pohybem“ podnětů pro život církve – přicházejí spíše „seshora“ či „zespoda“?
Teď si netroufám mluvit za seniorát. Spíše z pohledu sboru. Podnětů „shora“ moc není, aspoň si nevzpomínám. Snad vzdáleně dolehne nějaký ohlas ze synodu, ale mám dojem, že jsou to stejně témata, která nic nového nepřinášejí, byla už předložena a přežvýkána jinde. Co se týče podnětů „zdola“, tak právě ty bych moc rád ve své službě sledoval.
Pocházíš z Plzně, znáš jižní Moravu, teď pracuješ na Vysočině. Dá se mluvit o regionálních rysech českobratrského evangelictví? Co vidíš jako svéráz Horáckého seniorátu?
Myslím, že každý rys je třeba především spatřit a objevit, jako rysy tváře. A to je strašně těžké, musím tu tvář dobře znát. Zda jsou i nějaké regionální rysy, neodvážím se říci. Českobratrské evangelictví na Vysočině zatím vidím docela zamlženě. Evangelický živel je tu pořád docela silný a sebevědomý. Projevuje se více ve městech (Jihlava, Třebíč, Žďár, Nové Město, asi i Pelhřimov a Havlíčkův Brod), venkovská společenství slábnou. Ale i tam při návštěvách mluvíme se statečnými lidmi, kteří se nechtějí vzdát a nestěžují si.
Nenechal ses teď příliš uhranout podzimními mlhami? Už léta se u vás pořádají dětské tábory Společenství bratra Kálefa, vychází časopis Českobratrské Horácko… Nebo bys jako „církevní struktůra“ chtěl vidět jiné projevy životaschopnosti?
Kálef, Horácko a další krásné projekty (např. každoroční seniorátní den, tzv. „horácká pouť“, občas seniorátní muzicírování, letos opět pokračovala Parrésia v Horních Dubenkách, Keřkovský přenesl do našeho kraje své nakladatelství Mlýn, atd.) jsou dílem několika zaujatých lidí, kteří to připravují a táhnou. Doufám, že radostně. Seniorátní činovníci jsou většinou úplně mimo, nezasahují a nepřekážejí. V naší církvi tomu vždycky bude tak, že nějací nápadití cosi vymyslí a vyrobí, pozvou k tomu své přátele a každého, kdo má zájem. Tyto projevy samorostlého a svobodného života se na Vysočině leckde hemží. Takto vzniká kultura, tady dochází k opravdovému setkání. Sbory také zjišťují, že už si nestačí samy, k různým shromážděním se spojují (společné schůzky mládeže, soustředění konfirmandů) a více než dříve hledají i širší vazby v obci. – Vyjasňuje se.
Slyšíš ve vašem seniorátě volání po zřízení evangelické varianty „církevního magisteria“, po upevnění instituční autority ve věcech věrouky či etiky?
Nevím o tom, nebo nemám na to volání správný cit. Něco jako instituční autorita už vyprchává, zdá se mi. Rozhodně její hlučnost a všudypřítomnost.
Jistěs’ ovšem nepřestal pociťovat tu správnou evangelickou obtíženost odpovědností…
Obtíženost je pro mě docela intimní prožitek mé slabosti a nehodnosti, i nároku, který na mě doráží. Ale hned od začátku jsem si zakázal fňukat: „Ach, jaké břemeno je na mne vloženo!“
Za odpovědi děkuje Tomáš Trusina