Rozhovor s Lukášem Firlou
Po jazykovém gymnáziu vystudoval Lukáš Firla Evangelikální teologický seminář. Působil 12 let v organizaci Community Peacemaker Teams (CPT), kde měl na starosti koordinaci týmu usilujícího v iráckém Kurdistánu o mír a respekt k lidským právům, školení nových pracovníků CPT a speciální workshopy pro lidi, kteří prošli válečným utrpením. Od 2023 pracuje v organizaci Witness for Peace Solidarity Collective v Kolumbii.
Jak hodnotíš pomoc potřebným lidem jako takovou?
„Pomoc potřebným lidem“ mohu nahlížet různými úhly: Jako morální imperativ, k němuž mě povolává má víra anebo přesvědčení. Jako nutnost, protože jsme všichni/všechny jedna lidská rodina, a když jedna část mé rodiny strádá, nemohu nečinně sedět a nesnažit se dělat něco, abych to změnil. Jako formu reciprocity, protože každý/každá jsme někdy pomoc potřebovali, nebo ji jednou sami potřebovat budeme (v době rapidně se měnících skutečností, rozpadajících se „jistot“ a „nečekaných“ krizí). A mohu na téma nahlížet skrze prizma solidarity a spravedlností, protože žijeme v komplexně propojeném světě, ve kterém naplnění potřeb jedné skupiny lidí a její privilegia stojí (a padají) na odepření potřeb a utrpení jiných a jsou neoddělitelně provázané s vykořisťováním zdrojů, které by mohly nasytit jiné.
Jak ze svého odstupu vidíš českou společnost?
Mám velkou radost z pomoci, kterou česká společnost poskytla stovkám tisíc lidí, kteří přišli z Ukrajiny kvůli ruské invazi a okupaci. Zaráží mě hluboce selektivní postoje české vlády, médií a velké částí společnosti, pro které „národnost“, kultura a identita lidí rozhoduje o tom, jestli se postaví na stranu pomoci (z jakéhokoliv z výše zmíněného úhlu pohledu), anebo se přidají k těm, kdo zlo páchají a staví základy svého blahobytu na nespravedlivých umělých hranicích a utrpení jiných. I když se od roku 2011 vracím do ČR jen nárazově, je pro mě velmi těžké pozorovat sílu strachu a předsudků vůči:
– lidem z romské populace,
– těm, kteří přicházejí z Blízkého východu a jsou bez jakéhokoli ohledu na různorodost kultur, kontextů a identit považováni za „hrozbu“,
– palestinskému lidu, jehož genocida není jen opomíjená (tak jako mnoho dalších genocid a etnocid), ale přímo schvalovaná, podporovaná a chválená.
Jsem vděčný, že mohu žít v Kolumbii, jejíž vláda se rozhodla plošně legalizovat pobyt a pracovní podmínky dvěma milionům migrantů z Venezuely a zakázala vývoz milionů tun uhlí do Izraele (který dováží více než polovinu uhelných zásob z Kolumbie) jako politický a ekonomický tlak na ukončení genocidy v Gáze.
Jakou roli v tom hraje křesťanství?
Ježíšovo poselství o tvoření míru, „konání dobra“ a radikální lásce nejen vůči těm, které považujeme za „naše“, ale hlavně k těm, které vidíme jako „vzdálené“ a „jiné“, je nekompromisní, prosté selekce a bez výjimek.
Mnoho lidí pocházejících z křesťanského prostředí se angažuje v sociální práci, různých formách „pomoci potřebným“, ať už v rámci organizované činnosti, nebo ve své každodenností. Analogie Boha, který se stává člověkem, je mocným obrazem a příkladem, který vede k radikální solidaritě napříč hranicemi kultury, identity a náboženským a ideologickým přesvědčením.
Důležitým textem k tématu je pro mě Filipským 2,1–8:
Je-li v Kristu nějaké povzbuzení, nějaké potěšení lásky, nějaké společenství Ducha, nějaký soucit a milosrdenství, pak mi prosím udělejte radost: mějte ke všem stejný ohled, stejnou lásku, jednu duši, jednu mysl. (…) Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!
Nejen to. K těm, které přitahují jeho činy a osobnost, nepřistupuje Ježíš z pozice moci, tedy toho kdo (pouze) „pomáhá potřebným“, ale naopak je tím, kdo upřímně „pláče s plačícími“, dává najíst hladovým, a zároveň se u toho vzteká nad nespravedlností, která za hladem stojí. Neodděluje základní potřeby jednotlivců od nespravedlnosti společenského/ekonomického prostředí (v biblickém jazyce „světa”), v němž potřeby jedněch naplněny jsou, ale jiných ne. Je se vším všudy s těmi, kdo trpí, a na straně těch, kdo jsou utiskovaní. A pak na dřeň kritizuje ne ty, které bychom odsoudili my, ale paradoxně ty, kteří z našeho úhlu pohledu neudělali nic zlého: jen jsou „najezení“, jen se radují z výdobytků své práce, mají v životě relativní pohodlí a mír a moc jim neschází. Ty Ježíš volá k zodpovědnosti a proměně jak vlastních činů a postojů, tak k radikální transformaci společenských, ekonomických a politických vztahů. A jsou to oni, kdo daný společenský status quo měnit nechtějí, kdo Ježíše raději popraví jako rebela, vlastizrádce, jako toho, kdo narušuje jejich „mír“.
Naštěstí víme, že tímto příběh Ježíše a našich křesťanských dějin neskončil. Naopak. Vítězství života nad smrtí a zkázou je základním stavebním kamenem procesu, k němuž jsme znovu a znovu povoláváni, abychom se přidali. Radikální solidarita, která mění běh dějin, je Božím plánem jak pro nás, tak jako pro nesčetné generace před námi.
Nakolik je podle tebe důležité poukazovat na „ideový základ“ důvodu pomoci?
Líbí se mi moc koncept, který vznikl v prostředí úsilí o práva domorodých národů v Austrálii a který zpopularizovala Lilla Watson, umělkyně, aktivistka a akademička z národa Murri.
„Pokud jsi sem přišel, abys mi pomohl, ztrácíš čas. Ale pokud jsi sem přišel, protože tvé osvobození je spjato s mým, pak pojďme spolupracovat.“
Je mnoho ideových základů, na kterých můžeme stavět, a mnoho motivací, které mají svůj původ v náboženských nebo humanitních a jiných konceptech a směrech. Jsme lidé, kteří mají ve svém nitru zakódovanou spolupráci, ale také sobeckost a vypočítavost.
Je pro nás snadné se identifikovat s jednou skupinou, a cítit odcizení, strach a nedůvěru k jiné.
Vydat se na cestu solidarity, ke které nás povolává Ježíš, znamená (učit se) vzdávat se našich předsudků, moci, postoje „vědoucích” a představ o tom, co „pomáhá”. Jsme voláni Ježíšem a mnoha dalšími k vytváření upřímných a opravdových vztahů napříč hranicemi a rozdíly, v přijetí a úctě k tomu, co nás zároveň rozděluje a spojuje. Změnu potřebujeme všichni a všechny, a hlavně naše vztahy a struktury, kterých jsme součástí. Cílem naší cesty není nic menšího než osvobození.
Účastnil ses práce týmu Christian Peacemaker v Kurdistánu. V čem spočívá?
Můj příběh s Iráckým Kurdistánem začal na jaře 2009, když jsem se připojil k delegaci vedené Christian Peacemaker Teams. CPT je mezinárodní organizaci se sídlem v USA. Vznikla v prostředí mennonitské církve v 80. letech 20. století a vzala za své poslání hledat odpovědi na Ježíšovo volání zapsané v Mt 5,9: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť budou nazváni Božími dětmi.“
CPT působí v podobě několikačlenných týmů vyškolených peacemakerů, jejichž práce se soustředí na solidaritu, doprovázení, advokacii a fyzickou přítomnost v místech, kde jednotlivci a komunity čelí násilí kvůli válkám, okupaci a útisku a potlačování práv ze strany státních a nestátních ozbrojených skupin a korporací.
Práce CPT a lidé a prostředí Iráckého Kurdistánu mě během dvoutýdenní delegace a pozdější měsíční stáže oslovily natolik, že jsem na konci roku 2010 odešel z práce v sociálních službách s mládeži v Třinci a odjel na měsíční intenzivní školení do Chicaga v USA.
Několik let jsi tedy měl příležitost zažívat zblízka situaci v Iráckém Kurdistánu. Co všechno se za tu dobu událo?
Když jsem v únoru 2011 dorazil do IK (Iráckého Kurdistánu) jako plnohodnotný člen CPT týmu, vřelo Sulejmání, město, které se stalo na příští desetiletí mým domovem, tisícovými dennodenními protesty za větší společenské svobody a demokracii. Úkolem našeho týmu bylo doprovázet organizátorky a organizátory protestů, aby nebyli zatčeni tajnou policií, stát v první linii mezi demonstrujícími a bezpečnostními složkami v bílých vestách jako součást nenásilné občanské iniciativy „plot míru”, a budovat komunikační kanály mezi místní občanskou společností a okolním světem, včetně organizací jako Amnesty a ambasády USA.
Potom, co místní vláda násilně potlačila protesty, část organizátorů prchla ze země kvůli hrozbě mučení, věznění a pronásledování (někteří do Evropy), a do Iráckého Kurdistánu začali přicházet mladí lidé ze Sýrie, prchající před rozhořívající se občanskou válkou. S týmem jsme se tehdy vrátili k hlavní náplní našeho poslání, a to dokumentování tureckých a íránských přeshraničních útoků na civilní obyvatelstvo.
Můžeš to trochu přiblížit?
Desetiletí diskriminace a brutálního potlačování základních práv kurdské populace v Turecku a Íránu vedly ke vzniku nejen vlivných kurdských občanskoprávních a politických hnutí v obou zemích, nýbrž také partyzánských skupin jako PKK (bojující za svobodu a práva kurdského lidu v Turecku) a Komala, KDP-I a PJAK (bojující proti íránské vládě), které se usadily v horách Iráckého Kurdistánu. Armády Turecka a Íránu pod záminkou „boje proti terorismu” po mnoho let bombardují a ostřelují vesnice (nejen kurdské, ale i ty obydlené asyrskými křesťany a jezídy) a regiony v IK závislé na zemědělské produkci a sezónním pastevectví, čímž působí masivní vysídlování a ekonomické ztráty, kulturní a environmentální zkázu a hlavně berou lidem životy a zdraví. Protože je Turecko členem NATO, zajímal se o jeho aktivity v Iráku málokdo, samozřejmě mimo lidí, kteří díky útokům přicházeli o své blízké, domovy a živobytí. Zhruba do roku 2011/2012 poskytovala armáda USA v Iráku turecké armádě výzvědné informace ze svých dronů, na jejichž základě pak turecké stíhačky a íránské dělostřelectvo bombardovaly kurdské a křesťanské vesnice. Od 2013 do poloviny 2015 tyto útoky utichly díky příměří a mírovým vyjednáváním mezi PKK a tureckou vládou a také díky zintenzivnění občanské války v Sýrii a nástupu ISIS. Turecko mezitím vyrobilo své vlastní velmi výkonné drony, které pak od roku 2015 začalo používat stále častěji na území IK k bombardování oblasti i 200 km daleko od svých hranic. Turecké drony Bayraktar TB2, které se v našem kontextu proslavily díky použití na Ukrajině a které nedávno nakoupila polská armáda, byly testovány a zdokonalovány během bombardování lidí, které jsem osobně poznal.
Jak jste v této situaci sloužili jako CPT?
Hlavní prací CPT bylo a doteď je dokumentovat dopady těchto tureckých a íránských útoků proti civilnímu obyvatelstvu a infrastruktuře, doprovázet ty, kteří čelí jejím dopadům, a posilovat jejich hlasy, tak aby je slyšeli a začali jednat ti, kteří mají moc a vliv útoky zastavit, anebo alespoň poskytnout pomoc po útocích a odlehčit jejich dopady.
Během svých 12 let v IK jsem navštívil desítky vesnic a sezonních pasteveckých sídel na rozlehlých náhorních plošinách a v hlubokých úrodných údolích a setkal se s mnoha lidmi, kterým rakety, drony a dělostřelecké granáty zabily děti, rodiče a sourozence, zničily domy a statky anebo způsobily celoživotní postižení. Setkal jsem se s pastýři, kteří i přesto, že usínali ve svých stanech z černé kozí srsti se strachem, jestli se v noci nestanou terčem tureckého dronu, a přes den jim nad hlavami prolétávaly íránské rakety, se každé jaro ve svém vzdoru znovu a znovu vraceli se svými stády koz a ovci na náhorní plošinu Kělašín. Poznal jsem farmáře, kteří přestavovali a opravovali své bombardované domy i čtyřikrát během několika let, aby mohli zůstat ve své domovské vesnici. Poznal jsem skupinu 12 učitelek a učitelů, kteří každý den riskovali vlastní životy, když dojížděli učit asi 30 dětí ve vesnici Hirure, kterou ze dvou základen na okolních kopcích ostřelovali turečtí vojáci a kde použili i chemické zbraně, které zranily 3 člen(k)y jedné rodiny.
CPT vytvořilo nejobsáhlejší a nejdetailnější dostupnou dokumentaci dopadů tureckých a íránských útoků na civilisty v IK, jaká kdy pravděpodobně existovala. Naše data používaly (a doteď používají) nejen média, kurdská a irácká vláda, ale i zahraniční organizace a vlády, včetně Velké Británie, Evropské Unie, USA a dalších.
Kromě práce na zviditelňování situace a potřeb lidí v oblastech, ze kterých cizí armády udělaly válečné zóny, se během mých let v IK odehrály i další zásadní věci.
V létě 2012 mě CPT poslalo do Kolumbie, abych pomohl vést jednu delegaci a nabral zkušenosti od našeho týmu, který doprovází rolnické komunity, které přichází o své domovy a živobytí kvůli firmám, které plošně sází olejové palmy. Během té cesty jsem poznal Carolinu, se kterou jsme se po roce a půl transkontinentálního vztahu v roce 2014 vzali.
V oblasti v té době v útočil Islámský stát…
V době, kdy se Carolina i se svým náctiletým synem stěhovala za mnou, na Irácký Kurdistán zaútočil Islámský stát Iráku a Sýrie (ISIS). Vznik uskupení, ze kterého se vyvinulo ISIS, je úzce provázán s invazi koalice vedené armádou USA do Iráku v r. 2003 a následným politickým a společenským chaosem a krizemi, do nichž invaze uvrhla Irák. Část vojevůdců ISIS, včetně al-Baghdádího, se potkala ve věznicích zřízených armádou USA, proslavených nehumánním zacházením a týráním.
Bylo to těžké období. Nevěděli jsme, co s námi a s Kurdistánem bude. Během jedné z bitev proti ISIS zasáhla kamaráda, který boje fotil, kulka. Začali jsme budovat vztahy s lidmi z jezídského národa, který procházel genocidou vedenou ISIS. Se CPT jsme byli mezi prvními organizacemi, které dokumentovaly příchod přes sto padesáti tisíc Jezídů a Jezídek během jednoho týdne do IK a sdílely jejich volání o pomoc. Byla to nepopsatelná setkání s lidmi, kteří před několika dny prožili nepopsatelné hrůzy na hoře Sindžár. Jeden pán s tváři spálenou sluncem nám ukazoval fotky svých dvou náctiletých dcer, které ISIS unesli. Během jiné cesty jsme doprovázeli skupinku aktivistek ze Sulejmání, které sbíraly jména unesených jezídských žen a dívek. Poznali jsme několik rodin, které jsme pak doprovázeli v jednom uprchlickém táboře.
V následujících měsících do Kurdistánu dorazily tisíce dalších rodin, šíitských, sunnitských a křesťanských, které prchaly jak před ISIS, tak před válkou proti nim.
Jak jste s těmito lidmi pracovali?
V té době jsme zkoušeli několik projektů s mládeží a dětmi v uprchlických táborech a centrech, ale to, co se opravdu uchytilo a vydalo mnohé ovoce, byly nakonec workshopy Projekt alternativ k násilí (anglicky AVP), kterými jsme si nejdříve prošli sami a pak je začali organizovat dál. AVP stojí na třídenních prožitkových workshopech, které skrze různé aktivity umožňují lidem, kteří by jinak těžko spolu mluvili, otevřít se zkušenosti jiných, začít se sdílet, spolupracovat a společně hledat alternativy k násilí, které prožívají. Pro lidi, kteří na té cestě osobní a vztahové transformace chtějí pokračovat, jsou pak připraveny nadstavbové workshopy, které jdou více do hloubky, a dalším krokem je možnost, aby se někteří stali facilitátory a facilitátorkami těch workshopů sami-y.
Má skupina, se kterou jsem si prošel tuto cestu vnitřní proměny a formativní zkušenosti a která mě posunula na cestu spolu-vedení dalších workshopů, byla úžasně různorodá. Byli jsme skupina složená z Kurdek a Kurdů (z Iráku a ze Sýrie), Arabů (z Iráku a Sýrie), z nichž některé/někteří pocházeli ze sunnitského prostředí, další ze šíitského, byly mezi námi chaldejská křesťanka z Iráku a arabská křesťanka ze Sýrie, dva jezídové a několik křesťanek a křesťanů z jiných kultur, včetně mě. Některé ze vztahů, které mezi námi vznikly, přetrvaly roky a workshopy, které jsme pak spolu organizovali, vedly k transformativní zkušenosti mnoha mladých lidí, kteří si prošli válečným utrpením a pocházeli z velmi rozdílných kultur, identit a prostředí. Část z nich pak začala workshopy reprodukovat dál a rozvíjet své schopnosti a zkušenosti, až časem převzali-y vedení AVP programů pro Irák a Kurdistán sami-y – s velkým nadšením a vizí, kam je směřovat dál.
V rámci tohoto náročného procesu se asi měnila i tvoje role a odpovědnost…?
V létě 2016 pak začalo nové období v mém životě i působení v Kurdistánu. Přestěhovali jsme se s rodinou ze Sulejmání do Bogoty, v Kolumbii, odkud pochází má manželka. Zároveň jsem se v CPT ujal nové role, a to koordinace programu v Iráckém Kurdistánu. V CPT většina koordinátorek a koordinátorů programů tráví několik měsíců v roce se svými týmy, ale zbytek práce dělá na dálku. (Má to svou logiku spjatou s tím, jak fungují malé horizontální týmy ve vysoce rizikových prostředích). Začal jsem se adaptovat na novou kulturu a prostředí, zatímco jsem byl víceméně pořád v kontaktu s mým týmem v Kurdistánu a s vedením CPT, anebo na cestách s CPT. Jezdil jsem do Kurdistánu dvakrát za rok, vždy na měsíc dva, pak na různá setkání s vedením CPT a skupinami, které CPT podporují, a na návštěvy CPT týmů – na Lesvosu, kde pracoval můj bratr, anebo v Palestině a Kolumbii. Začal jsem navíc připravovat lidí, kteří se chtěli připojit k CPT, a spoluvedl a koordinoval sedm měsíců dlouhá školení, která probíhala od Kurdistánu a Jordánska přes Slezsko, Německo, USA až po Kolumbii.
Mezi mé hlavní zodpovědnosti dále patřilo podporovat a koordinovat tým, tak aby mohl dělat svou práci dobře a fungovat efektivně a zdravě. Povedlo se nám postavit tým, který není primárně závislý na přítomnosti lidí z ciziny a podporován místními členy, ale tým, jehož pilíři se stali-y Kurdové a Kurdky, kteří dělají úžasnou a velmi nebezpečnou práci ve spolupráci s členy a členkami z jiných zemí. CPT také v té době změnilo název na Community Peacemaker Teams, aby reflektovala skutečnost, že v organizaci pocházíme z různorodých komunit, kultur a vyznání a společně usilujeme o to transformovat násilí a útlak.
Naše práce v IK se zaměřila hlavně na zhoršující se turecké přeshraniční útoky a na podporu práv a aktivit občanské společnosti a doprovázení kurdských novinářů a novinářek, kteří byli pronásledování pro svou práci, někteří zavražděni a jiní zavření vládou na základě fingovaných politických procesů.
Kterou vládu máš na mysli?
Některé vládní strany v IK, které potlačují nesouhlas a kritiku ze strany občanské společnosti za použití běžných praktik autoritářských režimů, jako zastrašování, dotěrné sledování pohybu, komunikace a aktivit, mučení, fingované politické procesy, očerňující kampaně, atentáty atd.
V jakém stavu byl Kurdistán a práce v něm, když jsi z organizace odcházel?
Z Kurdistánu jsem naposledy odjížděl před vánoci r. 2022. Turecko v té době okupovalo většinu asi 300 km dlouhého pohraničí, ze kterého donutilo odejít většinu civilního obyvatelstva, a jejich drony bombardovaly oblasti i 200 km daleko od hranic. Armáda pokračovala ve výstavbě nových základen, některých z nich 20–25 km hluboko uvnitř iráckého území, a propojovala je stavbou silnic z tureckým územím. Turečtí vojáci kolem základen vysekávali a vypalovali lesy, které už tak byly vzácné, a turecké firmy instalovaly své telekomunikační věže, které blokovaly signál iráckých mobilních síti.
V prosinci jsem spolu s mým týmem doprovázel 9 lidi, kteří přežili turecké bombardování, na setkání s představiteli irácké vlády a ministrem spravedlnosti v Bagdádu. Iráčtí zákonodárci a vláda věděli pramálo o rozsahu a dopadech tureckých vojenských operací v Kurdistánu, a byli našimi daty a setkáním s lidmi, které jsme doprovázeli a kteří sdíleli své příběhy, pohnuti k jednání. Ministr spravedlnosti se zavázal, že vláda poskytne finanční kompenzace a nemocenský důchod rodinám, které ztratily své blízké, a těm, kteří mají dlouhodobé zdravotní potíže v důsledku přeshraničních útoků. Problémem bylo, že vláda práci, která jí náleží, nechala na CPT. Trvalo rok a půl nasbírat všechny informace o jednotlivcích a rodinách, kteří přišli o někoho anebo byli zranění, včetně lékařských posudků a úmrtních listů. CPT a dobrovolníci, kteří nám pomáhali, dokázali identifikovat jména a další data 702 jednotlivců, kteří byli zabití nebo zranění tureckou armádou, a 143 obětí íránských operací. Tato zpráva jedinečná jak zaměřením, tak rozsahem byla publikována tento měsíc za přítomnosti tří desítek médií a zástupců/zástupkyň kurdské vlády a sdílena s diplomatickým sbory, které mají zastoupení v IK. Tým momentálně čeká na potvrzení setkání s ministrem spravedlnosti a zástupci irácké vlády.
Kromě mnoha úžasných výsledků naší přítomnosti a práce v Kurdistánu jsem tam nechal mnoho blízkých přátelství. Pokračoval jsem v koordinaci IK programu na dálku do června 2023, kdy jsem se rozhodl odejít, a začal psát novou kapitolu svého života i působení v Kolumbii.
Jak bys to srovnal s Kolumbií, kde žiješ a pracuješ teď?
Od června 2023 pracuji s organizací, která se jmenuje Witness for Peace Solidarity Collective. Doprovázíme lidskoprávní organizace během cest do oblastí, které kontrolují ozbrojené skupiny. V Kolumbii má neozbrojený doprovod mezinárodních organizací do konfliktních zón dlouholetou tradici a je jednou z taktik, které pomáhají chránit místní mírové aktivistky a aktivisty v jejich práci. Měl jsem možnost poznat a podpořit práci několika rolnických, afro-kolumbijských a domorodých komunit, které se organizuji velmi inspirativními způsoby v nenásilném odporu proti nucenému vysídlení, náboru mládeže do řad ozbrojených skupin, genderově podmíněnému a sexuálnímu násilí a ekonomickému vykořisťování. Zrovna teď organizujeme dvoutýdenní „řečnické turné” po jihovýchodě Spojených států pro jednu z vedoucích černošské organizace Renacer Siglo XXI, která působí v regionu s nejvyššími počty zavražděných obhájců lidských práv. Bude mluvit o roli černošských žen a spirituality v budování míru a jeho zakotvení v uzdravování našich vztahů k sobě samým, k druhým a k území a přírodě.
Závěrem, na co je tedy podstatné se zaměřit při práci s potřebnými?
Vytvářet upřímné vztahy postavené na respektu a spolupráci. Nemlčet tváří v tvář násilí a nespravedlnosti páchané nejen vůči těm, kdo se nám jeví být blízkými, ale i těm, kdo jsou nám zdánlivě vzdálení. Oprostit se od svých představ podmíněných středoevropským prostředím. Nechat se vést Duchem a lidmi, ke kterým nás Duch povede, k transformaci vlastního nitra, postojů, vztahů a také do míst za hranicí našich představ. Nenechat se vykolejit neúspěchy, ale v pokoře a zaujetí naslouchat hlasům a příběhům komunit, které nespravedlnostem světa dlouhodobě vzdorují. A i když to může znít jako klišé, tak nepřestat věřit v to, že dobro je mocnější než zlo a světlo je mocnější než tma.
Otázky připravil a za rozhovor děkuje Petr Turecký
Zprávu o situaci v Iráckém Kurdistánu najdete na https://1url.cz/R1RLt