Nedávno se mě moje šestiletá dcerka Anička zeptala: „Tati, a kdo vlastně vyhrál druhou světovou válku?“ Její otázka mě překvapila. Proč se ptá na tak jasnou věc? Ale ono to vlastně v dnešní době úplně jasné není. Alespoň co se týče výkladu dějin, který podávají současná média a bohužel i někteří politici. A taky jsem si uvědomil, že jen za mého života (je mi 42 let) se vlastně oficiální výklad dějin druhé světové války změnil třikrát.
V minulém režimu
to bylo jasné. Válku vyhrála především Rudá armáda a tak trochu i ostatní spojenci. Do bojů na Východě i na Západě se zapojili českoslovenští vojáci. Těch na Východě bylo víc, víc bojovali a umírali, zejména v slavné Dukelské operaci pod velením generála Svobody. Těch na Západě bylo míň, míň bojovali a většinou to byli reakcionáři. Prezident Hácha byl zrádce a kolaborant. Všichni němečtí vojáci byli nacisté a vrazi a všichni sovětští vojáci byli bezchybní „gerojové“. O tom, že na osvobození Prahy se podíleli i tzv. Vlasovci, se nemluvilo, a když tak jen o tom, že to byli zrádci, kteří si na poslední chvíli snažili zachránit kůži. Osvobození západních Čech americkou armádou vlastně ani neproběhlo, američtí vojáci u nás pouze rabovali, americké letectvo pouze zbytečně bombardovalo naše továrny, aby zbrzdilo poválečný vývoj. Všichni partyzáni byli komunisté a hrdinové. Po válce byli zaslouženě odsunuti sudetští Němci, protože to byli všichni Henleinovci…
Komunistický výklad historie byl tedy velmi tendenční, zkresloval pravdu a někdy byl i založen na lži. Jelikož v té době žilo mnoho lidí, kteří válku zažili, téměř všichni věděli, jak to bylo doopravdy, a oficiální výklad se velice lišil od obecného povědomí.
Po listopadu 1989
vyšlo na povrch, že ne vše, co se za minulého režimu tvrdilo, bylo pravdou. Pamětníci mohli veřejnosti i v médiích sdělit, jak to doopravdy bylo. Že nás sice osvobodila hlavně Rudá armáda, ale nebyla sama, jelikož Plzeň a velkou část západních Čech osvobodili Američané, a místní na ně dodnes s láskou vzpomínají. Českoslovenští letci hrdinně bojovali v bitvě o Británii, na bombardérech se účastnili náletů na Německo. Jiní vojáci západní armády bojovali v africké poušti a podíleli se na obléhání přístavu Dunkerque v Belgii. I to, že po roce 1948 byli hrdinové ze Západu pozavíráni do kriminálů, museli pracovat v uranových dolech a někteří byli popraveni. Těm šťastnějším se povedlo emigrovat. V uranových dolech a kriminálech skončili i někteří bojovníci ze SSSR, kteří nesouhlasili s komunistickým režimem. Prezident Hácha byl vlastně oběť doby a neměl moc na výběr. Ne všichni němečtí vojáci byli nacisté. Někteří vojáci Rudé armády páchali na našem území zločiny, opilí kradli hodinky, znásilňovali a rabovali. Nedělali to všichni, ale je dobré o tom mluvit. Vlasovci v kritické době pomohli Praze. Nebyli to jen zrádci, ale také lidé, kteří dali přednost službě v armádě před umíráním v zajateckých táborech.
Zdaleka ne všichni partyzáni a odbojáři byli komunisté, a bylo také mnoho lidí, kteří se partyzány stali až po konci války. Někteří se podíleli i na excesech, při nichž byli vražděni někdy i nevinní němečtí vojáci a civilisté. Odsun sudetských Němců proběhl někdy divoce a byli odsunuti i ti, kteří s nacismem nesouhlasili.
Výklad dějin z devadesátých let byl asi ten „nejpravdivější“. Nefungovala cenzura, ale ještě žilo mnoho pamětníků, a proto nebylo možné předkládat veřejnosti upravené informace.
A jak si válku připomínáme dnes, po více jak čtvrt století?
Nutno napsat, že si ji připomínáme hodně, ale možná ne tím nejšťastnějším způsobem. Většina pamětníků již zemřela, a proto přišel čas pro objevitele nových faktů a pravd. Běžný občan může již 15 let každé pondělí sledovat dokumenty o Adolfu Hitlerovi, jeho generálech, ženách, dětech, vojácích a podobně. Rudá armáda je prezentována jako armáda okupační, jejíž vojáci pouze znásilňovali a kradli a, jak je často zdůrazňováno, chovali se hůře než Němci. Zajímavé je také účelové označování sovětských vojáků slovem Rusové. Přitom v Rudé armádě bojovali vojáci všech národů SSSR, tedy nejen dnes zlí Rusové, ale třeba také dnes „hodní“ Ukrajinci. Naši partyzáni, hlavně ti komunističtí, vlastně zbytečně hazardovali. Ti, co padli nebo byli popraveni, si za to nakonec mohli sami. Vlasovci byli bezchybní hrdinové, kteří si zaslouží pomník. Už se nemluví o tom, že se před svým „obrácením“ podíleli na mnoha zločinech, včetně hromadných poprav židovského obyvatelstva. Byli to přeci bojovníci proti komunismu. Prezident Hácha byl vlastně hrdina a má svoji pamětní desku. Zato Ludvík Svoboda byl komunista, který nás v roce 1968 zaprodal, a vadí i to, že se po něm v Praze jmenuje nábřeží. Sudetští Němci byli vlastně oběti nešťastné prvorepublikové politiky a jejich odsun byl zločinem… A dalo by se pokračovat.
Jak se zdá, současný mediální výklad historie je také trochu pokřivený, podobně jako ten v období komunistické totality. Jako bychom se na válku začali dívat z „německého“ pohledu. Tedy z pohledu nepřátel našich dědů, kteří napadli naši zem a rozpoutali válku, která postihla celý svět. Profesionální historici mají samozřejmě stále vyvážený pohled, o čemž svědčí mnoho dobrých prací a statí, které na dané téma vyšly a stále vycházejí. Problémem ovšem je, že tyto informace se ztrácejí v záplavě jiných, dalo by se říci bulvárních, které bohužel veřejnost oslovují nejvíce, a pro člověka, který se o dané téma hlouběji nezajímá, je těžké zjistit, co že je vlastně pravda. Přiklání se tedy k nejsnadněji dostupným informacím, což jsou většinou ty bulvární, bohužel nejméně pravdivé.
Proč většina populace tento výklad přijímá?
Na to není lehké odpovědět. Důvodů je určitě více. Jedním z nich je možná ten, že komunisté válečné události připomínali téměř hystericky a při všech možných příležitostech. I v mateřských školkách kreslily děti v květnu tanky a z nástěnek se na ně usmívali bodří rudoarmějci. Stejné to bylo i na školách, v továrnách a třeba i v čekárnách lékařských ordinací. Lidem se začaly ty šeříky a rudé hvězdy zajídat a pamatují si to dodnes. Ono to oslavování hrdinů nebylo příjemné ani většině pamětníků války.
Je pravda, že mnoho československých občanů se zapojilo do boje proti nacismu v domácím i zahraničním odboji. Ovšem také je pravda, že podstatně více bylo těch, kteří se snažili válku prostě přežít. Většina našich dědů a babiček pracovala v protektorátních továrnách pro Němce, vychovávala děti a všem nebezpečím se snažila vyhýbat. Chtěli prostě žít, ne každý je hrdina. A proto dnes mnozí rádi slyší, že to, co jim bylo vnucováno, nebyla pravda.
A to přenesli za jisté podpory médií a někdy i politiků na mladší generaci. Možná proto zná každý druhý mladý člověk nejúspěšnějšího německého tankistu Kurta Knispela, sudetského Němce od Zlatých Hor, který tedy byl vlastně „náš“. Málokdo ovšem ví, kdo to byl kpt. Jaroš nebo kpt. Fajtl. Zapomínáme na své hrdiny a hledáme si hrdiny u nepřátel. Při tom všem ze všech stran zaznívají slova o smíření. Bohužel většinou jsou to opravdu jen slova. Dnešní Čech nebo Moravan se nemusí usmiřovat s žádným Němcem, ani tím sudetským, nemusí se usmiřovat proto, že si nic špatného neudělali. I tolik prosazované „vyrovnání se s minulostí“ je vlastně jen prázdná fráze. A ač se to nezdá, tak smíření a vyrovnání mezi obyčejnými lidmi už dávno proběhlo. Byla to spousta malých smíření lidí, kteří už měli války plné zuby. Jedno takové mi popisoval pan Cejpek z Budíkovic u Třebíče:
U Bartejsů pak byli po válce Rusové a taky tam měli auto. Byl tam s nima takovej mladej kluk, to byl Slovák, nebo Rusín, bylo mu dobře rozumět. Jednou k němu přivedli Němce, kterej se schovával v Jurdově březí. Ten mladej Rusák se ptal Němce, jestli tam ještě někdo je, a nevím už kdo to překládal. A ten zajatej Němec, že ne, že tam byl jen sám. Najednou někdo křičí: Támhle utíká další Němec! Vyběhl z Jurdovýho březí a utíkal támhle přes pole. No a ten mladej Rus vylezl na zídku a začal po něm z automatu střílet. Ale bylo to daleko, tak ho nemohl trefit a Němec utekl do dalšího lesa. Ten Rusák se vrátil a tomu zajatýmu Němcovi dal po čuni. Držel v ruce malou pistolu, takovou do kapsy, a tou mu vrazil po hubě, až mu roztrhl tvář. Ten Němec začal brečet a rozklepal se. A ten Rus mu říká: Ty pláčeš? Já neměl plakat, když vy mi zastřelili mamku a taťku a já se musel dívat? Pak vytáhl z kapsy fáček, tu tvář mu zavázal, ukrojil kus chleba, něčím mu to namazal, ten chleba mu dal. Nakonec ho nechal odvést do lágru v Třebíči. Oni si ti Rusáci prožili svoje…
Myslím, že pan Cejpek ve své vzpomínce krásně popsal, co je to smíření. Určitě to není sebemrskačské odsuzování činů vlastních dědů. Je to jen pochopení toho druhého. Pochopení, ne převzetí jeho názorů a pohledů. A ten, kdo pochopí, dokáže i odpustit.
Vzpomínky pana Cejpka mi daly i odpověď pro moji dcerku: Válku vyhráli všichni spojenci, kteří nás osvobodili, a prohráli Němci, kteří ji začali. Hodní a zlí lidé byli ve všech armádách.
Autor po desetiletí sbíral svědectví regionálních pamětníků na II. světovou válku. Vydal studii Konec války na Třebíčsku (Akcent, Třebíč 2019)