rozhovor s Milanem Balabánem
PK: Od zimního semestru 1990 přednášíš na Karlově universitě. Navazuješ tak na přednášky, které se konaly v tzv. bytových seminářích během 70. a 80. let. Jaká to byla doba?
MB: Byla to doba vzrušující, v jistém smyslu doba temna. V jiném smyslu také doba rozsvěcování světel a jedním z výrazů tohoto rozsvěcování byly právě bytové semináře. Účastnil jsem se několika u jiných učitelů (Hejdánek, Palouš, Machovec, Kroupa, atd), ale měl jsem také svůj samostatný ve svém dřívějším bytě na Hanspaulce. Účastnili se někteří pozdější emigranti (např. Karásek, Londýn, Soukup), začínající i starší bohoslovci, ale také lidé z různých okruhů, takže rozprava bývala velmi pestrá. Za významný pokládám seminář s Milanem Machovcem a Zbyňkem Fišerem (Egonem Bondym), kde se vyučovala filosofie od počátků až po středověkou a novověkou a já tam přednášel asi půldruhého roku dějiny židovství.
PK: Také jsi v té době napsal dvě práce – Tázání po budoucím a Hebrejské myšlení.
MB: Tyto texty vznikaly v rámci několika seminářů, kde jsem se pokoušel o hlubší sondy k jednotlivým tématům, které nebylo možné podrobněji rozvést v souhrnném pohledu, např. nepředmětné pojetí Boha. Co je to Bůh? Bůh není věc, je to „no thing“ – žádná věc. Pokusil jsem se to demonstrovat na příběhu o zlatém teleti, kde se jednalo o hrubé zpředmětnění božstva. Nebo podobné např. bronzový had, zvaný Nechuštán. Během putování pouští figuroval jako významný symbol Hospodina – boží léčivé, ale i ničící moci. Později se stal předmětem uctívání, byl dokonce umístěn v jeruzalémském chrámě a za Jóšijášovy reformy byl odstraněn, poněvadž se stal modlou.
PK: „Nepředmětný Bůh“, „nepředmětné myšlení“ – jak přijímali tento myšlenkový přínos českého protestantismu v uplynulém období jiní myslitelé, zejména římští katolíci?
MB: Pro Radima Palouše a jeho spřízněnce nebyl tento důraz tak příznačný, poněvadž z katolické strany se nabízely koncepty modifikované nebo odlišné. V katolictví má zobrazování svatých věcí větší prostor než v židovství nebo protestantismu.
PK: Měli jste přes rozdílné přístupy společnou filosofii, společný theologický směr?
MB: O společném theologickém směru lze hovořit jen v perspektivě nebo závěrečném souhrnu, ale nikdo z přednášejících nebyl vázán nějakým modelem. Skutečná spolupráce se rozvinula s Ladislavem Hejdánkem, Jakubem Trojanem, Milanem Machovcem a Fišerem – Bondym. Konfrontovali jsme se i s některými theology procesuálního myšlení, jak je českým theologům zprostředkoval Petr Macek. Každý z nás formuloval podle svého vidění, nicméně společný úběžník byl patrný.
PK: Pokračuje tato spolupráce i po listopadu 1989?
MB: Na doby, kdy se každý po svém manuálním zaměstnání v ten a ten den dostavil tam a tam, aby oslovil tolik a tolik lidí, můžeme už jen nostalgicky vzpomínat. Na nějaké hlubší hodnocení zatím uběhla příliš krátká doba, ale byli jsme si blíž. Fyzicky i spirituálně. Teď vypadá spolupráce úplně jinak, někteří z nás zaujali posty na fakultách, jiní dokonce v parlamentech (Jan Sokol, Daniel Kroupa, Pavel Bratinka, Jiří Schneider, Zdeněk Bárta a jiní). Nicméně opět je možné vytvářet menší kruhy v bytech. Existuje ještě jeden můj soukromý seminář, kde jsem působil dva roky sám a teď se připojili Jan Šimsa a jeho žena. Vykládal jsem tu knihu Job, příběhy Josefovy apod. Hovoří se tu o nově vydaných knihách, zajímavých článcích v časopisech, komentuje se i politická situace. Scházíme se v bytě Jana Vlasáka, herce Národního divadla – tzv. Eliščin kruh. Je to tedy jakési pojítko mezi způsobem práce minulým a současným.
PK: Jsi soustředěn na problematiku starozákonní a židovskou. V Souvislostech jsem však četl tvou studii o Ježíši Nazaretském a velmi mne zaujalo tvé pojetí víry…
MB: Jde o biblické (hebrejské) pojetí víry. Základem je mi Ježíšovo logion: „Mějte víru Boží“ (Mk 11,22). V ekumenickém překladu, vedeném J. B. Součkem, se rozhodli pro „Mějte víru v Boha“. Ale „pistis theú“ ukazuje na jinou možnost: „Mějte víru, jakou má Bůh.“ Jakmile to takto formulujeme, ihned poznáme, že víra neznamená věřit v to neb ono. Je to věc základní orientace. Jestliže Bůh své slunce a déšť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé, prokazuje tím velkorysost, kterou těžko můžeme pochopit a zhodnotit, poněvadž přesahuje naše představy a koncepce. Nicméně o to jde, že víra má (jak naznačil Hejdánek v replice na tuto studii v Reflexi) také kosmický charakter. V tomto pohledu pokládám kralický překlad „Mějte víru Bozi“ za správný a ekumenický překlad za oslabující.
PK: V Souvislostech to pak ještě dotahuješ do systematických výpovědí a zdá se, že navazuješ na Dietricha Bonhoeffera.
MB: Ano, Bonhoeffer je jedním z mých theologických otců. Mám za to, že pokládat Karla Bartha za jediného možného otce biblické systematiky by se mohlo stát osudným. Tak jako je nutné slyšet vedle čtyř různých evangelií také svědectví epištol a nezapomenout přitom na Apokalypsu Janovu, tak je nutné, aby i dnešní bohoslovci měli na paměti rozdílná theologická stanoviska. Nemůžeme stavět Bartha proti Tillichovi či Bonhoefferovi, ale můžeme rozlišovat to, co se ukázalo jako nosné od toho, co se sice jeví jako krásné církevní zboží, ale zneprůhledňuje modernímu člověku obsah kérygmatu. Bonhoeffer je v tomto ohledu zvlášť důležitý, už také proto, že stvrdil svůj theologický pohled martýriem. Podle Bonhoeffera – i když to tak přímo neformuluje – je víra účast na utrpení Božím v tomto světě. Solidarita, kterou je nutno prokázat v pravou chvíli – jinak je šance promarněna a víra se mění v ideologii. Bonhoeffer, podobně jako Tillich, který teď více vstupuje do povědomi než dříve, nám mohou pomoci, abychom svůj obzor nejen rozšířili, ale i prohloubili.
PK: Jde o nový směr? Dá se mluvit o pražské škole nepředmětného myšlení?
MB: Nikdo z nás nechce podemílat koncepce učitelů theologické fakulty, ale na druhé straně – vydat se trochu jiným směrem je potřeba. Vyjít nejenom z myšlení novozákonního, ale také židovského a dobrat se pohledu, který vede k víře, ale který znemožňuje skluz, v němž se víra jakožto základní přístup ke skutečnosti stává nějakým věřením ve smyslu ideologickém nebo dokonce misijně-propagandistickém. Pomocí nám tu mohou být i návštěvy některých zahraničních theologů.
PK: Nedostává se tu ke slovu stará Harnackova myšlenka, že se křesťanské myšleni nechalo zhelenizovat? Nezapomnělo na hebrejskou strukturu myšlení a nedalo se příliš ovlivnit myšlením řeckým?
MB: Nechtěl bych stavět hebrejské myšlení v příkrou protivu k řeckému. Církev ve svých dějinách procházela nejrůznějším prostředím a zažila tuhé ideové nápory. Nesmíme zapomínat, že novozákonní církev má nejen židovské, nýbrž i „řecké“ pozadí a předpoklady, nesmíme zapomínat na helenismus, který (mocensky garantován Alexandrem Velikým) se rozlil po celém tehdejším světě. Duchu a stylu helenismu nedokázali plně vzdorovat ani takoví myslitelé jako starozákonní Kazatel či Filón z Alexandrie. „Helenizace“ biblického myšlení je patrná i u některých církevních otců, např. Origenovy výklady Písně písní se snaží odpoutat pozornost od všeho nejen smyslného, ale i smyslového, od všeho, co souvisí s touto zemí, s realitou, s politickými událostmi. Harnack dobře vystihl, že křesťanské dogma se tvořilo na základě myšlení, které biblickému směřování nebylo vlastní. Proto vznikla christologická dogmata, která v dané situaci, kdy nápor spekulativně abstraktního myšlení byl značný, mohla užitečné posloužit, ale to co je užitečné v určitý čas, nemusí být užitečné v časech jiných. Zdá se, že „hebrejské myšlení“ bylo na dlouhou dobu umlčeno a v jistém smyslu je upozaďováno dodnes. Souvisí to s jemným antisemitismem. Dávno jsem přesvědčen, že křesťanská christologie je inkluzívně antisemitská, antijudaistická a právě tím se do jisté míry stává ideologickým spotřebním zbožím, které je v církvi chvatně kupováno, aniž by se prověřovalo, zda tomu odpovídá kvalita. Hebrejským myšlením myslím návrat k některým starozákonním přístupům a židovským tradicím, jak se projevovaly v době exilní, poexilní i novozákonní.
PK: V duchu hebrejského myšlení interpretuješ i božskost Ježíšovu?
MB: Ano, tam je to právě velmi zřetelně vidět. Řekneme-li „syn Boží“, pak to v řeckém pojetí znamená nadpřirozenost jeho postavy a „přirozeně-nepřirozené“, božsky normální vlastnosti, které si Ježíš přinesl z nebes. Asi jako když si člověk vezme zimník, aby mohl za mrazu vyjít do terénu – tak Ježíš dostal tento zimník božství, aby mohl sestoupit do terénu naší země. Ve starozákonním a židovském pojetí znamená však božství Ježíšovo jednak poslání, vyslání, a jednak jedinečnou blízkost Bohu. „Blízkost Bohu“ – to je právě rovina, kde se hebrejské i řecké pojetí setkávají. Ježíš byl Bohu nekonečné blíž než my, ale tato blízkost spočívala v ochotě vydat se poslání, které na něj bylo vloženo. Církev dobře vystihla, že jde o poslání, ale zazdila pravý smysl pojetím mýticko-metafyzickým – pojetím další přirozenosti, která stojí vedle lidské jako něco nebeského ve smyslu dualistickém a kryptodoketickém.
PK: Příklon k hebrejskému myšlení v sobě tedy obsahuje určitou náročnost, výzvu…
MB: Jistě, tento způsob myšlení předpokládá člověka hledajícího, který nechce především získat nějaká privilegia vědomostí a nechce se krýt nějakou autoritou před nepohodou. Člověka zanechává chudým. To výborně vystihl stále nedoceněný Mistr Eckhart, podle něhož tlak evangelia člověka svléká z jednoho kabátu za druhým, až zůstane nahý. Bůh člověku není bohatstvím, jímž by se mohl ohradit vůči druhým, které by mu umožnilo nadpřirozenou jistotu, že je spasen, nýbrž je to něco jako vítr (ruah), který člověka provívá. Jde spíš o „hlas temný a tichý“, o něco, co svlaží lidskou duši, ale neumožňuje člověku, aby byl „beatus possidens“.
PK: Lze říci, že hebrejské myšlení není tedy jen formální myšlenkovou metodou, ale zároveň také pozváním k určitému životnímu postoji?
MB: Ano, výraz pozvání je velmi šťastný. Bůh je hlas (kól), volání, promluvení. Moderní člověk uslyší volání, které nemůže ideologicky formulovat nebo zdůvodnit, ale které je tak naléhavé, že nezbývá než poslechnout. Tady je to božské mystérion, pokud se ho můžeme legitimně dotýkat.
PK: Říkáš božské mystérion – je křesťanství náboženstvím?
MB: Je. Každé náboženství předpokládá otázku po něčem nepodmíněném. Křesťanství je náboženství svého druhu. Překračuje vzorce všech náboženství a míří někam jinam.
PK: V čem Je spojnice křesťanského náboženství s moderním světem?
MB: I dnešní člověk touží po jistotách, které by byly garantovány samy sebou, i on má málo odvahy jít nevyšlapanou cestou, podniknout určité riziko. Ovšem i moderní člověk propadá černobílému vidění, duchu rivality a nenávisti, touží po moci. Obě církve, evangelická i katolická, tu mohou sloužit příkladem, v dobrém i ve zlém. V katolické církvi u nás nejsou (rád bych se mýlil) žádné prorocké osobnosti. Církev namnoze touží po znovuzískání majetku, jako by se bez něj nemohla ani duchovně obejít. Církve zaměňují hlas temný a tichý – který nesnese žádné násilí a žádnou propagandu – za veřejné proklamace podložené mocenskými pozicemi. „Když si pustíš tranďák, je to samej flanďák“, zpívá dnes syn předminulého synodního seniora. Jestliže se objevují v masmédiích takové církevní hlasy, které prozrazují touhu po moci a tím diskreditují evangelium Kristovo, pak je to špatné. Prezentuje se velikost a sláva církve, papežská pompa, která má sice jiný charakter než ve středověku, nicméně zůstává podle mé něčím, co s evangeliem chudého a posléze ukřižovaného Ježíše souvisí jen málo. A nevystačí se tu s argumentací, že jde o bohatou symboliku a že to nesouvisí s osobní touhou po nějaké vyvýšenosti a slávě. I symbolika má své meze.
PK: Je smutné, že ve sdělovacích prostředcích nezazněly církevní hlasy, které by přiznávaly, že společnost za minulého režimu žila nenormálním životem i přičiněním nás křesťanů…
MB: To také vysvětluje, proč je v naší společnosti jakoby větší zájem o svatého Václava nebo Jana Nepomuckého než o Jana Husa nebo dokonce i Komenského. Je totiž mnohem snadnější se upnout ke kultu nějaké osobnosti a odtud jakoby magicky získávat sílu, než být vystaven tak ostrým nárokům, takové čistotě, kterou prokázal Hus nebo vyrovnat se s takovou šíří úkolů ve všech rovinách, jak to navrhoval Komenský. Bohužel i hlava našeho státu příliš nepléduje pro dědictví Husovo, ale ráda asistuje při manifestacích, kde se zdůrazňuje význam velkých katolických světců. Za tím je právě pokus o zpřehlednéní, o zpředmětnění. Jde o jakousi bezpečnost, která nepotřebuje to, čemu se říká pokání – tešúvá, metanoia.
PK: Nebezpečí zpředmětnění Boha tedy hrozí I nám, podobně jako ohrožovalo člověka starověkého?
MB: Ano, hebrejské myšlení není pouze záležitostí interpretace textů, interpretace představ, nýbrž je to také věc přístupů, dokonce také věc téměř sociálně-politická. Zpředmětnění Boha je něco, co ochromuje celého člověka v náboženské i nenáboženské oblasti, celou společnost ve svých složkách kulturních i politických.
S Milanem Balabánem hovořil Pavel Keřkovský
PK: Děkuji za rozhovor.