(volné pokračování článku Je libo guláš?, Protestant č. 4/94)
„Pane faráři, když tak koukám na tu vysokou věž kostela, představuji si, jak by bylo krásné, kdybychom ji osvětlili reflektory,“ dává průchod svému snění syn bývalého presbytera, kdysi v kostele, resp. v katedrále pro pět set zadků a tisíc nohou (bohatších pět set sedí, chudších pět set stojí), pokřtěný. Oceňuji jeho znalost exteriérů, když interiér kostela zná již jen z vyprávění, a slyším se říkat: „To by bylo krásné.“ Dobrý muž odchází. Dívám se na kostel, který hlásí vydařeným nápisem v průčelí, že pravda Páně vítězí, zatímco nehlásí, že do kostela začíná zatékat. Dívám se na ten nápis, začíná se mi slévat a na jeho místě defiluje osm rozpadajících se kdysi slavných budov, majetek to sboru i Diakonie, tedy majetek církve. Fara, ve které vítr obrací listy knihy, stará škola, očekávající zbourání, hlavní budova Diakonie, kde každé ráno stojí naši odpočívající senioři frontu na toaletu. Budova za budovou, až se dostávám k chlívku, kde se na zabijačku těší chrochtající čuňata. Jen aby se moc nevrtěla, to by pak řezník přišel zkrátka.
Myslím na mnohé, kteří byli ve sboru pokřtěni. Jistě to byla rodinná událost. Všichni se denně dívají na vysokou věž kostela, všichni slýchají v místním rozhlase, že v zimě jsou bohoslužby v Domově, v létě v kostele. Stará škola je nepoužitelná. Komín, úhlem ne nepodobný věži v Pise, upozorňuje na možné nebezpečí. Pochválím se. Pojištění proti způsobené škodě jsem již uzavřel.
Poklepání na rameno a upozornění, že za chvíli máme být na návštěvě u kolegyně. Již se těším, bude to příjemná změna. „Jo, vy děláte ty řeči v tom kostele, o vás jsem už slyšela,“ vstřícným hlasem sděluje nenadálá příchozí. „Ano, já tam kážu, máme tam bohoslužby,“ téměř nenápadně opáčím. Paní nečeká: „Tam jsem měla konferenci, ale to je již dávno, to tam byl stařešinou nějakej Nováček, toho vy již nepamatujete. Jó, to bylo krásný!“ Cosi mi sedí najednou v krku, nějak nevím, co říci. Až manželka se snaží věci uvést na pravou míru: „Asi jste tam měla konfirmaci a ten pan Nováček byl členem staršovstva, ne?“ „Jo, asi jo, ale hlavně jak to bylo tenkrát krásný.“ Nasazuji masku. Směji se. Není tak vidět, jak zoufale nerozumím těm, kteří se mě ptají, jestli navštěvuji ty skutečné členy sboru, ty pokřtěné, ty co k církvi patří. Jim i sobě odpovídám, že ne. Místo toho se raduji s těmi, kteří přicházejí z jiných lokálů, vnášejí opravdovost, radost, ukazují k nefolklorní zbožnosti, vesele poskakují a je jim fajn. Mně s nimi také.
„Bude pohřeb, pane faráři. Ve čtvrtek. Máte čas?“ zvesela na mě spustí žena v telefonu. „Mám.“ Rozhovor s pozůstalými je na standardní úrovni. „Barák poznáte, visí na něm sparťanská nástěnka.“ Pozůstalí jsou příjemní a vstřícní.
Jsem rád, že identifikační znamení je tak zřetelné. Přijíždím v taláru. Představuji se rodině, když tu se vymrští ruka: „Tady máte za pohřeb.“ Zmačkaná dvoustovka a mé trapné odmítání. „Dar na potřeby sboru můžete dát až po pohřbu.“ Záplava květin, černá barva rakve nikde. Zkoprním. Rakev, na které tuším kalich, je zahalena do sparťanské vlajky. Mezi věnci dominuje ten s rudou stuhou. Uplynulých pět let způsobilo, že na ní již není srp a kladivo. Neměl zde snad místo mě hovořit prezident Sparty? „Boží milosrdenství je víc než všechno to, co se nám v životě nepodařilo. Vždyť Ježíš nepřišel, aby odsoudil, ale aby zachránil.“ Zvěst, zarámovaná mezi údery činelů a kvílení křídlovek.
Zanedlouho se otevřou na faře dveře. Fara voní sobotním bramborákem. Je právě poledne. „Přišli jsme o křest,“ švitoří dvě neznámé ženy, zatímco v náručí vrní krásné, nic netušící mimino. Otec působí jako ochranka. Začíná rozhovor, vlastně monolog. Na otázky jen pohyby hlavou, většinou ve směru horizontálním. Vyznání víry, modlitba Páně, život ve sboru… „A proč vlastně chcete to dítě pokřtít?“ pokládám dlouho připravovanou otázku. Nepřipravená, leč upřímná odpověď předčí všechny očekávané možnosti: „Víte, on ten náš Pepíček špatně spí a holky říkaly, že když bude pokřtěný, bude spát dobře.“
Loučíme se a za dveřmi ještě slyším: „Vidíš, jakej je, nepokřtil.“ Dodnes čekám, že ti lidé přijmou mé pozvání k rozhovorům.
Musím se jít vydýchat. Myslím na myšlenkový guláš, který tak dobře zahušťujeme. Bezděky se mé oči zastaví na věži kostela. Kde jen seženu ty reflektory, začínám přemýšlet.
Krabčice 17. 11. 1994