Málokdy se objeví tak jasná ilustrace rozdílu mezi ústním a písemným podáním, jakou byl úryvek z rozhovoru s D. Flusserem pro ty, kdo znají některé z jeho spisů. Na rozdíl mezi písemným a ústním Flusserem ostatně upozorňuje Clemens Thoma v předmluvě k avízovanému vydání Flusserova „Esejského dobrodružství“: „Flusser píše fundovaně, kompetentně, a průzračně jasně, … zato při přednáškách a osobních setkáních působí někdy iritujícně a roztěkaně…“.
U autora, jenž je znám střízlivou přesností psaných textů a na druhé straně provokující volností asociací svého mluveného projevu, může být rozhovor vhodným osvětlením jeho textů. Byl bych však opatrný vytrhnout z kontextu jednotlivá vyjádření, jak by k tomu mohla svádět uveřejněná část rozhovoru.
Mám na mysli především následující vyjádření: „celkově vzato se nedá o antijudaismu v Novém zákoně mluvit, protože ty problematické části byly přidány až v řeckém stadiu vývoje textu…“ Z fragmentu rozhovoru jakoby vyplývá shrnující soud z úst uznávané autority – v Novém zákoně není antijudaismus. Z kontextu je však zřejmé, že Flusser hájí před obviněním z antijudaismu židovské křesťany, tzn. křesťany ze Židů. V diskuzi na toto téma však nejde jen o to, jak se inkriminované pasáže v Novém zákoně ocitly (tedy že šlo o řecké doplňky), ale zejména o to, že tato vyjádření obsahoval od počátku kanonický řecký text jako referenční text Církve.
Pro vyvážený pohled na Flusserův výklad pokládám za vhodné přiložit několik citátů ze závěru jeho stati „Židovsko-křesťanské schizma“ (1983, publikováno naposledy anglicky ve sborníku Flusserových prací „Judaism and the Origins of Christianity“, vydaném v Jeruzalémě, 1988):
I když antijudaismus existoval před křesťanstvím, křesťanský antijudaismus byl daleko zhoubnější a nebezpečnější – odmítl sice mnohé náměty řeckořímského antisemitismu, poněvadž byly používány také proti křesťanům, ale přišel s novými argumenty, z nichž některé mají kořeny již v Novém zákoně.
Stát se křesťanem bylo pro bohabojné i ostatní pohany příležitostí překonat svůj přirozený komplex méněcennosti vůči lidem židovské víry.
Čteme-li prameny z apoštolské a předapoštolské doby vnímavýma očima, nalezneme tu téměř všechny protižidovské motivy, alespoň in nuce – to značí, že pozdější vývoj nebyl pouhou nešťastnou úchylkou. Jedním z překvapivých výsledků mých výzkumů bylo, že ty pasáže evangelií, které mluví proti synagoze či proti Židům, anebo vyjadřují odpor k „normativnímu“ židovství, nelze doslovně přeložit do hebrejštiny či aramejštiny – jsou formulovány v řečtině – tzn. tyto pasáže napsali pohané či tzv. „židovskopohanští“ = helénističtí křesťané. Z toho lze dovodit, že opozice vůči Židům a judaismu je primárně či výlučně funkcí vzniku „pohanského“ křesťanství.
Napětí vůči židovství bylo pro křesťanství dějinnou nutností, aby se mohlo stát světovým náboženstvím pro bývalé pohany. Tato potřeba dnes neexistuje. Dnes se může křesťanství obnovovat z judaismu také s jeho pomocí. Potom se stane humánním náboženstvím.
Sdílím názor redakce, že diskuze o křesťanském antijudaismu umlkla předčasně. Vítám otištění „ústního podání Davida Flussera“ jako výzvu k bedlivému studie jeho textů, které by se pro mnohé přemýšlející křesťany mohly stát branou k dalším myslitelům, kteří jsou takzvaně na židovské straně.