Ve Flossenbürgu se už deset let vždy koncem července koná mezinárodní setkání mládeže, které organizuje Evangelische Jugend Oberfranken a pravidelně tam jezdí i účastníci z Česka. Během týdenního pobytu se rozvíjí jedno téma: koncentrační tábory v hitlerovském Německu. Především přijíždějí pamětníci, lidé, kteří věznění ve Flossenbürgu přežili, a hovoří s mladými lidmi. V následujících dnech je program zaměřen na další informace o historii a na zpracování zážitků a dojmů.
Ani jsem nepřemýšlela o tom, jak na mě bude působit pobyt v bývalém koncentračním táboře, přihlásila jsem se narychlo, a tak na nic nebyl čas. Spíš mě zajímalo, jak to tam vydržím s účastníky, jako malá jsem se vždy vyhýbala neznámým letním táborům. Přemýšlet o místě jsem začala vlastně až druhý den, a to poměrně rychle. Najednou se tam totiž začali objevovat staří lidé, na kterých bylo na první pohled vidět něco víc, než že jen bez zastavení propluli životem. A že to jejich zastavení trvá možná až doteď, bylo jasné po prvních slovech.
Dokumenty, knihy, zachované strážní věže koncentračních táborů, to všechno je jen odraz minulosti, ale tady se té minulosti dalo prostřednictvím přeživších přímo dotknout. Teď si lépe dokážu představit, že cesty dozorců i vězňů z práce za odpočinkem mířily po dvojích schodech ze žuly stejným směrem, nebyly však stejné. Část vězni těžce vytěžené žuly je již součástí rodinných domků. Kopec, ve kterém při těžbě zůstalo spoustu životů, teď slouží z druhé strany jako sjezdovka. Stejně jednou i lom zaroste, ale vězni se z něj mlčky budou dívat pořád. Ve vysokém lese je stále patrné místo po opevnění, rostou tam nahusto malé smrčky. Tam jsem se ještě odvážila. Ale v noci se mi cestu od kostelíka, který po válce postavili přeživší vězni z Polska, k táborovému krematoriu absolvovat nepodařilo, svíčky na hrobech mě zastavily.
Myslím si, že pro někoho, kdo dosáhne tzv. osvícení, musí být hodně těžké vrátit se k ostatním lidem, mluvit o tom s nimi a nemyslet si o nich, že to stejně nikdy nepochopí. Pro někoho, kdo se dotkne pekla, musí být tato propast ještě mnohem větší. Ale obdivuji ty, kteří to dokáží. Obojí pro mě znamená obrovskou naději.
Pocit nějaké naděje musí být pro bývalé vězně obzvláště těžký. Část z nich možná přežila na úkor jiných, kterým nemohli pomoci. Určitě je spojují a sužují traumata, o kterých nemluví. A navíc se musí neustále smiřovat s lidskou podstatou, když vidí, že genocida je stále aktuální. Což je nejspíše i hlavní důvod, proč navzdory svému věku každý rok do Flossenbürgu cestují s nadějí, že je někdo bude nejen slyšet, ale i poslouchat.