Rozhovor s Kateřinou Suchou, koordinátorkou projektu Jeden svět na školách.
Kateřinu Suchou jsem zastihla v sídle společnosti Člověk v tísni v Sokolské ulici. Drobná brunetka odmítla focení s tím, že pokud se bavíme o její práci, tedy o projektech Jednoho světa pro školy, měla by u rozhovoru být fotka toho, kdo je vymyslel, tedy ředitele Karla Strachoty, anebo fotka dětí z promítání či besedy.
Jste koordinátorkou projektu Československé dějiny. V jeho v rámci se uskutečnil projekt Příběhy bezpráví – komunistické Československo. Jak tento projekt probíhá? Z čeho se skládá?
Nejprve jsme školám nabízeli třináct dokumentárních filmů o československých dějinách. Tuto nabídku jsme loni na podzim rozšířili o další tři dokumentární filmy. Přemýšleli jsme, jak to zařídit, aby se naše materiály dostaly do škol, a tak jsme vymysleli takový podprojekt, který se jmenoval Měsíc dokumentárního filmu na školách/ Příběhy bezpráví – komunistické Československo. Probíhalo to tak, že jsme vybrali sedm dokumentárních filmů, které mapovaly z větší části padesátá léta, ale nejen ta (byl tam i film o Chartě 77). Škola si mohla vybrat jeden z filmů a my jsme jim ho zadarmo poskytli. Učitelé na oplátku během loňského listopadu na své škole zařídili, aby proběhla projekce toho filmu doplněná besedou s pamětníkem. Stáli jsme dost o to, aby šlo o někoho z okolí, z daného regionu. Samozřejmě jsme škole poskytli určitou výpomoc, např. kontakty na Konfederaci politických vězňů a na další organizace, ale příprava a průběh besedy byly už čistě na učitelích.
Jak jste přišli na téma zapomnění? Odkud se vynořilo?
Náš zastřešující projekt – Jeden svět na školách – je zaměřen na vzdělávání na středních a základních školách. Jak jsme záhy zjistili, ve výuce úplně chybí téma komunistického Československa i poválečného vývoje, konkrétně od 9. května 1945 až do současnosti se vytvořila taková bublina, které se učitelé vyhýbají. Možná o tom, co se tu dělo, nechtějí učit, nebo k tomu nemají dostatek materiálů. Chtěli jsme to vzduchoprázdno něčím zaplnit, tak jsme začali školám nabízet filmy, které mapují období novodobých československých dějin. Zjistili jsme už v rámci projektu Jeden svět na školách, že dokumentární film je výborná příležitost k tomu, aby se otevřela debata. Film otvírá nové otázky a je to dobrý počáteční vzdělávací bod.
V rámci projektu Jeden svět na školách tedy vznikl nápad s dokumentárním filmem…
Začalo to tak, že se jezdilo po školách a dělaly se projekce filmů s besedami. Obraceli jsme se jak na základní, tak na střední školy. Nenabízíme školám jen dokumentární filmy, které se týkají československých dějin, to zdaleka ne. Pro použití na středních i základních školách byla vytvořena celá kolekce filmů a didaktických materiálů. Výběru dokumentárních filmů předcházel pečlivý výběr témat tak, aby účinně reflektoval současnou situaci v České republice i v zahraničí. Témata dokumentárních filmů, které nabízíme, jsou například krizové oblasti světa, rasismus, Romové, lidé v pasti, rozvojová spolupráce a další. Chceme, aby děti a mladí lidé viděli, jak se žije a jak se mají děti i v jiných koutech světa. Dokumentární snímky o historii našeho státu jsou určitým podprojektem.
Filmové dokumenty mají výhodu v odstartování debaty, usnadňují učitelům práci. Je lepší pozvat dětem do školy pamětníky, nebo jim pustit film?
Myslím, že nejlepší je kombinace obojího, protože film otevře téma jaksi globálně, ať začneme mluvit o jakémkoli tématu. Třeba film Věž smrti se zabývá politickými vězni, kteří pracovali v uranových dolech, a ideální právě je, když si k tomu škola pozve na besedu někoho, kdo v těch dolech opravdu byl. To je úplně nejlepší kombinace, protože pro žáky a studenty je právě konfrontace s osobním příběhem konkrétního člověka momentem, který jim umožní vhled do problematiky politických procesů. Když o tom vidí film, nebo když o tom slyší, tak si to zdaleka nedokáží tolik představit, jako když tam před nimi stojí živá osoba, která v uranových dolech opravdu byla a je ochotna jim o tom vyprávět.
Kdo pro vás ty filmy vyrábí? Kde berete dokumentární filmy?
Veškeré filmy, které nabízíme, vznikly původně pro Českou televizi. Jsou to dokumenty, které byly odvysílány v ČT, např. loni v létě cyklus Ztracená duše národa. Česká televize nám je poskytla, my jsme vyjednali autorská práva, která nás opravňují poskytovat filmy školám a školským zařízením. Náš projekt nám přijde jako skvělé využití již existujícího materiálu.
Jak jste projekt vyhodnotili? Kolik škol se účastnilo?
Před samotným započetím projektu Měsíc dokumentárního filmu na školách jsme plošně oslovili všechny základní a střední školy v České republice a výsledek byl takový, že se zapojilo celkem 370 středních a základních škol. Může se to zdát málo, protože jsme oslovili asi 7 000 škol, ale pro nás to byl obrovský úspěch. Čekali jsme totiž mnohem menší účast, a tak nás mile překvapilo, že zájem ze strany škol o podobné materiály existuje.
Jak jste to organizačně zajišťovali? Filmů bylo 16 a škol téměř 400?
Měli jsme 7 filmů, které jsme nabídli, a každá škola si vybrala ten, který učitele nejvíc oslovil. Komunikace probíhala hlavně emailem, ale i klasickou poštou. Škola nám dala vědět, kdy projekce s besedou proběhne. Všechny informace byly přístupné na internetu, takže se kdokoliv mohl podívat, kde jaká beseda právě probíhá.
Školy si asi vybíraly jen jeden film, vzhledem k tomu, že musely připravit besedy, že?
Vybíraly si jeden, protože jsme jim jeden poskytli zdarma. Další filmy ze sady Dokumentární filmy o čs. dějinách si můžou během roku kupovat. Jedna videokazeta stojí 333 Kč.
Úspěch projektu posuzujeme také tím, že si po ukončení listopadového projektu spousta škol objednala i další tituly z této sady. K dnešnímu dni jsme udali přes 1 700 kazet po celé České republice. To už je slušná základna, filmy už na školách jsou.
Přijímaly školy váš projekt vstřícně? Uměly pracovat se zadáním, které jste jim dali? Byli jste se na nějakých besedách podívat?
Navštívili jsme debaty studentů s pamětníky jak v Praze, tak i v regionech. Museli jsme konstatovat, že překvapení byli pozvaní pamětníci i studenti, protože se nikdy s podobnou konfrontací nesetkali. Navíc pamětníci jsou starší lidé a o svých zážitcích a vzpomínkách, o své historii třeba nikdy v životě nemluvili a najednou mají možnost to předat nejmladší generaci, to je určitě velké zadostiučinění. Nedokážu úplně posoudit, kolik studentů si z debat něco odneslo. Chovali se ovšem ukázněně, poslouchali a nerušili, takže jsem si dost jistá, že je to zaujalo.
Vzpomenete si na nějaký projev studenta, který vás překvapil?
Nevím, jestli jsem byla nejvíc překvapená já… Úplně nejvíc překvapilo vždycky pamětníky, když děti začaly mluvit o lásce. Asi je to jeden z projevů současných pubescentů, že za každých podmínek kladou otázky typu: A neměl jste tam nějakou svoji přítelkyni? A kde jste ji pak nechal? Některé pamětníky to úplně odrovnalo. Na jedné z besed vykládal jeden pán, jak musel nuceně odejít ze svého rodného města do Tábora, kde už potom zůstal, de facto v blízkosti místa, kde pracoval. V místě svého původního bydliště měl dívku a složil pro ni básničku. A vtom ten pamětník vytáhl z kapsy papír a začal recitovat. Děti na něj udiveně koukaly, a pak se pozvolna rozvinula debata o tom, jak tam mohl zanechat svou dívku a jestli se s ní ještě někdy viděl. Celé to vyprávění se tím posunulo trochu někam jinam, což je určitě dobře. Debata byla odlehčená, zároveň to ale donutilo děti přemýšlet o tom, že někdo musel změnit bydliště a už se potom nikdy nevrátil.
Myslím, že povídání s žáky bylo důležité i pro pamětníky, možná ty debaty mohou fungovat i jako určitá forma sociálního uznání. Někteří z nich o svých vzpomínkách s nikým nemluvili, takže je to nutí se s nimi vlastně vyrovnat. Občas se mi někdo přizná, že třeba týden před besedou nespal, ale nakonec to všichni hodnotí kladně, jsou rádi, že pozvání do školy přijali.
Jak vznikla základní myšlenka celého projektu?
Vyšla od ředitele projektu Jeden svět na školách Karla Strachoty. Teď máme nový projekt pro týmy žáků a studentů. Je založen na tom, že skupinka mladých lidí složená minimálně z pěti členů hledá ve svém okolí někoho, kdo byl postižen komunistickým režimem. Chceme, aby to bylo hodně vázáno na danou lokalitu, aby děti hledaly ve svém okolí někoho, kdo chodil k nim na školu nebo tam vyučoval nebo žil v jejich městě a má zkušenost s tímto obdobím československých dějin. Zpracovávají jeho osudy, jeho příběh, vyhledávají v archivech dobové dokumenty apod. Po ukončení tohoto projektu vybereme určitý počet týmových prací a zpracujeme je do podoby informačních panelů. Vznikne jakási výstava, která by měla putovat po ČR.
Pořádáte také literární soutěže…
Ano, vyhlašujeme je každý rok a na podzim jsme právě v rámci nového projektu Příběhy bezpráví vyhlásili soutěž s tématem Za oponou zapomnění – Komunistické Československo, ve kterém jsme nechali prostor pro středoškoláky, aby se nějakým způsobem vyjádřili k nedávné minulosti svého státu. Mohli psát esej, rozhovor nebo reportáž. Naším záměrem bylo přimět je pátrat, ptát se, zjišťovat něco třeba z rodinné minulosti. Celkem se přihlásilo 114 studentů se svými pracemi a spousta z nich byla postavena na tom, že se začali vyptávat ve své rodině nebo ve svém okolí, což je přesně to, co jsme chtěli. Na tenhle moment právě navazují týmové projekty, snažíme se, aby historie nezůstala zapomenuta. Někdy leží na dně šuplíku a už se k ní nikdo nikdy nedostane. Kvůli tomu jsou tu týmové projekty a také literární soutěž. Pořádali jsme ji ve spolupráci s týdeníkem Respekt a vyhlášení vítězů proběhlo v rámci zahájení 8. ročníku mezinárodního filmového festivalu Jeden svět. Cenu studentům předala předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová, šéfredaktor Respektu Marek Švehla a ředitel projektu Karel Strachota.
Kdy se vlastně rozběhl projekt Jeden svět na školách?
Už běží tři roky. Projektů zaměřených na školy má Jeden svět více, např. v rámci projektů běží filmové kluby, což je akce pro středoškoláky, kteří ve svém volném čase organizují projekce pro své spolužáky doplněné besedami. Projekt se začíná rozrůstat, teď máme nově zaměření na mediální výchovu…
Jeden svět na školách by samozřejmě nevznikl bez festivalu Jeden svět. V rámci festivalu probíhají dopoledne projekce s besedami pro základní a střední školy. Z filmů, které se na festivalu objeví, vybíráme další, které se stanou součástí projektu Jeden svět na školách.
Snažíme se o co nejširší spolupráci jak se školami, tak s médii, aby se o projektech vědělo. Snažíme se věci propojovat. Například během listopadu vycházela v Lidových novinách série článků, z nichž každý popisoval osud někoho, kdo byl postižen komunistickým režimem. Napsaly je dvě novinářky z lidovek, Lenka Nejezchlebová a Sylvie Blechová, které jezdily za pamětníky a dělaly s nimi rozhovory.
My jsme se potom na konci projektu rozhodli sestavit z těch článků publikaci nazvanou stejně jako projekt Příběhy bezpráví – Komunistické Československo, která kromě článků obsahuje seznam škol zapojených do listopadového projektu, je tam také seznam filmů, které jsme nabízeli, ohlasy pedagogů, organizátorů filmových klubů a ohlasy žáků. Tuhle publikaci jsme distribuovali školám, které se zapojily do projektu, a také školám, které jsou zapojeny do celoročního projektu Jeden svět na školách. Je důležité mít zpětnou vazbu, pro nás i pro školy.
Děkuji za rozhovor.
Kateřina Suchá (*1978) vystudovala Fakultu humanitních studií v Pardubicích. Od minulého roku spolupracuje na projektu společnosti Člověk v tísni s názvem Jeden svět na školách. Stará se o jeho sekci Československé dějiny.
Jeden svět na školách
Filmový festival dokumentárních snímků je jeden ze způsobů, jakým společnost Člověk v tísni informuje veřejnost o tom, co se děje v krizových oblastech a nejen tam. Jedním ze vzdělávacích programů je Jeden svět na školách, který se orientuje na vzdělávání dětí a dospívajících. Prostřednictvím dokumentárních filmů přibližuje mladším divákům, co jsou to lidská práva a rozvojová spolupráce a jak to v praxi (ne)funguje. Pokud mají školy zájem o bližší spolupráci při výuce o československých dějinách druhé poloviny dvacátého století, je tu pro ně sada šestnácti snímků Dokumentární filmy o československých dějinách a v tomto roce již druhý ročník projektu Příběhy bezpráví – komunistické Československo.