Dvě progresivní ženy v katolickém politickém táboře na přelomu 19. a 20. století
Havelka, Jiří. Katolické političky?: český katolický feminismus (1896–1939). Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2018.
V katolickém prostředí zaznívají po několik let silné hlasy za zlepšení postavení žen v církvi (jáhenské svěcení žen, úcta k ženám), avšak zatím se nezdá, že by se pozice žen výrazným způsobem změnila. Hlasy za emancipaci žen se v českém katolickém prostředí ozývaly už na přelomu 19. a 20. století a díky nedávno vydané publikaci Katolické političky? od historika a pedagoga Jiřího Havelky můžeme porovnat, kam se debaty za sto let (ne)posunuly. Pro evangelíky může být kniha zajímavá tím, že mohou během četby vzpomínat na své prapředky a porovnávat, zda bylo jejich prapředkyním umožněno více vstupovat do veřejného prostoru, či jim byla též vymezena jen domácká sféra (do níž byl počítán často i kostel), případně mohou posoudit, jak se lišily identitotvorné hodnoty tehdejších katoliček a protestantek.
Jiří Havelka se ve své útlé knížce věnuje českému katolickému feminismu od konce 19. století do poloviny první republiky a ukazuje, jaké myšlenkové konstrukce angažované katoličky hájily, jak vnímaly a koncipovaly roli ženy ve veřejné sféře a jakým způsobem své myšlenky prosazovaly, respektive jaké volily strategie vyjednávání. Kniha je postavena na dvou nejaktivnějších ženách v katolickém táboře, Augustě Rozsypalové (1857–1925) a Františce Jakubcové (1872–1918), které se pokoušely reformovat strnulé katolické politické myšlení a více ho přizpůsobit novým podmínkám ve společnosti. Pramenné jádro knihy tvoří jejich korespondence s knězem a jedním z mála tehdejších propagátorů feminismu Emilem Dlouhým-Pokorným a články z ženského katolického tisku, které se vztahují k otázce žen – jejich umístěním ve společnosti či jejich přirozeným dispozicím (Ženské listy, Česká žena, Jitřenka). Ještě než přejdeme k obsahu knihy, je záhodné upřesnit, že termínem feminismus označuje Havelka všechny aktivity, které vedou k emancipaci žen. Samotné katoličky by se totiž feministkami nikdy nenazvaly, a naopak se stavěly na odpor radikálním feministickým hnutím.
V úvodních pasážích autor důsledně reflektuje své názory i pozice (přiznává fascinaci náboženstvím a blízkost k evangelickým kruhům), letmo a přehledně seznamuje čtenáře s teoretickými přístupy women’s a gender history (Natalie Zemon Davis, Judith Butler, Gayatri Spivak) a nastiňuje základní postoje feministické teologie (Dorothee Sölle). Následně ženské katolické hnutí usazuje do tehdejšího dobového rámce křesťanských stran a odhaluje myšlenkové ovzduší křesťanských sociálů, zvláště pak jeho původního křídla křesťanských demokratů, kde měla ženská otázka největší podporu. V dalších kapitolách se pak autor věnuje vzniku ženského křesťanko-sociálního spolku, katolickým sjezdům, článkům Rozsypalové a Jakubcové v katolickém tisku a reakcím na jejich aktivitu. Období první republiky (1918–38) je bohužel v porovnání s rakousko-uherskou etapou (1896–1914) rozebráno velice skoupě (na 24 stranách ze 170), což je dáno tím, že na činnost Jakubcové († 1918) a Rozsypalové († 1925) žádná další žena z jejich okruhu nenavázala.
Katolické ženské spolky vznikaly od druhé poloviny 19. století a původně se zaměřovaly především na charitativní činnost. Až teprve v druhé polovině 90. let se objevují v katolickém táboře větší pokusy ženy politicky vzdělávat. Největší snahy projevila nově vzniklá Křesťansko-sociální strana, která se snažila ženy organizovat a chránit před vlivy socialistického a liberálního tábora. Nicméně vysocí katoličtí politici a klérus neměli na politické aktivitě žen zájem a nenechávali jim možnost prosazovat své myšlenky do stranického programu. Většina členů katolických stran hájila idealizovanou představu oddělené soukromé (domácí) a veřejné sféry, kdy ženě byl vymezen prostor v první z nich. Žena tedy, přestože si byla s mužem rovna, měla mu být zároveň podřízena a jejím životním úkolem bylo vytvářet přívětivé rodinné zázemí a starat se vzorně o děti. V představě katolických konzervativců se paradoxně nevylučuje podřízenost s rovností, neboť jak žena, tak muž mají stejnou hodnotu jako lidské bytosti stvořené Bohem.
Obě hlavní aktérky této knihy Rozsypalová a Jakubcová se ideu oddělených sfér snažily reformovat a prosazovaly představu „domestifikace“ veřejného prostoru, kdy měly ženy vnášet do veřejného života pozitivní hodnoty z domácího prostředí – laskavost, mírnost, péči o druhé. Dále obě usilovaly o vytvoření jednotné katolické ženské organizace, pokoušely se ženy mobilizovat a dokonce vykračovaly za hranice katolického milieu. Snažily se navazovat kontakty s jinými ženskými spolky, avšak vždy hájily křesťanství a vyvozovaly z něj principy „charitas“ a rovnosti (odmítaly třídní boj), kdy Bůh vložil do muže i do ženy úsilí o zrovnoprávnění. Političky se však lišily ve strategiích prosazování emancipačních myšlenek. Rozsypalová se vyhýbala konfliktům s ženami i muži a v dopisech Dlouhému-Pokornému vyjadřovala strach, že není dostatečně schopná, aby situaci zvládla. Na proti ní Jakubcová se nebála konfliktu a byla schopna se vymezit i vůči duchovnímu rádci, který spolek řídil a měl bdít nad aktivitami žen. Avšak i on, stejně jako obě ženy, se zodpovídal za spolkovou činnost vysokému kléru.
Přestože návrhy obou političek byly umírněné, žádaly jen reformy katolického myšlení, katolické ženy jejich podněty v drtivé většině nepřijímaly a silně tendovaly ke klasickému oddělení sfér (kritizovaly je v katolickém tisku). Katoličtí politici pak obě ženy využívali k řečnění či k organizování žen, avšak jejich reformní návrhy záměrně brzdili – jen o nich planě řečnili a žádný z jejich reformních návrhů se nikdy nedostal do programu strany. Katoličtí politici tedy obě ženy zneužívali jen pro své politické cíle a nedávali jim prostor pro realizování jejich návrhů.
Autora knihy bych především ocenil za vnesení genderových a feministických přístupů na pole církevních dějin. V české historiografii si již genderové a feministické teorie vydobyly své místo, avšak v konzervativnějších oborech jako jsou církevní dějiny si teprve hledají své ukotvení. Havelkova kniha je tak jednou z prvních vlaštovek, která s uvedenými přístupy zamířila přes politické dějiny až do církevních.
Jiřího Havelku bych rovněž pochválil za čtivost a srozumitelnost knihy, kdy i navzdory nepříliš přitažlivému tématu pro českou čtenářkou obec (česká společnost je silně antiklerikální) si mohou jeho knihu otevřít laici a akademici, kteří se badatelsky nezaměřují ani na církevní dějiny ani na women’s history. Tím, že se Havelka vyhýbá laciným soudům nad konzervativním katolicismem, daří se mu proniknout dobře do katolického prostředí a porozumět jeho habitu. Tento fakt je nutné vyzdvihnout zvláště u badatele majícího blízko evangelickým kruhům, které obyčejně pro silně kritický náhled nejsou schopny nahlédnout dobový kontext, v němž se katolicismus nacházel, a vysvětlit tak jeho retardační anti-modernistické tendence v 19. a první polovině 20. století. Dále bych podtrhl schopnost autora používat analyticky termín „strategie vyjednání,“ jež však neabsolutizuje a prolíná s charakterem žen a s jejich identitotvornými vlastnostmi (mírnost, pokora, laskavost, nezahálčivost).
Knize bych vytkl především špatně zvolený podtitul „Český katolický feminismus (1896–1939)“, který slibuje, že se publikace bude zaobírat celou první a také druhou republikou. První republika je přitom rozebrána jen na 24 stranách, přičemž o druhé polovině 20. let a 30. letech se nedozvídáme téměř nic. Autora sice hájí skutečnost, že po úmrtí Rozsypalové neměli lidovci v parlamentu žádnou ženu, mohly však být zhodnoceny alespoň ženské katolické tiskoviny a mohlo se věnovat více stran boji proti legalizaci potratů. V tomto ohledu se tedy projevuje slabina přístupu založeného na osobnostech Jakubcové a Rozsypalové.
Dále je bohužel třeba upozornit i na fakt, že teoretická část se téměř neprojevuje v samotné práci. Autor shrne feministické a genderové přístupy na pár stranách, ukáže několik zástupců z feministické teologie, ale v samotné práci se pak teoretické koncepce neobjevují a nezdá se, že by s nimi autor alespoň implicitně pracoval. Na jedné straně se tak čtenář může setkat s autory (Sölle), na něž by jinak nemusel narazit, na straně druhé se pak jeví některé metodologické části jako zbytečné.
Navzdory uvedeným výtkám považuji knihu za velice zdařilou, neboť autor se pustil na pole neorané, vtáhl feministické a genderové přístupy do církevní dějin, a navíc vše sepsal velice přívětivým jazykem.
Emil Dlouhý-Pokorný (1867–1936) byl katolický kněz, který prosazoval modernistické myšlenky v církvi. Na počátku první republiky z církve vystoupil a stal se jednou ze zakladatelských postav církve československé. Marek, Pavel. Emil Dlouhý-Pokorný: život a působení katolického modernisty, politika a žurnalisty. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2007.
Natalie Zemon Davis (1928) je kanadsko-americká historička, antropoložka, která se zabývá především novověkem. Jejím neznámějším dílem je kniha, která se věnuje podvodníkovi vydávajícímu se za Martina Guerre. Davis, Natalie Zemon. The Return of Martin Guerre. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, © 1989.
Judith Butler (1959) je americká silně angažovaná akademička (filosofka, psychoanalytička) věnující se feminismu. V české prostředí se proslavila knihou Butler, Judith. Bodies that matter: on the discursive limits of „sex“. New York: Routledge, 1993.
Gayatri Chakravorty Spivak (1942) je akademička indického původu. Kromě feminismu se také hojně zabývá post-kolonialismem. Hojně citovanou je její esej „Can the Subaltern speak?,“ která je předmluvou knihy Jacques Derridy Derrida, Jacques. Of grammatology. Přeložil Gayatri Chakravorty Spivak. Baltimore: Johns Hopkins University Press, © 1976.
Dorothee Sölle (1929–2003) byla německou protestantskou teoložkou, která se silně angažovala ve společenských otázkách. Sölle, Dorothee. Fantazie a poslušnost: úvahy o budoucí křesťanské etice. Praha: Kalich, 2008. Viz též recenzi jejích básní (Protestant 10/2019)