Kázání Hanse Kronenburga
Deuteronomium 18,9–18; Marek 1,21–28
Dt 18,9–18
Až vstoupíš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, neuč se jednat podle ohavností oněch pronárodů. Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti. Právě pro tyto ohavnosti Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vyhání ony pronárody. Budeš se dokonale držet Hospodina, svého Boha. Tyto pronárody, které si podrobíš, poslouchají mrakopravce a věštce, ale tobě to Hospodin, tvůj Bůh, nedovolil. Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat, zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorébu v den shromáždění: „Kéž neslyším už hlas Hospodina, svého Boha, a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel.“ Hospodin mi řekl: „Dobře to pověděli. Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži.“
Mk 1,21–28
Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ A pověst o něm se rychle rozšířila po celé galilejské krajině.
Světlo a tma – nerozluční nepřátelé. Ježíš vchází do synagogy, a „hned“ je tam člověk s nečistým duchem, posedlý. Světlo provokuje temnotu. Kdekoli se zjeví Ježíš, kdekoli nastane jeho „epifanie“, jeho plná moc, tam se také objeví moc protichůdná, jeho protivník. Ďábel, který zotročuje člověka, činí ho bezmocným. V Ježíšově přítomnosti však dlouho nevydrží: Ježíš ho „hned“ vyžene: Pryč s tebou!
Jenže – co my s tím? My, moderní lidé dvacátého století? My přece už na zlé duchy nevěříme! Vy možná ne, ale čtenáři Markova evangelia na ně věřili. Právě v tomto evangeliu, více než v ostatních, je Ježíš zobrazen jako velký Exorcista. V Markově evangeliu (na rozdíl od ostatních) je tohle to první, co Ježíš po svém křtu a povolání učedníků udělá: jde do synagogy, aby odtud vyhnal zlého ducha – je jasné, že zápas s ďáblem pro něj stojí na prvním místě!
Marek Ježíše líčí jako proroka nové doby: toho, jenž vyučuje slovem i činem, a ukazuje tak, co se stane tam, kde se začne prolamovat Boží království. Neboť kdo je vlastně prorok? Docela jasně to říká náš starozákonní oddíl: prorok v Izraeli je bojovník. Proti religiozitě plné výmyslů, proti jakémukoli fantazírování, jehož pravým záměrem je, aby člověk ovládal člověka. Ať už je to věštění, čarování, kletby, magické praktiky, nemluvě o „ohavnosti pohanské“: obětování dětí. Mojžíš, jenž byl sám prorokem, říká ovšem ještě něco dalšího: abyste na toto poučení nezapomněli, povolá vám Věčný v každé generaci nového proroka. Jeho úkolem bude, aby vás napomínal a přidržoval u osvobodivých slov Božích. Právě tohle totiž chce: aby lidé žili z jeho osvobození! Právě zde se vyjevuje jeho proroctví z největší hloubky: Je to zbraň proti každému druhu manipulace, proti mocnostem, které lidi umlčují a drží v zajetí.
Na tomto starozákonním pozadí musíme vnímat, co se stalo v kafarnaumské synagoze: Bůh si v Ježíši z Nazareta povolal proroka, zápasníka do boje proti mocnostem, které se pokoušejí „okupovat“ jeho bratry, držet je v zajetí a ovládat. Jenže Ježíš se od všech ostatních proroků liší tím, že nad mocnostmi vítězí, i když to vypadá, že svůj zápas prohrál, když umírá na kříži. Vždyť právě onen kříž se stane jeho vítězstvím! A po svém vzkříšení, před nanebevzetím, vyšle své učedníky do světa, aby Jeho vítězství všude hlásali a aby stejně jako On posuzovali znamení podle jeho Království – aby v Jeho jménu vyháněli démony a hubili mocnosti zla (srv. Mk 16,9–20; je pozoruhodné, že „moderní“ vykladači právě tento oddíl nepovažují za původní!). Ježíš je podle Marka velkým Exorcistou – a také křesťanský sbor je povolán, aby i v tomto ohledu Ježíše následoval. Proto se raná církev zabývala exorcismem, a to zejména prostřednictvím křtu, jako by tím protestovala proti všem pohanským kejklům. Proto také církev i v pozdějších dobách uznávala exorcismus jako úřad – ne proto, aby byl člověk pomocí temných praktik ovládán, ale aby od nich byl naopak osvobozen.
Avšak vraťme se k naší otázce. Co s exorcismem dnes, v našem životě? Kdopak dnes ještě věří ve zlé duchy? Nejsme snad dospělí, svéprávní, svobodní lidé? Myslím, že na to musíme se vším důrazem odpovědět: právě toto je mýtus! Pokoušeli jste se evangelijní příběhy o exorcismu demytologizovat? Zbavit je jejich mýtického (rozuměj: primitivního) nátěru? Pak vězte, že ony příběhy se vyprávějí proto, aby byly demaskovány naše mýty moderní! Právě jimi je naše kultura zasycena. Snad nám pomohou spisovatelé, a možná právě ti ne-křesťanští více než křesťanští.
Například mýtus o „svobodném člověku“. Kolik se toho napovídalo o „dospělosti moderního člověka“ – a přece se stále znovu ukazuje, že jsme ve skutečnosti loutky. Jsme ovládáni mocnostmi, silami a systémy, které nám naši svobodu berou – lhostejno zda zleva či zprava, zda jsou liberální či konzervativní. Což platí nejen o člověku jako individuu (sex, alkohol, drogy), ale i ve smyslu kolektivním. Myslím tu zejména na hospodářskou krizi, která dnes drží ve štychu celou Evropu (což se odráží i na celém světě).
Tak co my s tím? Jak se s tím vypořádáme? Chtěl bych se zde zmínit o čtyřech nástrojích, „zbraních“ exorcismu:
1. Řeč. Slova vyřčená proti mocnostem. Slova protestu. Myslím tu přirozeně v první řadě na novináře, básníky, spisovatele. Za všechny chci jmenovat Václava Havla, nedávno zesnulého bývalého českého prezidenta, který psal knihy a divadelní hry, a uprostřed tísnivé, drtivé atmosféry komunistického režimu (podobnou atmosféru můžeme v jiných formách pozorovat dodnes) se pokoušel udělat aspoň díru do zdi jeho ideologického systému. Ale jak nesrovnávat dobu po obratu s tou před ním? Skoro to vypadá, že deka kapitalismu dusí právě tak jako deka komunistická. A jsou spisovatelé jako Hans Achterhuis, kteří nám pro to otevírají oči.
2. Modlitba. Možná jste rozladěni, že modlitbu zmiňuji v této souvislosti. Ale modlit se není nic nevinného. Teolog Kornelis Heiko Miskotte prohlásil, že modlitba je „formou exorcismu“, aktem odboje. Když se modlíme, dáváme anonymním mocnostem jméno, a tím rušíme kletbu, demaskujeme jejich moc. Myslíte si, že je tu modlitba přeceňována? Nikoli, to je jen důsledek Ježíšova výroku, že démony „nelze vyhnat jinak, než modlitbou…“ (Mk 9,29)
3. „… a postem,“ dodávají některé rukopisy. Možná, že ta slova nejsou původní, ale i tak odpovídají duchu rané církve. Modlitba a půst patří k sobě. Co je to půst? Odříct si večerní zákusek? Ne, je to životní postoj. Lépe řečeno: je to ten pravý životní postoj, který zaujímá církev, když žije v období mezi nanebevzetím a druhým příchodem Ježíšovým – „ve dnech, kdy je ženich od nich vzat“ (srv. Mk 2,18–20). To je to pravé strádání. Půst znamená: nezabydlovat se v tomto světě. Znamená to zaujímat vnitřní odpor k tomu, co se zdá samozřejmé. Především si nemyslet, že to nejde jinak. Z toho pak pochází ohromná síla, aby se člověk osvobodil od tlaku konzumu, který dáví milióny lidí.
4. Zpěv. Chcete-li poznat sílu zpěvu, čtěte Lutherova kázání, zpívejte jeho písně! Luther – jak ho charakterizoval církevní historik Heiko Obermann – byl „mužem mezi Bohem a ďáblem“. Luther znal – jako nikdo jiný – ďáblovu moc. Celý život s ním zápolil. Také však – jako nikdo jiný – znal moc Kristovu. Moc Toho, jenž přišel, aby demaskoval moc svého protivníka a vykázal ho ze dveří. Exorcismus je významným motivem nejen Lutherových křestních kázání, ale hlavně v jeho písních.
Zachovej nás, Pane, při svém Slovu, / zaraz křik nepřátel a vraždy, / vždyť vytáhli proti Synu, / aby ho srazili z tvého trůnu!
Nepřítelem mimochodem Luther myslel Turky, kteří za jeho dnů stáli před branami Západu. K tomu většina z nás dnes nebude přizvukovat. Naštěstí mocnosti v každé době na sebe berou jinou podobu: pro Luthera to byli Turci, pro Vyznávající církev nacisté, a pro Havla komunistický systém. Pro nás jsou to zas jiné mocnosti – jen ať si každý dosadí, z jaké strany mu hrozí zotročení. A pro každého je ta podoba opět jemu vlastní. A nakonec ještě – i když je to možná naivní – kdykoli tu píseň slyším, myslím na Lutherova slova: „Kde se zpívá, ďábel s hanbou prchá.“
Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, amen.
Utrecht, Domkerk, čtvrtá neděle po Epifanii (29. 1. 2012)
Překlad Jan A. Dus a Jiří Šimsa