Volby do Evropského parlamentu dopadly dobře. Ultrapravicové strany nebudou vládnout. Netvoří většinu a dohromady nemají ani tolik mandátů, aby mohly o čemkoli rozhodovat. Taková byla moje úleva, když jsem sledoval výsledky voleb. Až posléze jsem si uvědomil, jak je to děsivé. Radovat se z toho, že těch mandátů není tolik – když ve Francii zvítězila Národní fronta, v Británii Strana nezávislosti Spojeného království a v Německu dostala dvě křesla NDP, která nepokrytě navazuje na NSDAP?
Ano, výsledky mohly být daleko horší – ale to vůbec neznamená, že jsou dobré. Měli bychom se mít na pozoru. Zvláště v zemi se strašlivě nízkou volební účastí (ale ano, Slováci jsou na tom hůř!) se příště klidně může stát, že ultrapravice bude slavit i tady. Do Evropského parlamentu se může dostat i paranoidní antisemita Adam Benjamín Bartoš se svými Národními „demokraty“. Už proto je důležité k těm volbám chodit.
O chození k volbám ale nejde. Můžeme si stýskat, že Češi nerozumějí tomu, jak je Evropský parlament důležitý, a jaká je škoda, že „česká společnost ještě není připravená“ na ty progresivní a sympatické strany typu Pirátů či Zelených. Ale proč? Stejně tak můžeme být rádi, že ještě není připravená ani na ty nácky, jak jsem naznačil na začátku.
Co nám ale sdělují výsledky voleb do Evropského parlamentu? Co nás čeká? Ve světle událostí na Ukrajině se mluví o vyostřování napětí mezi pomyslným Východem a Západem. Už dávno před Majdanem ostatně po internetu kolovaly obrázky naznačující, že si Ukrajina musí vybrat mezi zahnívající homosexualistickou Evropou a tradičním Ruskem. Podobné dichotomie jako by se chytala i evropská ultrapravice. Hnilobu Evropy – respektive Evropské unie – vnímá podobně jako ruští (nebo proruští?) nacionalisté, byť třeba důrazy kladou jinam. Historik Timothy Snyder správně poznamenává, že odmítnutím jednotné Evropy tato uskupení de facto míří k jediné možné alternativě, kterou je těsnější spojenectví s Ruskem.
O to zábavnější je pak představa, že mohou kremelské propagandě pomoci jako šikovný obušek proti Evropské unii. Jak může být Evropská unie ochránkyní svobody, demokracie a lidských práv, když v jejím parlamentu zasedají neonacisté? Mravokárný hlas Evropské unie nasměřovaný proti Kremlu a jeho autoritářským praktikám doma i venku teď může každý odbýt mávnutím ruky podobně jako v anekdotě z dob Studené války, kdy na všechny výtky Spojených států sovětský vyslanec odpovídá větou: „A u vás zase lynčujete černochy.“
Samozřejmě je nejasné, zda britští a francouzští „fašisté“ mohou Kreml jakkoli znepokojovat, když jej na rozdíl od těch ukrajinských otevřeně podporují (a on je). Otázka po legitimitě Evropského parlamentu jako hlásné trouby lidských práv ale zůstává, i když na Rusko přestaneme myslet. Musíme si zamést před vlastním prahem, podívat se na trám ve vlastním oku. Ale jak?
Je jasné, že něco není v pořádku. Pokud v Evropské unii narůstá popularita stran, které by ji nejraději rovnou zrušily, je potřeba ptát se proč. Jinými slovy: co může Evropská unie dělat, aby přežila? Elitářské vytáčky nám nepomohou. Jistě je pravda, že se lidé o evropskou politiku málo zajímají. Jistě je pravda, že hysterie a malichernost, spojená s tématy jako jsou úsporné žárovky, je jednoduše k smíchu. Pravda je ale taková, že aby Evropská unie mohla přežít, nemůže nabízet pozitivní hodnoty jen hypotetickému voliči Strany zelených v módním obleku, ale i těm lidem, které – beze stopy pohrdání – zajímá, kde zrovna mají šunku ve slevě a proč Evropská unie ruší pomazánkové máslo.
Evropská unie dělá hodně dobrých věcí. Člověk se o nich často nedozví, často jej prostě nezajímají. O tom špatném a absurdním se ale všichni dozvíme rychle. Pomazánkové máslo se do médií dostane. Proč? Částečně proto, že jsou tu síly, kterým na tom záleží. Obraz neschopné Evropské unie s přebujelou byrokracií a nesmyslnými nařízeními hraje euroskeptikům do karet a rádi jej i trochu přibarví. Evropská unie a ti, kdo ji mají rádi, se musí snažit dělat si dobrou reklamu i mezi lidmi, kteří nejsou krásní, úspěšní a zelení.
Všichni se smáli projevu Miloše Zemana před Evropským parlamentem. „My European dream does not include…“ Anglická výslovnost pana prezidenta skutečně za moc nestojí, ale co vlastně říkal? Osobně se mi Zemanův projev líbil. Zeman není euroskeptik. Právě naopak – k evropskému projektu se hlásí a mluví o svém „evropském snu“. Přesto se dotýká nepříjemných témat. Jasně říká, co chce a co nechce. Zemana je přitom důležité brát vážně, protože právě on je hlasem „obyčejných lidí“. „Obyčejnými lidmi“ je jednoduché pohrdat. Koneckonců jsou to právě oni, kdo se rozčiluje kvůli tomu pitomému pomazánkovému máslu a – podobně jako Zeman ve svém projevu – nadávají na úsporné žárovky. Jsou to také oni, kdo se v českém pohraničí pouští do pogromů na Romy. Jsou to oni, kdo ze zoufalství volí extrémistické xenofobní strany.
Pohrdat člověkem ale není křesťanské. Není to ani lidské. Není to dokonce ani moc chytré. Nastolit osvícenou diktaturu těch vzdělaných a poučeně proevropských nelze. Paradoxní tvrzení, že pro přežití demokracie je prostě potřeba některé lidi umlčet, rozhodně neobstojí – zvlášť když těch lidí v mnoha zemích začíná být „víc než si myslíte“.
„Obyčejným lidem“ je potřeba se přiblížit. Ukázat jim, že jejich problémy skutečně někoho zajímají a že dokonce někdo má chuť je nějak řešit. Ultrapravicovým stranám se to v Evropě daří čím dál lépe. Frustraci lidí přetavují ve volební úspěchy. Zavedené strany zatím opakují stále stejná hesla, ztrácejí sílu, voličům se vzdalují. Evropa tedy, zdá se, hnědne. Nehnědne ale proto, že by lidé všude v Evropě byli latentní „fašouni“.
Sociální napětí, stále neutěšená ekonomická situace, vysoká nezaměstnanost, život na hranici chudoby. Establišment se tváří, že nic z toho už vlastně není. Krize končí, stačí se trochu snažit. Představu, že je potřeba něco skutečně změnit, mají jen extrémistické strany. Naneštěstí ji sdílejí s mnoha lidmi, kteří pak všechen svůj hněv, nespokojenost, zoufalství a hlad ochotně obrátí proti těm, kdo jsou ještě slabší než oni – uleví se nám, když se zbavíme přistěhovalců, Romů, bezdomovců. Ano, jednoduchá řešení jsou špatná a tahle navíc úplně falešná. Co ale s nimi?
Musí se vymyslet jiná. Složitější, ale skutečná. Aby demokratické síly zvítězily nad fašismem, musí jej porazit, řečeno zcela kapitalisticky, jako kvalitnější konkurence, kterou – doufejme – stále jsou.