Pod dlouhém a usilovném vyjednávání se největší protestantská církev v zemi postavila na stranu lidí zápasících s existenční nejistotou a vidí ji jako problém pro celou společnost. Ne, že by to v mnoha sborech a prostřednictvím Diakonie již nečinila, ale Prohlášení synodu má jinou váhu, navíc: pozornost se soustřeďuje na chudnutí celé společnosti a to je nové…
Prohlášení synodu Českobratrské církve evangelické (ČCE) mají hodnotu jako komentář společenského dění od církve takových osobností jako byli T. G. Masaryk, Milada Horáková nebo Jan Palach. Připomeňme, že Prohlášením Synod svému národu se Synod ČCE ještě 21. února 1969 přihlásil k programu Pražského jara, nebo v listopadu ’89 přispěl k podpoře studentů na Národní třídě. Text letošního květnového shromáždění je výzvou k diskusi na téma chudoby, sociálního vyloučení i role evangelické církve v zápase o důstojnější život v ČR, k níž by ani média neměla mlčet. Pro samotnou ČCE to může být výzvou k návratu k dědictví české reformace, stejně jako to dělají naši italští bratránci – Valdenští, nebo jak svou roli reflektuje celosvětová Jednota bratrská nebo francouzská, nyní sjednocená, evangelická církev. Ztráta dějinného i sociálního vědomí má souvislost se současnou teologickou vyprázdněností církve…
Podíváme-li se na dostupná sociologická data, je zřejmé, že ČCE je především církví středostavovskou, s nejvyšším počtem maturantů i vysokoškolsky vzdělaných ční vysoko nad průměrem vzdělanosti ČR i nad jinými církvemi (tolik sčítání lidu…). Velká část členů tak není bezprostředně konfrontována s důsledky dlouhodobého chudnutí české společnosti, lidé z nižších společenských vrstev nejsou v církvi skoro zastoupeni. A nikdo to nechápe jako problém… To se projevilo i v náročném projednávání prohlášení: Někteří k takovému vyjádření církve neviděli důvod, jiným se podařilo dostat do jeho znění pasáž, cituji: o některých oblastech, kde dochází k chudnutí.
Leč, jak vyplývá z dat statistického úřadu i společnosti PAQ Research, chudnutí se týká celé společnosti, na území republiky samozřejmě nerovnoměrně, ale jde skutečně o problém celé země a nikoliv pouze vyloučených lokalit. Navíc, navzdory známému rčení chudoba v ČR bohužel cti tratí: Mnozí se o svých problémech stydí mluvit, další si odmítají dojít pro dávky, na něž by jinak měli nárok, a pro jiné je stud důvodem, proč se jejich děti nemohou zúčastnit táborů a jiných mimoškolních aktivit. Sociální frustrace je vodou na mlýn politickému extremismu. Důvod? Nedůvěra ve společnost, internet nahrazuje rodinné kontakty, přitakání konspiračním teoriím…
Diskuse nad dokumentem v plénu pak ukázala, že se dostavilo prozření u některých z nich – svědectví duchovních o sociální práci nad rámec duchovenského povolání mnohým otevřela oči. Navíc, jako častý argument zní v nejrůznějších debatách odkaz na poměrně úspěšnou činnost Diakonie, která skutečně v mnoha oblastech pomáhá nejen proti vyloučení, ale i v péči o lidi na okraji společnosti a lidi s postižením. Jenže my se potýkáme s chudnutím středu society, dopad na okraj je o to tvrdší. Vedle již zmíněných seniorů jsou to zejména děti a mladiství, kteří nesou břemeno pauperizace, což se projevuje v psychických obtížích i rozšiřování závislostí nejrůznějšího druhu.
Dokument byl schválen – Bohu díky. Jde však o první krok – zástupci sborů (evangelických farností) se jím mohou cítit vázáni, duchovní dostávají podklad pro svou sociální činnost a spolupráci s občanskými iniciativami, odbory a ve veřejné diskusi. Českobratrská církev evangelická je na začátku, snad se přidají i další veřejně působící organizace.
Cesta k Prohlášení synodu – Jak dokument vznikal?
Konfrontace se sociální situací na Šluknovsku jen podepřela mé smýšlení i potřebu věci pojmenovat. Na jedné straně jsem se zabýval statistickými údaji, na druhé životní realitou lidí mimo bublinu sboru. Zejména životní úroveň lidí na šluknovském sídlišti nebo latentní rasismus vybudily potřebu jednat, mluvit, psát do místních novin, na úřady, spojovat se se zástupci sociální péče v regionu. Impulsem k prohloubené spolupráci byla ukrajinská krize, kterou se společnými silami podařilo zvládnout – ostatně zástupci měst, sdružení i Charity a dalších se sešli v evangelickém kostele a spolupráce trvá nadále, třeba v platformě pro paliativní péči. Samotný dokument vznikal na základě sběru dat a konzultací, poslední v této sérii byla presbyterní konference v rumburské knihovně na konci března 2025, jíž se účastnili také místní odborníci s věcnými referáty.
První text okomentoval Štěpán Janča z Krnova, jeho věcné připomínky i podněty k praktickému užití dokumentu pomohly tomu, že prohlášení může sloužit i jako vodítko pro případné jednání ve sborech. Text nahlédl profesor Jan Štefan a současně Miloš Rejchrt, který znění upravil do podoby přijatelné jako dokument synodu. Následovalo hlasování v Libereckém seniorátu, seniorátní a sborový kurátor Zdeněk Zezula byl oporou, stejně jako senior Filip Susa. Všem „podílníkům“ děkuji za živé rozhovory, věcné diskuse, za vznik tolik potřebného dokumentu.
36. synod Českobratrské církve evangelické přijal na svém 3. zasedání následující prohlášení
17. května 2025 – Prohlášení 3. zasedání 36. synodu ČCE PRAHA
Českobratrská církev evangelická se znepokojením sleduje, že v některých regionech České republiky narůstá sociální napětí a existenční nejistota. Vybízí proto své sbory k otevřenosti, solidaritě a konkrétním projevům blízkosti vůči lidem zasaženým chudobou, vyloučením či nespravedlivým hodnocením společnosti.
Církev se setkává s příběhy lidí, kteří nesou tíhu ekonomických proměn, ztráty perspektivy a důstojnosti – a to nejen v tzv. vyloučených lokalitách, ale i mezi seniory, rodinami s dětmi, lidmi s postižením či pracujícími v nejistých podmínkách. Taková realita nás vede ke ztišení, k modlitbě i k činům.
Hledání konkrétních podob účinné pomoci se neobejde bez znalosti místních podmínek a spolupráce s těmi, kdo v daném regionu nesou odpovědnost či mají zkušenost. Doporučujeme sborům, aby si vytvořily přehled kontaktů na instituce veřejné správy (např. Úřad práce, sociální odbory obcí) i na neziskové organizace (např. Diakonie ČCE, Charita, Člověk v tísni, ADRA, Armáda spásy, Potravinové banky ad.) a navázaly s nimi kontakt ještě před vznikem akutní potřeby. Tam, kde to je možné, nechť se sbory zapojí do existujících místních iniciativ nebo vytvoří vlastní, a to s vědomím své role nikoli jako odborníků, ale jako svědků víry a lidské blízkosti.
Vyzýváme zároveň k veřejnému odmítnutí stigmatizace lidí pobírajících sociální podporu a k jasnému odsudku rasismu, anticiganismu a všech forem lidského ponižování. Tam, kde vzniká napětí mezi různými skupinami obyvatelstva, mohou sbory nabídnout prostor pro bezpečný rozhovor – v podobě tzv. kulatých stolů nebo moderovaných setkání – a být tak nástrojem smíření a porozumění.
Prosíme kazatele a kazatelky, aby ve svém veřejném i sborovém působení připomínali sociální rozměr evangelia – důraz na lidskou vzájemnost, povinnost úcty a právo na důstojný život pro každého. Evangelium nás nevede k odsudku, ale k nesení břemen jeden druhého – a právě v tom je církev nadějí pro dnešní svět.