Ezediáš seděl za stolem a ukazoval Hugovi obrázek: „Podívej se, takhle bys měl stavět! To je aspoň architektura. Voda padá přes obrubu plošiny věže, padá z velké výšky na kolo a pak teče pozvolna korytem dolů,“ prstem sledoval tekoucí proud vody, „pořád teče dolů a za čtvrtou zákrutou zjistíš, že stekla nahoru na nejvyšší plošinu věže a může padat dolů a zase klesat nahoru. Stačí vstoupit do obrázku a zjistíš, že ses dostal do pohybu, do smyčky, která nekončí.“ Hugo se zachmuřeně zadíval na obrázek a vůbec se mu nechtělo vstupovat do smyčky nakreslené panem Escherem. „Je to dobře vymyšlený trik, chytře porušená perspektiva.“ Ezediáš si vzal knížku a něco hledal v textu připojeném k obrázku: „Píšou, že to Escher namaloval v roce 1961, ale kouzelnou vodopádovou smyčku vymyslel jakýsi britský matematik Penrose už o tři roky dříve.“
„Vymyslel to chytře,“ podotkl Hugo, „perspektiva je zkreslená kouzelně, málokdo si toho povšimne.“ Vzal Ezediášovi knihu z ruky a ukazoval mu na obrázku trojúhelník, který tím byl vinen. Pak položil knížku na stůl a já hleděl Hugovi přes rameno, ale ten švindl jsem nenašel. Viděl jsem jen dvě věže a tekoucí vodu. Čím upřeněji jsem se díval, tím víc jsem byl vtahován do tekoucího proudu. Pociťoval jsem, jak klesáním vystupuji s vodou k obrubě plošiny věže a zase začínám klesat dolů. „Je to perfektně nakreslený, Ezediáši, ale nechtěl bych žít v takové smyčce,“ přemítal Hugo. „Příliš mi to připomíná umění některých normalizačních kazatelů. Když jsi přijal jejich perspektivu, dostal ses také do smyčky.“ Hugo se natáhl pro knížku a pokračoval: „Seděl jsi na židli a připadalo ti, že jsi v pohybu. Zdálo se ti, že jsi na smysluplné cestě,“ Hugo přejížděl prstem po vodopádu zezdola nahoru, vrátil se dolů a zase jel prstem po papíře nahoru. „Jo, to byl úspěšný fígl,“ připojil se Ezediáš. „A některým se zdálo, že by ten bohoslužebný gejzír chval mohl být ještě větší a mohutnější, kdyby tomu nebránilo pár nespokojenců, kteří to církvi kazí na veřejnosti i před státními úřady.“ Vzpomněl jsem si při těch slovech na jeden náš soukromý kazatelský seminář z dob normalizační totality. Scházelo se nás pravidelně čtyři až sedm a zpočátku i s dvěma katolíky. Střídavě jsme se sjížděli na svých farách a exegetovali jsme si biblické texty. Jeden čas jsme probírali po částech žalm 106 – celý ten výčet vin staré a potažmo i naší a sesterské církve. Kritizovali jsme si navzájem svá kázání, a když už jsme byli hodně bezradní, říkali jsme si, k čemu nám to je, když stejně stačí jeden šikovný kazatelský žonglér a ten zmákne posluchače a ti stejně uvěří jemu. Korunu tomu tehdy nasadil jeden z nás poznámkou, že stejně největším uměním kazatele je schopnost přesvědčit lidi, že i když strnule sedí v kostelní lavici a přinášejí si do kostela všelijaké obavy, že vlastně se o nic nemusí starat, ani si dělat výčitky, stačí jen prozpěvovat a poslouchat, protože jsou poutníky, kteří radostně spěchají až do Betléma a chválí Pána. Ani jsem už nestačil zavzpomínat nahlas, protože se ke mně otočil Hugo: „Co je ti, Lojzo, že dnes nemluvíš?“ a dolil mi kafe.
Než jsem se stačil projevit, ozval se Ezediáš, protože byl nějak víc rozparáděný než obvykle: „Hele, hoši, neotočíme raději list nebo paradigma?“
„To vyjde nastejno, list nebo paradigma, pořád je co obracet,“ poznamenal Hugo a sklapnul knihu grafických listů pana Eschera.
„Já už jsem toho napovídal docela dost,“ bránil jsem se, ale zase jen v duchu. Pak mi to nedalo a povídám: „Už někdo z vás byl na té výstavě v Brně?“
Oba – Ezediáš i Hugo – nevěděli, o jaké výstavě mluvím. „No, přece v Domě umění, jak se to tam teď, jmenuje? Dřív to bylo Malinovského náměstí.“
„Na tom nesejde. A co tam mají zajímavého?“, opáčil Hugo.
„No, já tam nebyl, ale četl jsem o tom,“ odpověděl jsem. „Vystavují tam unikát všech dob, alespoň v České republice.“
„A co jako?“ zpozorněl Ezediáš.
„Prý to nejvíc obdivovaný je skleněná láhev ze 13. století a v ní je uložena krev svatého Václava,“ odtušil jsem.
„Myslíš krystalky krve?“
„Čistý krystalky ne, pouze krev s omítkou ze stěny staroboleslavského kostela, u něhož byl Václav zavražděn. Četl jsem o tom jednom seriózním časopise, který teď poměrně dost často sponzoruje na Radiožurnále časové znamení s poznámkou, že je týdeníkem moderní doby.“
„A pojedeš se tam podívat?“ dotíral Ezediáš.
„Nejprve mne to lákalo, ale pak jsem si řekl – poučen Thit Jensen, Poslední rytíř dánský – že to bude nějaký padělek a tak kultivovaný barbar nejsem, abych uctíval krev v omítce. Jel bych do Brna, kdyby v té goticky zdobené láhvi byly zašpuntovány třeba vzdechy svatého Antonína. To by byl lepší fígl, lepší a možná zajímavější než nějaký náboženský pořad na ČT či Nova.
Hugo poznamenal: „Zdá se mi, že teď, pánové, vypouštíme džina z láhve.“
„Myslíš,“ zeptal jsem se, „že nás čte tolik ekumenických bratří a sester?“
„Ne, Lojzku, ale ta paradigmata, zase ta paradigmata! Co by nám řekl J. R. D. Salatnay! Nezbyde mu než napsat zase nějakou nekrologickou úvahu a přidají se k němu další. Vždyť už se zase bavíme o tom konfesním marasmu. A pak, není refrénem dnešního paradigmatu smíření, snášenlivost, mezináboženský dialog? Mě ta krev, a nakonec ani ty Antonínovy vzdechy tolik zas nepobuřují a můžeme o nich psát. Pouze někteří čtenáři jsou tak nadržení na smířlivost a snášenlivost, že přitakají ke každé pošetilosti, jen aby nevzbudili dojem, že v někom vzbuzují vášně. Píšou a mluví laskavě, chodí v průvodu s lebkou biskupa Vojtěcha, a přitom neústupně mluví a mluví o smíření a mně už to taky připadá podivné. Jen si říkám, že to zase budeme my, my budeme těmi neústupnými smířlivci označeni za ty, kdo vypouští džina z láhve.“
„Mohli bychom to napravit příště,“ pokusil jsem se kontrovat. „Mohli bychom se příště bavit o liturgii a podobných bohulibých věcech.“
Hugo jen suše podotkl: „No, pokud nepozveš Tlučhoře Dlaska, tak to bude dobrý.“
„Proč jako?“ vzchopil jsem se na slabý odpor. „Proč bychom nemohli udělat rozhovor s Dlaskem Tlučhořem?
„Lojzo, říkám ti, to by bylo z bláta do louže. Dopadlo by to jako dnes, protože jeho názor na liturgii je celkem jednoduchý a bohužel pravdivý. A to zas nesnášejí někteří cizinci česky mluvící a liturgii rozumějící. Dlaskovu liturgickou větu znám docela dobře: „Je-li teologie v krizi, dostává se do popředí teologického zájmu liturgie a usilovně se přemýšlí o velmi důležitých záležitostech, zda se nadýchnout před nebo po Amen.“
Ezediáš se začal smát. „Jak vás tak poslouchám, bylo by lepší se vrátit k tomu dnešnímu džinovi, k tanci kolem mrtvých. Možná, že by se divili oba, kníže Václav i biskup Vojtěch, kdyby viděli, jak pečlivě se jejich ostatky zkoumají a uctívají. Připadá mi to už stejně absurdní jako když lidé pochodovali kolem „voskovce“ v Kremlu, ten byl zas už od mládí ze všech nejgeniálnější a když šel v mládí s dětmi na maliny, tak přinesl ty největší a nejsladší – prostě člověk hodný úcty.“
Hugo si pohrával s knihou Escherových grafických listů, najednou vstal ze židle, nakreslil levou rukou ve vzduchu malou smyčku a zeptal se: „Nezajedem si do Turína, pánové? Za ty tři minuty zírání na zázračný rubáš z 13. století to určitě stojí. Ezediáši, nezůstalo by u tohoto dnešního rozhovoru trochu místa na reklamu, že zájezd do Turína pořádaný Protestantem je už skoro vyprodaný?
(Zapsal A. R. Biter, za spoluúčasti Hugo Pinkase a Ezediáše Pumlana, ověřovatelem hodnověrnosti zápisu byl pověřen t.č. nepřítomný P. Keřkovský.)