„Pět peněz“
Když jsme byli malí kluci, učil nás dědeček, jak dělá křepelka. Jenom matně si vzpomínám, že jsem jich hejno viděl vylétnout z pole u lesa „Jelinkáče“. Potom už jsem je nikdy neviděl. Jejich hlas si vlastně nepamatuji.
V závěru sepisování těchto stránek jsem se šel večer projít do polí ve Sněžném za kostelem. A tu jsem pod políčky bývalé zahrádkářské kolonie uslyšel „Pět peněz“. Zastavil jsem se. Hlasy utichly. Ale za malou chvíli opět: „Pět peněz, pět peněz.“ Vyšel jsem nahoru na kopec nad „Panským rybníkem“, a tu se zase rozezněl celý sbor cvrčků. Nikdy jsem je tu neslyšel.
Jakoby mi jednotlivé hlasy koncertu dávaly za pravdu. Ano, mělo to tenkrát všechno cenu. Nebylo to marné. I když mnozí museli takřka utichnout nebo nesli znamení zapovězených, takže nám farářským dětem mnozí ani neodpověděli na pozdrav, a jiní museli sestoupit až do podzemí kanálu jako syn mého dědečka. Stálo to přece jen za to. Možná i sněženský kostel, který se v dusných časech postupně vyprazdňoval a dnes po letech nás v něm sedělo jen několik, se jednou rozezpívá.
Křepelky ulétly před náporem bílých kuliček sypaných z traktorů sjednocených zemědělců. Ale už jsou tady. A zpívají.
Naslouchal jsem hlasu cvrčků a pokouším se to přeložit do řeči, které snad trochu rozumím.
„Ti, kdo slyšeli hlas umlčeného člověka, který ve smutku hleděl, jak jeho přátelé v Getsemane spí, ti, kteří neztratili naději a nepřestali vybíhat, aby mu šli naproti, ti nám otevřeli cestu zpátky. A ti, kteří vás učili, jak dělá křepelka, ti nám dneska tiše přizvukují. Slyšíš to?“ – Slyším: „Pět peněz“.
Začátek léta, Sněžné 1997