Květnové zasedání 31. synodu českobratrské církve se zabývalo situací pronásledovaných na Kubě. Situaci tamějších protestantských církví komplikuje i vztah k oficiálním ekumenickým strukturám a jejich zneužívání komunistickým režimem, což dobře znají z dob komunismu i čeští evangelíci. Kubánská i česká dilemata přibližuje reportáž Dany Morée.
Metalíza, podvozek a baptisti
Najít baptistický kostel na Kubě není v některých místech vůbec jednoduché a to hned z několika důvodů. Jedním je to, že cizinec je na první pohled nápadný. Pohybuje se totiž v autě označeném speciální SPZ (v tomto případě červenou), což zvláště na metalíze provozem málo poskvrněného vozu působí nápadně. Navíc se na silnicích proplétá mezi koňskými spřeženími, koly a modely aut z padesátých let.
Když tedy v takovém autě zastavíte uprostřed rušné silnice a vyptáváte se, kde že je tu baptistický kostel, působíte zkrátka poněkud divně. Taková otázka by zaskočila i leckterého kolemjdoucího v našich zeměpisných šířkách, natož na Kubě, kde církve nemají právě na růžích ustláno. Mnoho chodců tedy jen vrtí nechápavě hlavou, jiní nás zase velmi ochotně posílají od čerta k ďáblu (řadový Kubánec si totiž nemůže dovolit přiznat, že něco neví, a tak vám vždy odpoví bez ohledu na jistotu o správnosti takové odpovědi), až se konečně jedna paní rozpomene, kde že by ti baptisté mohli být. A pošle nás někam do okrajové čtvrti. Vjet naším skvělým vozem do takových míst nemusí být ožehavé jen kvůli tomu, že na své maličkosti upozorníme orgány státní správy, teď už jde i o podvozek. Díry na ulicích (tedy cestách nebo jak bychom to mohli nazvat) jsou tak obrovské, že se v nich vždy alespoň jedno kolo ztratí zcela a ohledně druhého pak nezbývá než se modlit, aby to ustálo.
Nicméně, konečně dorážíme, vidíme otevřenou modlitebnu a už nás vítají letniční bratři a sestry a hned zvou k nácviku písní na jejich shromáždění. Zaraženě se omlouváme, že hledáme baptisty, protože jsme jim něco přivezli. Naštěstí se setkáváme s pochopením, pastor s námi nasedá do naší metalízy a ochotně přisvědčuje, že jsou s baptisty v kontaktu a že nás tam nasměruje. Snaha nezničit podvozek tedy ještě nějakou chvíli pokračuje, tentokráte i za hlasitého povzbuzování našeho nového pasažéra.
Konečně se dostáváme k hledaným baptistům. Doma je jen paní farářová s malým dítětem, manžel je v jedné z vesnic, které patří ke sboru, a přijede asi až večer. Zve nás dovnitř a ukazuje nám „kostel“. Jedná se vlastně o dvůr za obytnou částí domu, kde se věřící o víkendech vždy setkávají.
Kostely na povolení nebo radši vůbec
Ono s kostely je to na Kubě těžké. Stavba nových se nepovoluje, lze tedy spoléhat jen na opravu starých budov. Takovou akci povolí úřady vždy jen u jednoho kostela v provincii a tak se vytváří pomalu pořadník chátrajících kostelních budov. Ty mají navíc jednu zásadní nevýhodu i bez ohledu na svůj stav. Nestačí totiž náporu věřících, kterým kubánské církve v posledních deseti letech čelí. A tak se staré kostely často rozpadají, jsou narvané k prasknutí a nezbývá, než hledat alternativy. Což se v zemi, která církve a kostely vlastně mít nechce, dělá docela těžko. Jednou z variant jsou tzv. domácí církve – oficiálně zřízené církevní skupiny, které jsou řádně registrované. Do září 2005 byla taková registrace v porovnání s dnešní situací hračkou. Stačilo dodat potvrzení o tom, že dotyčný žadatel vlastní nemovitost, že všichni sousedé bez výjimky souhlasí se zřízením domácí církve a že ve vzdálenosti do dvou kilometrů není žádné podobné zařízení. Pak už se jen doručil příslušný formulář na příslušný úřad (prý v každé provincii trochu jiný a jsou rozdíly, kdo tedy vlastně rozhoduje) a to je vše. Stačí čekat. Jenže od září 2005 je hodně pravděpodobné, že se žadatel nedočká. Režim znovu zpřísnil podmínky pro zakládání, nové domácí církve často nepovoluje vůbec a již povolené dokonce ruší.
To vše nám vypráví farářova manželka, zatímco se krčíme v chládku stinného dvora. Farářovi v našem městečku mají štěstí. Mají totiž kromě povolené domácí církve také domek s dvorem, kde se může scházet relativně hodně lidí. A vzhledem k tomu, že je dopředu téměř jisté, že se žádostí o přestavbu a rozšíření kostela neuspějí, mají vybudovaný tajný plán, jak vyřešit občasné deště, které jim na otevřeném dvoře ztěžují nedělní bohoslužby. Postupně začnou nad dvorem stavět střechu – sem tam kousek, tak, aby si nikdo ze sousedů nevšiml, že se dvůr pomalu mění. Když budou takhle pár let pokračovat, vznikne zvětšený zastřešený prostor a budou se moci v neděli před deštěm schovat. Do té doby je může utěšovat naděje, že si toho nevšimne nejen nikdo ze sousedů, ale ani nikdo od policie – natož policie tajné.
Jenže, ani to vše nepomůže vyřešit nápor nových věřících. Ti totiž nejsou jen v našem městečku, ale také ve vesnicích okolo. A i když je jich tam velký počet, nová domácí církev už po září 2005 povolena nebude. Nezbývá, než tedy využít malou skulinu v zákoně o shromažďování. Ten totiž praví, že do 15 osob se lidé mohou scházet, aniž by museli žádat o povolení. A tak se tedy noví věřící scházejí ve skupinkách, což je relativně dobré řešení pro všechny kromě faráře. Ten totiž většinu času tyto skupinky musí objíždět. A to by ještě docela šlo, kdyby na Kubě dobře fungovala městská doprava a doprava vůbec nebo kdyby měl farář auto. Ani jedna z těchto podmínek však splněna není, a tak musí chodit pěšky, což zase zabere hodně času, který chybí na rodinu a vůbec – zkrátka – není to to nejlepší možné řešení.
A tak nabíráme do auta našeho letničního průvodce, paní farářovou s dítětem a dáme jim zakusit netušený komfort naší metalízy. Zkoušíme dohnat faráře na jedné ze skupinek. O výmolech a trablech cesty jsem toho už napsala dost, zkusme tedy zasadit toto vyprávění do širšího kontextu a podívat na to, jak že to tedy s těmi protestantskými církvemi na Kubě vlastně je.
Ekumenickoradní dilema i schisma
Na Kubě je registrováno přibližně 54 různých církví – najdeme zde baptisty západní i východní, metodisty, adventisty, presbyteriány, letniční a další. Mezi nimi vede jedna důležitá dělící čára, která se jmenuje členství v Ekumenické radě církví (nazývané nyní Rada církví, pro zjednodušení však v tomto článku používám staré označení).
To je organizace začleněná standardním způsobem do místní nomenklatury, má své ústředí v Havaně a pro svou činnost je vybavena řadou kompetencí. Uděluje např. víza, pokud chce nějaký člen církve odjet ze země, v některých provinciích má právo povolovat domácí církve a vůbec – kdo je v „ekumradě“, má to dobré. Jsou církve, které se rozhodly na tuto variantu přistoupit. Říkají, že jim členství v této organizací dává lepší možnosti fungovat a že jsou na světě od toho, aby hlásaly evangelium a to bez ohledu na politické zřízení. Jejich povinností je tedy vyrobit si co nejlepší podmínky k tomu, aby se jim to dařilo. Pokud tyto podmínky vytváří Ekumenická rada, pak tedy dobře, buďte jejími členy. Takových církví je asi 22.
Jenže jsou také církve, kterým prostě vadí mít něco společného s totalitním režimem. Mají pocit, že pouhým členstvím v Ekumenické radě přitakávají režimu, a do toho se jim nechce. A tak raději volí dobrovolně cestu složitou, tedy ne-členskou. Důsledky takového rozhodnutí jsou relativně zřejmé a je tedy škoda papíru zmiňovat se o nich.
Můžeme však říci, že samotný fakt členství či nečlenství v Ekumenické radě církví se stává určitým vyjádřením politického postoje a protestanti na Kubě jsou v tomto směru rozděleni na dvě zhruba stejné poloviny.
Co s tím my?
Pomalu se dostávám ke klíčové otázce – jak se to týká nás? Odpověď možná překvapí – týká se nás to víc než dost. Ona totiž Ekumenická rada církví na Kubě je součástí Světové rady církví, jejíž součástí je zase Českobratrská církev evangelická. ČCE – dobře si vědoma toho, jak těžko se církvím v diktaturách žije – se již několik let snaží upozornit na „ekumenickoradní schisma kubánských církví“, což dosud zůstávalo bez nějaké zásadnější odezvy. Mezinárodní komunita sice totalitní režimy odsuzuje, zároveň však Světová rada církví správně podotýká, že musí kopat za své členy, a v případě kubánských církví tedy jen za ty, kteří jsou členy kubánské Ekumenické rady. A co si tedy počít s těmi ostatními, kteří se na poměry jako je věznění z politických důvodů snaží upozornit svým ne-členstvím v tomto ekumenickém orgánu? Zkrátka – situace je to zapeklitá a mezinárodní podpory se jim dostává jen poskrovnu.
ČCE si to uvědomila, a proto to zkusila vzít z jiného konce. 18. 5. 2006 došlo v Praze k relativně unikátnímu setkání lidí ze dvou odlišných táborů. Sešli se zde představitelé mezinárodní ekumeny v čele se Světovou radou církví, neziskových organizací, které se snaží razit oficiální cesty ke spolupráci, spolu s těmi, kteří se snaží být v kontaktu s onou ekumenicky ne-členskou církevní veřejností na Kubě. Cílem konference nebylo nic více a nic méně, než si vyjasnit svá stanoviska a zkusit hledat i nějaká řešení. Překvapivě k něčemu takovému skutečně došlo. Po událostech na Kubě v posledních třech letech vlastně ani nikdo kubánský režim nehájil a vedla se relativně konstruktivní diskuse vedoucí ke slibu sdílení zásadních informací a snahám koordinovat práci i ve vztahu k ne-členským kubánským církvím.
Aby však ani takový závěr nebyl málo, je třeba si začít do budoucna klást kvalitativně odlišné otázky. Zdá se totiž, že se debata o Kubě posunula. Už není třeba klást si obecné otázky ohledně toho, co je dobře a co je špatně. To už všichni víme. Přišla doba ptát se zcela konkrétně: Co povede ke zlepšení oné neradostné situace? A jak k tomu můžeme přispět právě my? Na závěr tedy několik tipů. Lze např. podpořit (finančně i organizačně) budování (nejen) teologických nezávislých knihoven, dovoz léků, hudebních nástrojů a jiných věcí, které mohou do šedi totalitního dne vnést trochu radosti ze života.
4. zasedání 31. synodu usneslo zaslat prezidentu Kubánské republiky dopis:
Pane prezidente, s velkou pozorností a úctou sledujeme úsilí stále většího počtu kubánských občanů o takové uspořádání kubánské společnosti, které by přineslo více svobody a odpovědnosti pro každého občana a zařadilo vaši krásnou zemi mezi respektované demokratické státy světa.
Naše křesťanská víra a konkrétní dějinné zkušenosti nám potvrzují, že náboženská svoboda a svoboda občanská jsou neoddělitelné. Považujeme proto za škodlivé pro celou kubánskou společnost, že křesťané na Kubě jsou omezováni ve svobodě shromažďovat se, vzdělávat ve víře sebe i své děti, vytvářet a budovat nová společenství a konat diakonickou a sociální práci.
Jsme přesvědčeni, že úsilí o rozšiřování prostoru svobody je v zájmu každého člověka i společnosti. Proto nás zaujal Projekt Varela, zvláště jeho důraz na nenásilí, na rozhovor všech se všemi a na nutnost realizovat práva, která kubánským občanům zaručuje jejich ústava. Projekt Varela trvá na tom, že o své budoucnosti musí rozhodovat občané Kuby sami. Toto stanovisko na základě vlastní zkušenosti sdílíme.
Tím více nás rozhořčuje, že v roce 2003 bylo za údajné politické zločiny odsouzeno 75 Kubánců, z velké většiny aktivistů hnutí Varela, k trestům až 28 let odnětí svobody. Podle našich informací bylo 14 z nich mezitím propuštěno, což nás utvrzuje v přesvědčení, že jejich odsouzení a věznění v krutých podmínkách je aktem politické vůle a že i jejich osvobození je záležitostí politického rozhodnutí.
Proto vás žádáme, užijte své moci a svého vlivu k tomu, aby stoupenci projektu Varela byli bezodkladně propuštěni z věznic a státní moc respektovala svobodu občanů, kteří ku prospěchu své země a nás všech usilují o důstojný život v solidaritě a svobodě.
Světové radě církví, Reformovanému a Luterskému svazu, Konferenci evropských církví, Ekumenické radě v ČR a České biskupské konferenci byl adresován dopis:
Vážené sestry a bratři,
z pověření 31. synodu ČCE Vám zasíláme dopis, kterým se synod obrátil na Fidela Castra ve věci pronásledovaných obhájců lidských práv na Kubě.
Naše církev sleduje s trvalým zájmem situaci na Kubě. V našem křesťanském tisku byl zveřejněn překlad Projektu Varela, náš synod se v r. 2003 obrátil na kubánské církve s projevem solidarity se 75 uvězněnými občanskými aktivisty. Naposledy jsme nedávno uspořádali mezinárodní seminář o situaci na Kubě za účasti zástupců SRC, KEK a pražského světícího biskupa římskokatolické církve. S příspěvkem vystoupil i ministr zahraničních věcí ČR.
Jako křesťané ze země ovládané ještě nedávno komunistickou stranou jsme poznali, že ti, kdo v rámci daných zákonů usilují o respekt k lidským právům, rozšiřování prostoru svobody a pokojnou proměnu společenských poměrů a jsou pro své přesvědčení ochotni i trpět, své vlasti neškodí, ale naopak prospívají.
V této souvislosti připomínáme svou nedobrou zkušenost s omezením ekumenických kontaktů na oficiální, režimem uznané představitele církví. Sami jsme poznali, že pěstování takových jednostranných kontaktů vede v ekuméně k vytváření falešného obrazu o místní církvi. V místní církvi pak narušuje důvěru a jednotu mezi vedením a členy církve.
Ve vztahu k církvi, která žije v nesvobodných poměrech, je třeba zvláště pamatovat na ty, kdo jsou odsunuti na okraj, umlčováni či dokonce vězněni. Právě jim má patřit náš přednostní zájem (Žd 13,3).
Proto vás chceme povzbudit, abyste důrazně a vytrvale věnovali pozornost diskriminovaným křesťanům a pronásledovaným aktivistům na Kubě. Jsme přesvědčeni, že konkrétní projevy solidarity se všemi utiskovanými a ponižovanými patří k závazkům vyplývajícím pro křesťany z evangelia a upevňují jednotu církve Kristovy.